ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.757.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 757/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Mgr. L. R. , zastoupené JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 10, proti žalované Z. B. , zastoupené JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Zbraslavské náměstí 458, o zaplacení částky 14 485,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 612/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, č. j. 72 Co 334/2013-393, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, č. j. 72 Co 334/2013-393, se ruší ve výrocích II. a III. o nákladech řízení a věc se vrací tomuto soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) dne 3. 12. 2009 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 345 750 Kč. Uvedla, že je v rozsahu id. ½ spoluvlastnicí nemovitostí v k. ú. S., obec P., a to pozemku parc. č. 2252 a budovy na tomto pozemku. Až do 14. 7. 2009 (správně do 23. 7. 2009) byla spoluvlastnicí druhé id. 1/2 nemovitostí žalovaná, která spoluvlastnický podíl darovala synovi Mgr. R. B. Žalovaná od prosince 2008 vykonávala správu budovy a platby nájemného od nájemců bytů v budově přicházely na její specifikovaný účet, žalobkyni však ani část prostředků získaných za nájem v roce 2009 neposkytla. Ke dni 31. 10. 2009 bylo na tomto účtu evidováno 641 410, 08 Kč. Žalobkyni tak náleží minimálně 50% této částky, tedy 345 705 Kč, o kterou se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila.
Proti platebnímu rozkazu ze dne 26. 3. 2010, č. j. 9 C 612/2009-48, kterým jí bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 345 075 Kč s příslušenstvím, podala žalovaná odpor. Ve vyjádření doručeném soudu prvního stupně 16. 12. 2010 žalovaná mimo jiné uvedla, že podíl na výnosech za rok 2008 žalobkyni zaplatila a že spoluvlastník Mgr. R. B. poukázal žalobkyni dne 6. 8. 2010 částku 332 000 Kč, představující její podíl na výnosech za rok 2009.
Žalobkyně uvedla v podání doručeném soudu prvního stupně 7. 2. 2011, že trvá na zaplacení žalované částky, neboť žalovaná jí dosud nepředložila vyúčtování za roky 2008 a 2009.
Dále uvedla v podání doručeném soudu prvního stupně 10. 10. 2011, že žalovaná vypracovala k 23. 3. 2009 vyúčtování výtěžku z domu za rok 2008, podle kterého činil zisk 484 994,67 Kč, z toho polovina pro žalobkyni 242 497,34 Kč, po odpočtu již vyplacených 100 000 Kč zbývá doplatit 146 497 Kč. Žalobkyni však bylo zaplaceno jen 76 936 Kč, zbývá 65 561 Kč a k tomu si nárokuje polovinu částky, kterou zaplatila společnosti Resta za provedení stavebních prací ve společném domě, celkem za rok 2008 jde o částku 78 750 Kč. Vyúčtování za rok 2009 jí žalovaná předložila 29. 3. 2010, nebylo kompletní a jeho doplnění se žalobkyně dopisy z 14. 2. 2011 a 12. 3. 2011 opakované domáhala. Podle žalobkyně její podíl na zisku za rok 2009 činí 353 749 Kč, dluh žalované na pojistném zaplaceném žalobkyní 2 348 Kč, celkem 356 097 Kč. Po odpočtu částky 332 000 Kč zbývá za rok 2009 doplatit 34 097 Kč. Celkem tak zbývá doplatit 112 847 Kč - rok 2008 (78 750 Kč) a 2009 (37 097 Kč).
Při jednání dne 2. 12. 2011 žalobkyně uvedla, že s odkazem na podání doručené soudu 10. 10. 2011 je sporné období rok 2008 a od 1. 1. 2009 do 14. 7. 2009. Soud prvního stupně při jednání vyhlásil usnesení, že změna žaloby, „jak byla dnes specifikována, tedy že sporné období je rok 2008 a období od 1. 1. 2009 do 17. 7. 2009, se připouští.“
Při jednání 16. 5. 2012 vzala žalobkyně žalobu zpět ohledně částky 232 858 Kč, k níž dospěla tak, že od žalované částky 345 705 Kč odečetla částku 112 847 Kč specifikovanou v podání z 10. 10. 2011. Soud prvního stupně usnesením ze dne 17. 5. 2012, č. j. 9 C 612/2009-253, řízení ohledně této částky 232 858 Kč s příslušenstvím zastavil.
Dalším podáním ze dne 4. 6. 2012 žalobkyně setrvala na tom, že žalovaná jí dluží za rok 2008 částku 78 750 Kč a dále specifikovala dluh za rok 2009 částkou 231 114 Kč. Dodala, že žalovaná by měla specifikovat, kolik ze zaplacené částky 332 000 Kč připadá na dobu od 1. 1. do 24. 7. 2009.
Při jednání dne 12. 12. 2012 vzala žalobkyně žalobu zpět ohledně částky 78 750 Kč s příslušenstvím, kterou požadovala za rok 2008. Usnesením ze dne 27. 12. 2012, č. j. 9 C 612/2009-305, řízení ohledně této částky zastavil.
V podání ze dne 18. 3. 2013 žalobkyně uvedla, že z částky 332 000 Kč, zaplacené jí jako výnos za rok 2009, připadá na dobu od 1. 1. 2009 do 27. 7. 2009 částka 186 464 Kč. Podle žalobkyně celkový příjem za tuto dobu činil 526 371 Kč, celkem uznané náklady 88 447, výnos 437 924 Kč, z toho polovina pro žalobkyni je 218 962 Kč. K tomu připočetla 12 347 Kč (polovina částky, kterou zaplatila na pojistném za dům v roce 2009), celkem 231 309 Kč, po přihlédnutí k administrativní chybě 231 314 Kč. Protože jí bylo zaplaceno 186 464 Kč (poměrná částka z 332 000 Kč), zbývá 44 850 Kč. Jelikož za období od 24. 7. 2009 do 31. 12. 2009 by žalobkyně měla doplatit Mgr. R. B. 10 751 Kč, tak „při vzájemném zápočtu dlužných částek, skutečně zbývající částka k uhrazení pro žalobkyni je 34 097 Kč.“
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 3.2013, č. j. 9 C 612/2009-358, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 14 485,- Kč s úrokem z prodlení od 3. 12. 2009 do zaplacení, ohledně částky 19 612,- Kč příslušenstvím žalobu zamítl. Uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 11 529,- Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na výdajích žalované za dům v částce 14 485 Kč (v době od 1. 1. 2009 do 24. 7. 2009) nemá žalobkyně povinnost se podílet, neboť se na nich jako spoluvlastnice podle §139 odst. 2 obč. zák. nedohodly. Ohledně částky 19 612 Kč žalobu zamítl, neboť žalobkyně nese polovinu úhrady za práce a materiál dodavatele Tymburce 1 358 Kč, nemá nárok na zaplacení poloviny pojistného za dům za rok 2009 ve výši 12 347 Kč, neboť je sjednala bez dohody se žalovanou, a nemůže vůči žalované namítat započtení z částky 10 751 Kč, neboť jde o dluh vůči Mgr. R. B. Soud prvního stupně uvedl, že rozhodl o náhradě nákladů řízení podle §146 odst. 2 věta druhá a §142 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném ke dni rozhodnutí (dále „o. s. ř.“). Dospěl k závěru, že žalobkyně podala důvodně žalobu ohledně částky 186 464 Kč, kterou jí žalovaná 6. 8. 2010 zaplatila až po podání žaloby (podíl z částky 332 000 Kč zaplacené Mgr. R. B.), a že žalobkyně byla úspěšná ohledně přisouzené částky 14 485 Kč. Žalovaná po podání žaloby nezaplatila žalobkyni 125 144 Kč a žaloba proti ní byla ohledně částky 19 612 Kč zamítnuta. Procesní úspěch žalobkyně je tak 58 % a žalované 42 %. Po poměrném rozdělení náleží žalobkyni náhrada nákladů řízení za právní zastoupení z 16 %, kterou jí přiznal. Výši sazby odměny za právní zastoupení stanovil podle tehdy účinné vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 4. 12. 2013, č. j. 72 Co 334/2013-393, výrokem pod bodem I. rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil. Výrokem pod bodem II. jej změnil tak, že výše nákladů řízení před soudem prvního stupně činí 141 237,53 Kč, jinak tento výrok potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě těchto nákladů částku 7 260,- Kč (výrok III.).
Odvolací soud se neztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že žaloba byla podána důvodně a pro chování žalované byla vzat zpět, proto je žalovaná povinna podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. nahradit žalobkyni náklady řízení. Důvodnost podání přitom bylo nutné posuzovat pouze z procesního hlediska. Žalobkyně vzala žalobu zpět v rozsahu částky 332 000,- Kč, kterou jí po podání žaloby zaplatil právní nástupce žalované Mgr. R. B. z finančních prostředků shromážděných na společném účtu, které podle výše spoluvlastnického podílu připadaly na žalobkyni. Žalobkyně proto byla co do výše této částky v řízení úspěšná. Dále byla úspěšná v rozsahu 14 485,- Kč přiznaných jí rozsudkem soudu prvního stupně. Úspěšná nebyla pouze v části, ve které byla žaloba zamítnuta, a to ve výši 19 612,- Kč. Z celkem požadovaných 345 705 Kč činí procesní úspěch žalobkyně 88,64 %. Vzhledem k tomu, že po rozhodnutí soudu prvního stupně byla Ústavním soudem zrušena vyhláška 484/2000 S., upravil odvolací soud výši náhrady nákladů za právní zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl podle §146 odst. 2 věty druhé a §142 odst. 2 o. s. ř. Z celkem žalobkyní vynaložených nákladů za řízení před soudem prvního stupně ve výši 159 320,40 Kč pak odvolací soud přiznal žalobkyni náhradu podle §146 odst. 2 a 142 odst. 2 o. s. ř. z 88,64 %, tj. 141 237,53 Kč. V tomto rozsahu výrok III. rozsudku soudu prvního stupně změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti výroku pod bodem II., podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázek procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, respektive, že dosud nebyly dovolacím soudem řešeny. Poukazuje na judikatorní výklad ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., podle kterého je pro posouzení podstatné procesní zavinění účastníka řízení. Otázkou je, zda pod pojem „chování účastníka“, v dané věci žalované, lze zahrnout též chování osoby, která účastníkem není, další otázkou je, zda se procesní zavinění ve vztahu k zastavení řízení v průběhu celého řízení posuzuje k okamžiku, kdy k chování žalovaného dojde nebo k okamžiku vydání rozhodnutí, kterým se řízení končí a konečně, zda vzhledem k procesnímu postupu žalobkyně v řízení, která zapříčinila nárůst nákladů řízení, nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž měla být náhrada nákladů řízení podle §150 o. s. ř. žalobkyni upřena.
Žalovaná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jež spatřuje v závěru odvolacího soudu neodpovídajícímu skutečnosti, že k částečnému zastavení řízení v rozsahu částky 332 000,- Kč došlo po uspokojení žalobního požadavku žalobkyně synem žalované – jejím právním nástupcem Mgr. R. B., který po podání žaloby žalobkyni uvedenou částku zaplatil z peněz, které byly shromážděny na společném účtu, a připadaly na žalobkyni podle výše jejího spoluvlastnického podílu. Podle žalované pro rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení nebyly splněny podmínky ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., neboť k zaplacení částky 332 000,- Kč došlo 6. 8. 2010, přitom soud přehlédl, že platbu nezaplatila žalovaná, ale Mgr. R. B., který nebyl účastníkem řízení a částka představovala podíl na výnosech za rok 2009, a nikoliv prostředky na společném účtu, jejichž vydání žalobkyně požadovala až do doby změny žaloby, k níž došlo 2. 12. 2011. Zdrojem uvedené platby byly vlastní finanční prostředky Mgr. B., který je zaplatil, aby předešel nařčení žalované o neoprávněném nakládání s penězi na společném účtu. Teprve při ústním jednání u soudu konaném 2. 12. 2011, ve spojení s podáním ze 4. 6. 2012, tj. po třech letech po zahájení řízení, a rozhodně až potom, co žalobkyni byla platba dne 6. 8. 2010 ve výši 332 000,- Kč poukázána, žalobkyně vymezila žalobu tak, že jde o podíl na zisku za období od roku 2008 a části roku 2009.
Žalovaná se domnívá, že byly splněny podmínky §150 o. s. ř. opravňující soud nepřiznat zcela nebo z části žalobkyni náhradu nákladů řízení. Má za to, že v dané věci jsou dány podmínky zvláštního zřetele hodné. Spatřuje je v procesním postupu žalobkyně, kterým zapříčinila nárůst nákladů řízení. Žalobkyně nebyla po celou dobu řízení s to řádně vymezit svůj žalobní návrh. Ačkoliv podala žalobu 3. 12. 2009, soud rozhodoval 29. 3. 2013 o žalobním nároku vymezeném teprve 2. 12. 2011, kdy soud připustil změnu žaloby, a do té doby probíhala řada úkonů právní služby vyúčtovaných žalobkyní, které představovaly pouze kosmetické úpravy žaloby, ale nikoliv změnu samotné podstaty žaloby. Žalovaná v dovolání podrobně rozebírá procesní postup žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně a poukazuje na to, že žalobkyně po dobu tří let v řízení vedeném před soudem prvního stupně nebyla s to jednoznačně uvést, čeho se vlastně domáhá. Podání a jednání, za něž odvolací soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení, by se nemusela konat, kdyby žalobkyně stále neměnila svá skutková tvrzení a nezatěžovala tak nalézací řízení. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku II. a věc vrátil zpět odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že považuje právní posouzení napadeného výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolacím soudem za správné. Nepovažuje za podstatné, kdo po podání důvodné žaloby zaplatil požadovanou částku. Žalobou se domáhala po žalované zaplacení bezdůvodného obohacení za rok 2009, které jí žalovaná odmítla vyplatit. Částku uhradil syn žalované, neboť žalovaná na něj převedla svůj spoluvlastnický podíl a neměla již oprávnění s prostředky od nájemců na účtu disponovat. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl, pokud je neodmítne pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném ke dni 31. 12. 2013, vzhledem k tomu, že řízení v této věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou (účastnicí řízení), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné.
Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné a je také podle §241a odst. 1 o. s. ř. důvodné.
Odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu týkající se náhrady nákladů řízení při částečném zpětvzetí žaloby. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 47/2014, uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz , uvedl: „Byla-li v důsledku chování žalovaného vzata zpět zčásti žaloba, která byla podána důvodně, soud vyjde z toho, že žalovaný v této části zavinil zpětvzetí žaloby; žalobci přičte v tomto rozsudku plný procesní úspěch a tento zohlední při rozhodování o náhradě nákladů (celého) řízení podle jeho výsledku (§142 odst. 1 a 2 o. s. ř.).“
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně vzala zpět žalobu v rozsahu částky 332 000 Kč, neboť ji „po podání žaloby obdržela od právního nástupce žalované Mgr. R. B. v uvedeném rozsahu, které byly shromážděné na společném účtu domu a připadaly na ni podle jejího spoluvlastnického podílu . Odvolací soud proto přitakal žalobkyni, že ke zpětvzetí žaloby a zastavení řízení ohledně částky 332 000 Kč došlo pro uspokojení žalobního požadavku po podání žaloby.“
Řízení však bylo zastaveno na základě částečného zpětvzetí žaloby, jak již uvedeno, ohledně částky 232 858 Kč a 78 850 Kč, tj. celkem 311 708 Kč. Přitom sama žalobkyně v průběhu řízení uvedla, že z částky 332 000 Kč (podíl žalobkyně za celý rok 2009) Kč jí náleží vůči žalované za dobu od 1. 1. 2009 do 24. 7. 2009 částka 186 464 Kč (z té také vycházel soud prvního stupně). Částku 78 850 Kč požadovala žalobkyně za rok 2008 a ohledně ní vzala rovněž žalobu zpět, aniž by uvedla, že jí byla žalovanou zaplacena.
Pokud žalovaná poukazuje na to, že částku 332 000 Kč zaplatil žalobkyni její syn Mgr. R. B., nelze přehlédnout, že už ve vyjádření k žalobě 16. 12. 2010 uvedla, že jde o výnos za celý rok 2009. Z toho se pak podává, že tím považovala podíl žalobkyně na výnosu z domu za zaplacený i dobu za dobu od 1. 1. 2009 do 24. 7. 2009, kdy byla ještě spoluvlastnicí domu. S námitkou ohledně aplikace §150 o. s. ř. přichází žalovaná až v dovolacím řízení, proro se jí dovolací soud nezabýval.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu ohledně částečného zpětvzetí žaloby ohledně částky 332 000 Kč, které zavinila žalovaná tím, že po podání žaloby tuto částku zaplatila (byť ji poukázal Mgr. R. B.), není správný. Pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bylo také významné, jakou částku, za kterou dobu a z jakého právního důvodu žalobkyně po žalované požadovala, a to jak v žalobě, tak v průběhu řízení, kdy vzala opakovaně zčásti žalobu zpět.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Odvolací soud také nepřehlédne právní názor Ústavního soudu, uvedený v nálezu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, který se týká nákladů řízení, resp. odměny advokáta za zastoupení účastníka v řízení.
Ústavní soud uvedl:
„Podle závěrů z rozhodnutí velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 (R 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je namístě v případě absence předpisu upravujícího náklady řízení v jednom stupni paušálně, postupovat analogicky podle §151 odst. 2, věty první části za středníkem a výši náhrady nákladů stanovit právě podle advokátního tarifu. Nejvyšší soud tím dostál svého poslání sjednotitele judikatury a žádoucím způsobem se snaží odstranit nejistotu, která v důsledku zrušení přísudkové vyhlášky v právním prostoru zavládla. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je však patrné, že kolegium nezohlednilo možné důsledky tohoto postupu v rovině legitimního očekávání účastníků v probíhajících řízeních.
Jak vyplynulo například v právě projednávaném případě, ne vždy je možné považovat východisko plynoucí z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu za ústavně konformní řešení, neboť ve sporech zahájených za účinnosti přísudkové vyhlášky vzniká riziko kolize z ústavním principem legitimního očekávání účastníků. Aby bylo možné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení považovat za vyhovující požadavkům na spravedlivý proces, musí obecné soudy v těchto případech zvážit právě hledisko legitimního očekávání účastníků. Pokud by rozhodnutí o náhradě nákladů na zastoupení advokátem podle advokátního tarifu znamenalo nezanedbatelné, a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné zvýšení nákladů, nelze takto postupovat a je nutné hledat jiné „východisko z nouze“, do očekávání účastníků nezasahující. Postupem předepsaným v zákoně, tedy aplikací §151 odst. 2, věta první před středníkem, o. s. ř., nelze pro absenci přísudkové vyhlášky výši náhrady nákladů zastoupení zjistit. Za této situace je na místě, aby obecné soudy vycházely z ustanovení, jež určuje jejich postup pro případ nemožnosti zjištění výše nároku, tedy z ustanovení §136 o. s. ř., a určily výši nákladů za zastoupení podle volné, nikoliv však libovolné, úvahy.
Obecné soudy přitom mohou vycházet v úvahách o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení analogicky i ze zrušené přísudkové vyhlášky a podle Ústavního soudu je to v odůvodněných případech dokonce žádoucí. Tím spíše, pokud důvody, které vedly Ústavní soud ke zrušení přísudkové vyhlášky, na projednávaný spor nedopadají. Je třeba mít také na paměti, že primárním smyslem institutu náhrady nákladů řízení vzniklých úspěšné straně vyjádřeným v §142 odst. 1 o. s. ř. je zajistit, aby tato strana nenesla negativní ekonomické následky sporu. Úspěšnému účastníkovi řízení by mělo být nahrazeno vše, co byl v souvislosti se soudním řízením nucen účelně vynaložit. A contrario se nejeví jako spravedlivé, aby v důsledku zrušení přísudkové vyhlášky úspěšný účastník získal na přiznané náhradě nákladů právního zastoupení na úkor neúspěšné strany mnohem více, než s čím mohl pro případ plného úspěchu ve sporu v době jeho zahájení počítat. Takové navýšení proto působí spíše jako neočekávatelný bonus než jako náhrada nákladů, což však nekoresponduje s účelem institutu náhrady účelných nákladů řízení. Ve svých úvahách musí obecné soudy zohlednit rovněž časové hledisko – v případech sporů, u nichž je převážná většina úkonů učiněna v období po zrušení přísudkové vyhlášky, není nezbytné přikládat ochraně legitimního očekávání stejný důraz jako v případech, kdy k jejímu zrušení.“
Odvolací soud rozhodne i o nákladech dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu