ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5590.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 5590/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce F. S. , zastoupeného Mgr. Hynkem Jaškem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 4, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 697 97 111, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 24 C 106/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. července 2015, č. j. 13 Co 230/2014-60, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8 dubna 2014, č. j. 24 C 106/2013-42, určil, že žalobce je „výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov, na LV č. 525 pro obec V., k. ú. V. u B., a to pozemku parc. č. st. 90/1 o výměře 45 m 2 – zastavěná plocha a nádvoří – jehož součástí je stavba V. - rod. dům a pozemku parc. č. 51/1 o výměře 1083 m 2 – zahrada“ (výrok I.), zamítl vzájemnou žalobou žalované, kterou se domáhala, aby bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem id. ½ nemovitostí specifikovaných ve výroku I. (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 30. července 2015, č. j. 13 Co 230/2014-60, změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu v rozsahu výroku I. rozsudku prvního stupně zamítl (výrok I.), změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že určil, že „vlastníkem ideální ½ nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov, na listu vlastnictví č. 525 pro obec V. a katastrální území V. u B. a tam označených jako pozemek parcelní číslo st. 90/1 o výměře 45 m 2 , druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba V., rodinný dům, a pozemek parcelní číslo 51/1 o výměře 1083 m 2 , druh pozemku zahrada, je Česká republika, příslušnost hospodařit s majetkem státu Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových“ (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a o zaplacení soudního poplatku státu za vzájemný návrh žalované a za odvolání žalované (výrok IV.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že doposud dovolacím soudem neřešenou otázkou je, „zda je omluvitelný právní omyl držitele, který se znovu ujímá držby věci (fakticky ji nikdy neporušil) na základě putativního právního titulu a to věci, kterou předtím již držel na základě řádného právního titulu“ a „zda je omluvitelným právním omylem dovolatele skutečnost, že v důsledku činnosti státu byl nucen uzavřít v pořadí druhou kupní smlouvu, jejíž stranou byl stát, který rovněž mohl předložit smlouvu k registraci státnímu notářství a zda lze přiznat vlastnické právo státu (či jinému subjektu), které bylo založeno právními akty, které nejsou ve shodě s Listinou základních práv a svobod“. To vše s ohledem na individuální okolnosti tohoto konkrétního případu. V posouzení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalovaná ve vyjádření poukazuje na skutečnost, že otázka náležitosti dobré víry byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně řešena a rozhodnutí odvolacího soudu je s ní plně v souladu. Navrhuje, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
Dle §134 odst. 1 obč. zák. „oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.“
Dle §130 odst. 1 obč. zák. „je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.“
Žalobce namítá, že jeho držba započala již dne 8. listopadu 1971 na základě kupní smlouvy ze dne 1. října 1971, kdy předmětné nemovitosti koupil od manželů R. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 1971, sp. zn. 2 Cz 78/71, bylo zrušeno rozhodnutí Státního notářství Brno-venkov, sp. zn. R I 1949/1969, jímž byla registrována smlouva, na jejímž základě nabyli právní předchůdci žalobce manželé R. ideální ½ předmětných nemovitostí. Následně předmětné nemovitosti v tomto rozsahu připadly do vlastnictví státu. Žalobce proto dne 16. února 1976 kupní smlouvou odkoupil od státu ideální ½ předmětných nemovitostí a od tohoto momentu byl v dobré víře, že je jejich výlučným vlastníkem, přesto, že kupní smlouva nebyla registrována státním notářstvím. Vlastnické právo k nim tak nabyl vydržením ke dni 16. února 1986.
K tomu dovolací soud uvádí:
Z výše uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že pouze oprávněný držitel (tedy držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří) se může stát vlastníkem nemovité věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu deseti let. Jinými slovy řečeno, podmínkami, při jejichž splnění držitel nabude vlastnické právo k nemovité věci, jsou nepřetržitá držba po dobu deseti let a skutečnost, že tento držitel je držitelem oprávněným. Není-li splněna jedna ze dvou výše uvedených podmínek, nemůže subjekt nabýt vlastnické právo z titulu vydržení.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor např. v rozsudku ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněném pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), podle něhož „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“.
Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
Na základě shora formulovaného východiska dobré víry dovolací soud v rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, dostupném na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , vyložil, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného občanského zákoníku z roku 1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí, mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude ‚se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře‘ i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona)“.
Namítá-li dovolatel oprávněnou držbu již od od roku 1971, jedná se o v dovolacím řízení nově uplatněnou skutečnost, ke které proto dovolací soud nemohl přihlížet (§241a odst. 6 o. s. ř.). Navíc to, že žalobce věděl o zneplatnění nabývacího titulu jeho právních předchůdců (manželů R.), a sám proto následně uzavřel v roce 1976 novou kupní smlouvu ohledně spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech, jeho dobrou víru vylučuje.
Z kupní smlouvy z roku 1976, na základě které měl žalobce nabýt od státu id. ½ předmětných nemovitostí, explicitně (odst. V smlouvy) vyplývala povinnost smlouvu registrovat státním notářstvím. Této zákonné povinnosti dovolatel nedostál, tudíž je vyloučena jeho dobrá víra ve výlučné vlastnictví předmětných nemovitostí. Nelze zde totiž uvažovat o omluvitelném omylu odvolatele, který nepostupoval s ohledem na jasně deklarovanou povinnost registrovat smlouvu s obvyklou mírou opatrnosti.
Dovolací soud již v rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, uvedl, že „pokud se ujal někdo v roce 1974 držby nemovitosti na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem této nemovitosti, i když subjektivně mohl být o svém vlastnictví přesvědčen. Požadavek registrace smlouvy byl v občanském zákoníku jasně a jednoznačně vymezen.“ Dovolací soud podotýká, že právní úprava převodu vlastnického práva k nemovitým věcem účinná v roce 1966 (tedy v roce, kdy byla výše uvedená kupní smlouva uzavřena) byla totožná s právní úpravou účinnou v roce 1976, tudíž závěry obsažené ve výše uvedeném rozhodnutí jsou zcela přiléhavé i pro posuzovanou věc.
Žalobcova námitka, „že smluvní stranou neregistrované smlouvy byl stát a dovolatel spoléhal na to, že uzavřel-li smlouvu se státem, může mít za to, že je tímto věc právně vyřešena“ nemůže obstát. Pokud si chtěl být dovolatel jist, že celý proces převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem byl řádně završen, měl sám nechat kupní smlouvu registrovat státním notářstvím a nespoléhat na to, že tak učiní druhá smluvní strana. Subjektivní přesvědčení žalobce tedy nemohlo založit objektivní dobrou víru v tom, že mu předmětné nemovité věci v celém rozsahu patří. Dovolatel nedostál obvyklé míře opatrnosti, a pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu