ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5242.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 5242/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce D. P. , zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalovaným: 1) R. D. , zastoupené JUDr. Janou Brhlovou, advokátkou se sídlem v Karviné-Fryštátu, K. Sliwky 129, a 2) J. D. , o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 20 C 93/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. června 2015, č. j. 11 Co 72/2015-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalované JUDr. Jany Brhlové.
III. Žalobce a žalovaný 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Karviné („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. listopadu 2014, č. j. 20 C 93/2013-45, zamítl žalobu na určení, že pozemek parc. č. 2038/4 v katastrálním území a obci D. náleží do podílového spoluvlastnictví R. D. a J. D., přičemž podíl každého z nich činí ideální jednu polovinu. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. června 2015, č. j. 11 Co 72/2015-87, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Žalobce tvrdil, že má proti žalovanému 2) vykonatelnou pohledávku; nemohl však při jejím vymáhání uplatnit námitku relativní neúčinností dohody o vypořádání společného jmění účastníků, neboť tato dohoda je absolutně neplatná; proto žádal o určení, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky nemovitosti, která podle uvedené dohody měla připadnout žalované 1). Soud prvního stupně žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, odvolací soud proto, že shledal dohodu platnou.
Dovolací soud konstatuje, že z hlediska uplatněných dovolacích námitek je závěr, který odvolací soud učinil ohledně platnosti dohody o vypořádání vzájemných majetkových práv manželů, kterou zákon podmiňuje rozvod bez zjišťování příčin rozvratu podle §24a odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále též jen „dohoda podle §24a ZoR), správný a odpovídá judikatuře dovolacího soudu. Zčásti též dovolací námitky vycházejí z takové interpretace obsahu spisu, kterou dovolací soud nesdílí.
K jednotlivým námitkám se uvádí:
Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, a řada dalších rozhodnutí).
Dovolací soud nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé jen proto, že zatímco soud prvního stupně žalobu zamítl jen pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, odvolací soud se zabýval věcnou stránkou žaloby a rozhodnutí opřel o materiální důvody. Žalobce při zachování obvyklé opatrnosti musel předpokládat, že odvolací soud se bude zabývat i jím tvrzenou neplatností dohody žalovaných. O překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení, tj. při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po účastníku požadovat – viz princip vigilantibus iura scripta sunt ) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci (viz podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011). Ostatně, i kdyby snad o překvapivé rozhodnutí šlo, založilo by pouze vadu řízení, ke které by dovolací soud mohl přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015).
Tzv. zásada dvojinstančnosti řízení se již v civilním procesu neuplatňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a řadu rozhodnutí na něj navazujících).
K hmotněprávní stránce věci:
Věc je třeba posuzovat z hlediska základního principu, upřednostňujícího výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, který akceptovala i judikatura Nejvyššího soudu – viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1038/2009, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 88/2011). I při vypořádání společného jmění manželů (dále „SJM“) se uplatní princip smluvní volnosti účastníků občanskoprávních vztahů. Právní úkony učiněné subjekty zaniklého společného jmění je třeba vykládat tak, aby byla v nejvyšší možné míře respektována jejich smluvní svoboda a volnost při nakládání s majetkem (Rc 88/2011).
K účinnosti dohody o vypořádání vzájemných majetkových práv manželů, kterou zákon podmiňuje rozvod dohodou manželů bez zjišťování příčin rozvratu (dále jen „dohoda podle §24a ZoR):
„Dohoda uzavřená podle §24a ZoR je i dohodou o vypořádání SJM. Tato dohoda je platná okamžikem, kdy byla řádně uzavřena, účinnosti nabývá právní mocí rozsudku, kterým bylo manželství rozvedeno podle §24a ZoR“ (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 19. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4632/2010). Dohoda tak nemůže nabýt účinnosti jiným okamžikem, než nabytím právní moci rozhodnutí o rozvodu, a to i tehdy, když strany ohledně účinnosti dohody nic nesjednaly. Jde-li o nemovitosti, nastane účinnost vkladem do katastru nemovitostí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4688/2010). Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
K ověření podpisu na dohodě podle §24a ZoR advokátem a neplatnosti dohody pro formální vady ověření (§25a odst. 1 a 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii):
Dovolatel tvrdí, že v dané věci dohoda obsahuje pouze text: „Tato dohoda byla sepsána a podepsána v advokátní kanceláři JUDr. Marka Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Karviné, který svým podpisem potvrzuje, že zjistil totožnost účastníků dohody“. Podle dovolatele z textu nevyplývá, že by dohodu sepsal advokát nebo že by dohoda byla před advokátem účastníky podepsána; ověřovací doložka podle něj ani nesplňovala další podmínky ověření.
K tomu dovolací soud uvádí, že dohoda podle §24a ZoR ze dne 4. 12. 2006, na č. l. 15 spisu, kterou soud prvního stupně provedl důkaz (č. l. 42v.) obsahuje prohlášení advokáta o pravosti podpisu, z něhož zcela jasně vyplývá, že tuto listinu advokát sám sepsal a účastníci ji před ním vlastnoručně podepsali; text vytýkaný dovolatelem neobsahuje. Dovolatel zjevně nesprávně interpretuje obsah tohoto prohlášení; otázky, které předkládá dovolacímu soudu k řešení, se tak uvedeného prohlášení netýkají a není tu nic, co by založilo přípustnost dovolání.
Nad rámec uvedeného se dodává: V řízení nebylo zpochybněno, že listina zachytila skutečnou vůli účastníků. Ani kdyby v takovém případě ověření podpisu dohody o vypořádání vzájemných majetkových práv manželů advokátem nebylo zcela v souladu s §25a odst. 1 a 2 zákona o advokacii, resp. s vyhláškou č. 190/1996 Sb., jak tvrdí dovolatel, nemělo by to bez dalšího za následek absolutní neplatnost dohody. Úředně ověřený podpis na této dohodě slouží k zamezení pozdějších rozepří mezi účastníky ohledně obsahu jimi projevené vůle, tedy je to požadavek sloužící ochraně jejich práv, nabytých touto dohodou. K formálním nedostatkům ověřovací doložky může přihlédnout soud v řízení o rozvod manželství, nicméně pokud listina o dohodě o vypořádání vzájemných majetkových vztahů pro dobu po rozvodu podle §24a ZoR zachycuje skutečnou vůli účastníků, soud na jejím základě manželství rozvede a je proveden vklad do katastru nemovitostí, nemohou být eventuální formální nedostatky ověření nesporně pravých podpisů důvodem pro prohlášení dohody za absolutně neplatnou.
Ke specifikaci účtů v bance:
Úvěry, které jsou předmětem vypořádání, jsou v dohodě specifikovány označením banky, číslem účtu a částkou; takové označení je naprosto dostačující a soudní praxe z něj bez problémů vychází (ostatně je nepochybné, že i v běžném životě uvedené označení zcela postačuje). Viz např. označení účtu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013, a řadu dalších rozhodnutí, publikovaných na www.nsoud.cz . Není tu nic, co by založilo přípustnost dovolání.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. dubna 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu