ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1071.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 1071/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., právní věci žalobkyně LIONSTONE s.r.o. , se sídlem Praha - Libeň, Podvinný mlýn 2358/50, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 24183822, zastoupené Mgr. Liborem Hronkem, advokátem se sídlem Praha 6, Slánská 1678/20, proti žalované KLECANY PROJECT s.r.o. , se sídlem Praha 5, nám. 14. října 1307/2, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 24821241, zastoupené Mgr. Václavem Slukou, advokátem se sídlem Praha 3, Koněvova 128/1715, o zaplacení 459 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 139/2015, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, č. j. 96 Co 254/2015-66, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, č. j. 96 Co 254/2015-66, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí ve smyslu §237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně posouzení prominutí zmeškání lhůty podle §58 odst. 1 o. s. ř.
Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soudu dovolacího, a to od rozhodnutí ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 51/2014, v němž byl posuzován vážný důvod, který žalované zabránil ve stanovené lhůtě (do 22. 9. 2011) se písemně vyjádřit k věci, či alespoň včas soudu sdělit, že u ní nastal vážný důvod, který jí zabránil i v tom, aby soudu alespoň sdělila, že u ní vážný důvod nastal, je třeba konstatovat, že uvedené rozhodnutí při řešení této otázky vycházelo z jiných skutkových okolností, než z jakých vyšel v nyní posuzované věci soud prvního stupně a odvolací soud. V rozhodnutí ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, Nejvyšší soud posuzoval situaci, kdy žalovaná podala vyjádření se k věci místo do 22. 8. 2011 až dne 14. 10. 2011 z důvodu, že ji 17. 9. 2011 zemřel manžel a kdy byl brán na zřetel na věk žalované její poměry. V nyní posuzované věci však odvolací soud v shodě se soudem prvního stupně vyšly ze zjištění, že žalovaná doručila na výzvu soudu vyjádření se k žalobě dodatečně až dne 25. 6. 2015 místo do stanovené lhůty do 3. 6. 2015 proto, že její jediný jednatel byl v období od 2. 6. do 9. 6. ošetřen (nikoliv hospitalizován) ve zdravotnickém zařízení, kde byl v rámci infúzní terapie léčen s pohybovým aparátem. Přitom výzva k vyjádření se byla žalované doručena do datové schránky již dne 4. 5. 2015. Byla-li výzva doručena fikcí, odvolací soud dovodil, že liknavý přístup žalované k jejím povinnostem (kontrolovat obsah datové schránky) nemůže jít k tíži druhé strany sporu.
V posuzovaném případě se tedy zřetelně jednalo o jiné skutkové okolnosti, než v dovolatelkou poukazovaném rozhodnutí, kdy dovolatelkou tvrzené důvody, že její jednatel byl až den před uplynutím lhůty k vyjádření se k žalobě ošetřen, nikoliv hospitalizován, ve zdravotnickém zařízení, nebyly samy o sobě dostačujícím důvodem pro závěr osvědčující tvrzení žalované ve vztahu k nemožnosti podat včas vyjádření k žalobě nebo alespoň soudu sdělit důvody, pro něž tak učinit nemůže.
Staví-li tedy dovolatelka přípustnost dovolání na tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe s poukazem na rozhodnutí, které řeší odlišnou skutkovou situaci, nemůže být dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí tak nezávisí ve smyslu §237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Není-li dovolání žalované podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud nemohl učinit jiný závěr, než dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
O případných nákladech dovolacího řízení (vyjádření žalobkyně podané k dovolání žalované) rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2016
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu