ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5049.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 5049/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka, a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. J. B. , zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem v Praze, Národní 58/32, proti žalovanému Hlavnímu městu Praze , IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2, zastoupené JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze, Helénská 1799/4, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 167/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2015, č. j. 70 Co 155/2015-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 228 Kč, k rukám zástupce žalobce Mgr. Roberta Plicky.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 12. 2014, č. j. 21 C 167/2014-95, určil, že žalobce je vlastníkem budovy bez čísla popisného nebo evidenčního, způsob využití jiná stavba, situované na pozemku parc. č. 2513/345 v katastrálním území D., obec P. a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 3. 2015, č. j. 70 Co 155/2015-145, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce hodnocení dobré víry žalobce a s ní spojeného vydržení vlastnického práva k předmětné stavbě. Žalobce nebyl nikdy zapsán jako vlastník stavby v katastru nemovitostí, a musel si být vědom, že převod vlastnického práva na základě kupní smlouvy nebyl dovršen. Nemohl být tedy v dobré víře, že mu svědčí vlastnické právo. Dovolatelka rozsáhle odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, která se zaměřuje na výklad pojmu dobré víry držitele věci. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí soudu odvolacího tak, že žalobu zamítne.
Žalobce se ztotožňuje s právním posouzením nalézacích soudů a jejich úvahy nepovažuje za zjevně nepřiměřené. Navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují vydržení vlastnického práva přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
Žalovaný je vlastníkem pozemku p. č. 2513/345 v k. ú. D., obec P. Na tomto pozemku se nachází budova bez č. p./č. e. (dále jen „stavba“), která byla na základě smlouvy č. 201/92 o odevzdání majetku do trvalého užívání předána Výstavbou inženýrských sítí jako organizací předávající Stavebnímu bytovému družstvu DOMOSTAV jako organizací přejímající. Stavební bytové družstvo DOMOSTAV se usnesením členské schůze ze dne 18. 7. 1991 sloučilo ke dni 30. 9. 1991 se Stavebním bytovým družstvem UNO, Mladá Boleslav. Stavební bytové družstvo UNO jako prodávající uzavřelo dne 7. 12. 1993 kupní smlouvu s žalobcem jako kupujícím, kterou převedlo vlastnické právo ke stavbě na žalobce za sjednanou kupní cenu 230 000 Kč.
Ohlášením vlastníka pozemku a stavby ze dne 18. 6. 2009 došlo na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, k zápisu žalovaného jako vlastníka stavby do katastru nemovitostí. O tento zápis požádal na základě svého vlastnického práva k pozemku p. č. 2513/345, na kterém se nachází „zřejmě opuštěná a neužívaná stavba“.
Soudy obou stupňů vyšly z právního závěru, že smlouva ze dne 7. 12. 1993 uzavřená mezi Stavebním bytovým družstvem UNO a žalobcem nebyla platným právním úkonem, a neměla tedy za následek přechod vlastnického práva ke stavbě. Důvodem této neplatnosti je skutečnost, že na základě smlouvy o odevzdání majetku do trvalého užívání uzavřené mezi Výstavbou inženýrských staveb a Stavebním bytovým družstvem DOMOSTAV nemohlo dojít k převodu vlastnického práva ke stavbě, ale nanejvýš k převodu práva trvalého užívání. Stavební bytové družstvo UNO tedy nebylo ke dni převodu vlastnického práva ve prospěch žalobce vlastníkem stavby.
Dovolatel namítá, že pokud nalézací soudy dospěly k právnímu závěru, že Stavební bytové družstvo UNO nebylo vlastníkem stavby, nemohlo ji smlouvou ze dne 7. 12. 1993 převést na žalobce. Vlastnické právo žalobce nebylo nikdy zapsáno ani v katastru nemovitostí, a žalobce proto nemohl být ani v dobré víře, že je vlastníkem stavby.
Žalobce upozorňuje na svoji dlouhodobou držbu a na nepřetržité užívání předmětné stavby od roku 1993. Souhlasí s tím, že nebyl proveden zápis jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí. Odůvodňuje to tím, že na něj byla převedena stavba nedokončená a bez kolaudace, která nebyla evidována v katastru nemovitostí. Na základě ustanovení §5 odst. 8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (dále jen „katastrální zákon”), ve znění účinném ke dni převodu stavby, se jako vlastník novostavby, která je předmětem evidování v katastru, zapisuje stavebník uvedený v kolaudačním rozhodnutí, není-li jinou listinou prokázáno, že vlastníkem je někdo jiný. Žalobce takové kolaudační rozhodnutí neměl, jelikož objekt kolaudován nebyl a stále se jednalo o rozestavěnou stavbu. Podle katastrálního zákona, ve znění účinném ke dni převodu stavby, rozestavěné stavby ani nebyly předmětem zápisu do katastru nemovitostí. Tyto jsou předmětem zápisu až po novele 89/1996 Sb., tedy až od 1. 7. 1996. Žalobce byl v dobré víře, že předmětný objekt nabyl kupní smlouvou ze dne 7. 12. 1993 od Stavebního bytového družstva UNO a nerušeně jej užíval až do roku 2009, kdy podala žalovaná ohlášení vlastníka pozemku a stavby a její vlastnické právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí.
Pokud jde o právní posouzení držby a dobré víry žalobce, uvádí dovolací soud následující:
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor v rozsudku ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněném pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), podle něhož „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“.
Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
V rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C 1481 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného občanského zákoníku z roku 1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí, mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude ‚se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře‘ i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona)“.
Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru) či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
V usnesení ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněném pod č. C 1068 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené.
Pokud žalovaný namítá, že žalobce měl provést vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve smyslu ustanovení §2 odst. 3 a §15 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, Nejvyšší soud řešil obdobný případ v rozsudku ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1827/2003, kde uzavřel, že podle §133 odst. 2 obč. zák. ve znění před novelou č. 89/1996 Sb., platilo: „Převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak“. Teprve zákonem č. 89/1996 Sb., byl do tohoto ustanovení vložen odstavec 3, ve kterém se uvádí: „Převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnictví okamžikem účinnosti této smlouvy“ (tedy nikoliv vkladem do katastru nemovitostí). Z povahy věci však vyplývá, že toto pravidlo se uplatňovalo již dříve, neboť vklad práva k nemovitosti, která se neevidovala v katastru nemovitostí, nepřicházel v úvahu. Podle §1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, se k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky zapisuje mimo jiné vlastnické právo; podle §2 odst. 2 téhož zákona platí: „Práva uvedená v §1 odst. 1 vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak“. Je zjevné, že vklad do katastru nemovitostí je předepsán jen u práv uvedených v §1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., tedy u práv k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí.
Podle §2 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění před novelou č. 89/1996 Sb. platilo, že v katastru se evidují stavby spojené se zemí pevným základem, a to
1. stavby, kterým bylo přiděleno popisné nebo evidenční číslo,
2. stavby, kterým popisné nebo evidenční číslo přiděleno nebylo,
aa) seskupené na pozemku téhož vlastníka a užívané pro jiné než bytové účely, s výjimkou drobných staveb, 2) jen v souboru geodetických informací,
bb) jejichž obvod tvoří vlastnickou hranici nebo hranici druhu pozemku a které jsou na pozemcích ve vlastnictví téhož vlastníka, s výjimkou drobných staveb.
Evidenci rozestavěných staveb v té době zákon neupravoval; proto předmětem evidence mohly být ty stavby, kterým nebylo přiděleno popisné nebo evidenční číslo, jen šlo-li o případy uvedené §2 písm. c) bod 2 aa) a bb) katastrálního zákona. Zákon také nestanovil, co je to rozestavěná stavba; i pro toto období lze však vyjít z §27 písm. l) katastrálního zákona, podle něhož rozestavěnou budovou je budova v alespoň takovém stupni rozestavěnosti, že již je patrné stavebně technické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží, pokud jí dosud nebylo přiděleno číslo popisné nebo evidenční a u budovy, které se číslo popisné nebo evidenční nepřiděluje, pokud na ni dosud nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí.
Je tedy zřejmé, že před účinností zákona č. 89/1996 Sb. nebyl pro převod vlastnictví k budově, která nebyla předmětem evidence v katastru nemovitostí, předepsán vklad práva do katastru nemovitostí.
V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k závěru, že „žalobce měl uvedenou stavbu v oprávněné držbě od 7. 12. 1993, je třeba přitakat soudu prvního stupně v jeho závěru, že se žalobce stal na základě vydržení jejím vlastníkem ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák. k 7. 12. 2003“, a dále, že „s ohledem na to, že stavba v katastru nemovitostí až do doby ‚převodu‘ na žalobce jejím původním vlastníkem (zřejmě státem) zapsána nebyla, pak za situace, kdy se podle §5 zák. č. 344/1992 ve znění účinném ke dni ‚převodu‘ u novostavby zapisoval jako vlastník stavebník uvedený v kolaudačním rozhodnutí, a kdy z textu smlouvy vyplývalo, že stavba je nekolaudovaná a nedokončená, je možno považovat postup žalobce jako právního laika za pochopitelný (byť zřejmě nikoli lege artis) a rozhodně jeho jednání, tedy nepodání návrhu na vklad jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí, nelze považovat za skutečnost svědčící v neprospěch jeho dobré víry, že mu věc patří, resp. dokonce za skutečnost tuto dobrou víru vylučující“.
Tyto závěry nejsou zřejmě nepřiměřené a jsou v souladu s uvedenou judikaturou dovolacího soudu, ze které vyplývá, že dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolací soud neshledal důvod odklonit se od závěrů napadeného rozhodnutí (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Jelikož žalovaný napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu“, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz )]. I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 29 684 Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 12 342 Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje částky 50.000 Kč, není dovolání v této části dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím dobrovolně, může se žalobce domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu