ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5134.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 5134/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce K. R., zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 10, Gutova 3297/4, proti žalovanému JUDr. I. Z., zastoupenému Mgr. Jiřím Švejnohou, DiS., advokátem se sídlem v Praze, Korunní 2569/108a, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 74/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, č. j. 22 Co 98/2014-349, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 12. 2012, č. j. 4 C 74/2011-256, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným na LV č. 2308 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-západ, a to k budově na pozemku parc. č. st. 43/1 a k pozemkům parc. č. st. 43/1 a parc. č. 58/3, vše v k. ú. J., obci J. (výrok I.), nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II.) a uložil mu povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání jeho podílu částku 500 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 17. 6. 2014, č. j. 22 Co 98/2014-349, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že upravil znění výroků I. a II. tak, že se zrušuje podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným na LV č. 2308 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-západ, a to k pozemku parc. č. st. 43/1 se stavbou a k pozemku parc. č. 58/3, vše v k. ú. J., obci J. a nemovitosti se přikazují do výlučného vlastnictví žalobce K. R. (výrok I.). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel především namítá nesprávný způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví odvolacím soudem, jemuž vytýká, že rozhodl o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce za situace, kdy bylo možné předmětné nemovitosti reálně rozdělit. Má za to, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1431/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007 (tato a veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz ).
Jelikož o zrušení spoluvlastnictví bylo odvolacím soudem rozhodováno po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále i jen „o. z.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, stanoví obdobně jako zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), nejen možné způsoby vypořádání spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí jednotlivých způsobů vypořádání [ve vztahu k dřívější úpravě srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1563/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 9, str. 268)]. Podle právní úpravy je primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví rozdělení společné věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015). Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přichází do úvahy druhý způsob vypořádání, a sice přikázat společnou věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nejsou-li dány předpoklady pro přikázání společné věci za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, je poslední variantou prodej společné věci ve veřejné dražbě.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014 ( uveřejněném pod č. C 14 611 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), dovolací soud vysvětlil, že dosavadní judikaturu týkající se vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně způsobu vypořádání spoluvlastnictví je ustálená v názoru, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci tak je v zásadě na úvaze soudu, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 64/2008, publikované v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 16, str. 595 a násl.).
Jak bylo uvedeno výše, prvotním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je právě rozdělení věci, ke kterému občanský zákoník žádné bližší podrobnosti neuvádí, vyjma podmínky, že rozdělení musí být dobře možné. Za výchozí lze považovat závěry podávající se z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008 (uveřejněného v Souboru pod pořadovým č. C 8060), podle kterých úvahu odvolacího soudu o tom, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není rozdělení věci dobře možné, může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
Zjištění, zda lze konkrétní věc rozdělit, je výsledkem individuálního posouzení, jež nemá obecnější význam a vychází z poměrů konkrétního případu. Tento právní názor je vysloven např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 5, str. 183, v dovolatelem namítaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 5755 a v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, str. 184 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007.
Předpokladem vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti jejím rozdělením je, že takové rozdělení je dobře možné, přičemž při posouzení dělitelnosti nelze vycházet jen z technického či právního hlediska, ale je třeba přihlédnout i k jiným okolnostem (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 23/08, uveřejněný na http://portal.concourt.sk ).
Odvolací soud těmto judikaturním závěrům dostál. Při úvaze o tom, zda lze považovat rozdělení předmětných nemovitostí za dobře možné, zohlednil všechny okolnosti daného případu, tedy malou výměru pozemků a jejich možnou využitelnost (parc. č. st. 43/1 o výměře 122 m 2 a parc. č. 58/3 o výměře 266 m 2 ), velikost a vnitřní uspořádání domu a skutečnost, že ani k jedné z těchto nemovitostí není volný přístup z veřejné komunikace a žalobce k přístupu k nemovitostem nerušeně a za souhlasu třetích osob užívá cizí pozemky společně s pozemkem parc. č. 43/4, jehož je spoluvlastníkem. Jestliže následně dospěl k závěru, že reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné, a přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobce a přitom přihlédl k tomu, že žalobce má o nemovitosti zájem, je solventní, se svou rodinou je dlouhodobě užívá a trvale v nich bydlí, zatímco žalovaný získal svůj podíl příklepem v dražbě a nemovitosti neužívá a užívat nechce, sloužily by mu pouze k tvorbě zisku, nelze jeho úvahy považovat za zjevně nepřiměřené, a jeho závěr o způsobu vypořádání spoluvlastnictví ve světle shora uvedených závěrů obstojí.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani další námitky dovolatele ohledně nesprávně stanovené ceny domu ve vztahu k jeho podlahové ploše, a námitky, že při stanovení přiměřené náhrady nebylo přihlédnuto k cenám, za něž by byly v daném místě a čase prodány nemovitosti obdobných kvalit, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001.
Je zřejmé, že obsah dovolacích námitek je zpochybněním obsahu závěrů znaleckého posudku, ze kterého odvolací soud vycházel, z hlediska obecné ceny vypořádávaných nemovitostí.
Stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Dovolací námitka, že soud při stanovení obvyklé ceny pro určení výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví chybně akceptoval nesprávné závěry znalce, představuje pochybení při zjišťování skutkového stavu věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 5758 a C 5759).
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001: „Ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soud při stanovení přiměřené náhrady za podíl na nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví přihlíží především k cenám, za něž by byly v daném místě a čase v souladu s nabídkou a poptávkou prodány nemovitosti obdobných kvalit.“ Takovým požadavkům znalecký posudek Ing. Jarmily Bláhové zcela dostál, když obvyklou cenu domu stanovil částkou 1 000 000 Kč, s ohledem na právní vady, stav domu a ceny v daném místě a čase za nemovitosti obdobného stavu obvyklé.
Námitkami směřujícími proti ceně předmětných nemovitostí vystihuje dovolatel nepřípustnou polemiku se skutkovým zjištěním, neboť zpochybnění skutkových závěrů nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání lze totiž podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalovaného, že odvolací soud nevycházel z aktuální ceny nemovitostí v době vypořádání, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2579/2010, nebo ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004, publikovaném v Souboru pod pořadovým č. C 3421 konstatoval, že ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je pro určení přiměřené náhrady rozhodující cena nemovitosti v době jejího vypořádání. V souzené věci soud prvního stupně rozhodl o věci dne 14. 12. 2012, a při ocenění nemovitostí vyšel ze znaleckého posudku Ing. Jarmily Bláhové, zpracovaného dne 10. 5. 2012. Odvolací soud, který o věci rozhodl dne 5. 3. 2014, uvedl, že „soud prvního stupně nepochybil, když při určení přiměřené náhrady vyšel z obecné ceny nemovitostí určené ustanoveným znalcem.“
Pokud v této souvislosti dovolatel odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2579/2010, pak je nutné konstatovat, že toto rozhodnutí není k projednávané věci přiléhavé. V uvedeném rozhodnutí totiž již soud prvního stupně vycházel z více než dva roky starého znaleckého posudku a soud odvolací tak dokonce již čtyři roky po jeho vyhotovení, a bylo tak na místě vyjít z aktualizované ceny. V souzené věci však soud prvního stupně vyšel z aktuálně vyhotoveného znaleckého posudku a na závěry soudu prvního stupně soud odvolací plynule navázal, přičemž mezi rozhodnutími soudu prvního a druhého stupně uplynul pouze zhruba rok a půl. Dovolacímu soudu není známa žádná skutečnost, která by v této konkrétní době výrazně ovlivnila tržní ceny nemovitostí a v rámci ekonomie řízení by tak bylo vyhotovování aktualizovaného znaleckého posudku nadbytečné. Odvolací soud tak správně vycházel z obvyklé ceny domu č. p. 50, stanovené znaleckým posudkem Ing. Jarmily Bláhové ze dne 10. 5. 2012.
Nepřípadná je rovněž námitka dovolatele, že mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, neboť soud nepřihlédl k jím předloženému znaleckému posudku znalce Josefa Lišky ze dne 6. 12. 2012, který stanovil odlišnou cenu nemovitostí než soudem ustanovená znalkyně Ing. Jarmila Bláhová. Znalce nevyslechl a nenechal přezkoumat znalecký posudek Ing. Jarmily Bláhové jiným znalcem, což je podle dovolatele v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2051/2009, v němž je vysloven názor, že při existenci několika znaleckých posudků je nutno takové posudky hodnotit jednotlivě a ve vzájemné souvislosti (§132 o. s. ř.), posoudit je s ohledem na výslech znalců, popřípadě na jejich konfrontaci za účelem zjištění, proč se jednotlivé posudky rozcházejí.
Podle §127a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Soud umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.
Znalecký posudek Josefa Lišky neobsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku. Bez takové doložky nemůže být postup při hodnocení znaleckého posudku předloženého účastníkem řízení stejný, jako u znaleckého posudku vyžádaného soudem (§127a o. s. ř. a contrario ). Napadené rozhodnutí tak není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou dovolatel v této souvislosti odkazuje.
V daném případě se tak nejedná o provedení důkazu znaleckým posudkem, nýbrž o důkaz listinou; v takovém případě (je-li tu rozpor s posudkem soudem ustanoveného znalce) nejde o rozpor ve znaleckých posudcích (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 849/2008, publikované v Souboru pod C 7156).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud při stanovení přiměřené náhrady nesprávně zohlednil tzv. právní vadu společné věci, a to neexistenci přístupu žalovaného k nemovitostem. Za nevyřešenou tak považuje otázku, zda a jakým způsobem má soud přihlížet k této právní vadě při stanovení výše přiměřené náhrady.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007 (uveřejněném v Souboru, pořadové č. C 6296), vyložil dovolací soud mimo jiné dvě zásady: a) má-li být účastníku vylučovanému ze spoluvlastnictví poskytnuta přiměřená náhrada, odpovídající majetkové újmě, která mu nastane v důsledku zániku podílového spoluvlastnictví, je třeba vzít v úvahu všechny významné okolnosti, které mají vliv na stanovení obvyklé ceny, která je i cenou „tržní“; b) v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu, stojícím na pozemku, jehož výlučným vlastníkem je jen jeden ze spoluvlastníků, případně k domu, ke kterému je přístup přes pozemek jen jednoho spoluvlastníka, musí soud k uvedeným skutečnostem snižujícím celkovou cenu domu přihlédnout a zohlednit je při stanovení výše náhrady za vyloučení ze spoluvlastnictví.
V dané věci soudy vycházely z toho, že možnost přístupu a příjezdu k nemovitostem je značně omezena a věcná břemena nebyla zřízena, což značně snižuje jejich cenu. Jestliže znalkyně tuto skutečnost zohlednila při stanovené obecné ceny nemovitostí a soudy při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl k této okolnosti přihlédly, postupovaly v souladu s dosavadní praxí dovolacího soudu a jejich závěrům nelze nic vytknout.
Rovněž vyčítá-li dovolatel nalézacím soudům, že se nezabývaly otázkou vydržení věcného břemene – dovolatel má za to, že věcné břemeno přístupu vydržel – lze pouze poznamenat, že předmětem řízení je vypořádání podílového spoluvlastnictví a řešení otázky, zda bylo či nebylo zřízeno věcné břemeno, případně otázka vydržení věcného břemene, předmětem řízení není.
V podstatné části dovolání tak žalovaný podrobuje kritice hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Jestliže dovolatel tvrdí, že odvolací soud ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví neměl přiznat náhradu nákladů ani jedné straně, neboť v takovém řízení nejde pojmově o úspěch či neúspěch ve věci, je i tato námitka zjevně nedůvodná, neboť z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení.
Otázkou rozhodování o náhradě nákladů řízení se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, v němž vysvětlil přístup vyšších soudů k rozhodování o náhradě nákladů řízení. Z tohoto rozhodnutí, ze kterého Nejvyšší soud vyšel např. i v usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014, nebo v usnesení ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014, jakož i z usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09, uveřejněném na internetových stránkách nalus.usoud.cz, vyplývá, že jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, jedná se o procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu