ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.823.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 823/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně H. D. , zastoupené JUDr. Zuzanou Běťákovou, se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 168/18, proti žalovaným: 1) M. H. a 2) Š. H. zastoupeným JUDr. Jaromírem Kubisem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Gen. Hlaďo 155/35, o odstranění plotu, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 213/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. listopadu 2015, č. j. 57 Co 365/2015-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Každý z žalovaných je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 089 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Zuzany Běťákové, advokátky se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 168/18.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 4. 2015, č. j. 12 C 213/2014-84, ve výroku I. uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně odstranit plot blíže specifikovaný v tomto výroku, postavený na pozemku ve zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr (PK) č. 1684 v k. ú. P., tak, jak je zakreslen v situačním plánu znaleckého posudku Ing. Františka Soboty ze dne 8. 5. 2007 v bodech B–C–D, resp. v bodech 47–49–50, který tvoří nedílnou součást výroku tohoto rozsudku, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 11. 2015, č. j. 57 Co 365/2015-109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. V dovolání vyjadřují nesouhlas s rozhodnutím soudů, zdůrazňují, že kdyby soud prvního stupně postupoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), bylo by rozhodnuto zcela opačně. V této souvislosti rozvádějí dovolací argumentaci, když poukazují na konkrétní okolnosti případu, které subsumují pod problematiku poctivé držby. Závěrem navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, neboť bylo rozhodováno podle „neplatného právního předpisu“ a žalobkyně vlastnické právo nevydržela, když neprokázala poctivou držbu.
Žalobkyně ve vyjádření zdůrazňuje, že žalovaní v dovolání nevymezili otázku přípustnosti dovolání, a proto je třeba dovolání odmítnout. Pokud by k přípustnosti dovolání mělo postačovat tvrzení žalovaných, že soud aplikoval nesprávný právní předpis, pak by bylo nutno dovolání zamítnout, neboť rozhodnutí soudu je zcela v souladu s §3028 o. z.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzované věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalovaní v dovolání nevymezili žádnou otázku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., otázka přípustnosti dovolání se nepodává ani z obsahu dovolání, z něhož vyplývá nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem a s rozhodnutím soudů, které dospěly k závěru, že žalobkyně vydržela vlastnické právo ke sporné části pozemku. Taková polemika však k přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje, k přípustnosti dovolání nemůže postačovat ani námitka, že věc měla být posouzena podle zákona č. 89/2012 Sb., neboť touto námitkou dovolatelé nevystihli žádnou otázku přípustnosti podle §237 o. s. ř.
Dovolací soud připomíná, že není oprávněn si sám vymezit otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že soudy obou stupňů při posouzení otázky vydržení vlastnického práva nijak nepochybily, pokud postupovaly podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Podle §3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Z uvedeného se tedy zřetelně podává, že pokud k nabytí vlastnického práva žalobkyní vydržením mělo dojít v roce 1996, bylo zcela namístě aplikovat zákon č. 40/1964 Sb. a nikoliv zákon č. 89/2012 Sb. [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3361/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3978/2015 (oba dostupné na www.nsoud.cz )]. Názor žalovaných by pak vedl nepřípustně k pravé zpětné účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Jelikož je zcela správným závěr o tom, že vydržení vlastnického práva, k němuž mělo dojít v roce 1996, nemůže být posouzeno podle zákona č. 89/2012 Sb., nemohla by být nijak úspěšná argumentace žalovaných, kteří zpochybňují poctivou držbu a v důsledku toho nemožnost řádného, případně mimořádného vydržení. Nutno totiž podotknout, že vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb. se koncepčně rozchází s dosavadní právní úpravou.
K námitce, že pokud by skutečně došlo k uchopení se držby v roce 1985, pak by stát vydal žalovaným již vydrženou část pozemku, je pak možno uvést, že rozhodnutí o vydání pozemku by žalobkyni mohlo zavazovat jen tehdy, když by byla účastníkem restitučního řízení [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 3, str. 114)], což žalovaní ani netvrdili.
Jelikož dovolatelé nevymezili otázku přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. března 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu