ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1097.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 1097/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Welfast, a.s. , se sídlem v Rudné, Masarykova 1363, IČ 26770652, právně zastoupené Mgr. Danielem Kapitánem, advokátem se sídlem v Plzni, Sady 5. května 296/36, proti žalovanému M. K. , právně zastoupenému Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, o zaplacení částky 1 973 000 Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 118 C 3/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2015, č. j. 29 Co 306/2015-135, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. března 2015, č. j. 118 C 3/2014-99, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 973 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Účastníci řízení mezi sebou sjednali dne 4. října 2005 rámcovou smlouvu o dílo, v níž byla stanovena práva a povinnosti stran včetně ujednání o smluvní pokutě. V návaznosti na tuto smlouvu pak účastníci uzavírali dílčí smlouvy o dílo, v nichž byl specifikován konkrétní předmět plnění, cena díla a termín provedení díla. Pro případ prodlení zhotovitele (žalovaného) se zhotovením jednotlivých etap díla a s dokončením celého díla si účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý započatý den prodlení. Žalobkyně tvrdila, že se žalovaný dostal u jednotlivých dílčích smluv do prodlení (u dílčí smlouvy č. 46709 ze dne 7. prosince 2009 trvalo prodlení žalovaného 1290 dní, dále u dílčí smlouvy č. 42507a1 ze dne 8. února 2010 trvalo prodlení 610 dní a u dílčí smlouvy č. 347073 ze dne 7. dubna 2010 prodlení trvalo 73 dní), a požadoval proto smluvní pokutu za celkem 1973 dní prodlení, tedy částku ve výši 1 973 000 Kč.
Soud prvního stupně uvedl, že žalovaný na svoji obranu netvrdil konkrétní skutečnosti a nepředložil k nim potřebné důkazy, ačkoli byl na jednání dne 11. listopadu 2014 poučen o povinnosti tvrzení a o důkazním břemeni k námitkám vůči uplatněnému nároku i o následcích nesplnění povinnosti tvrzení a neunesení důkazního břemene. Soud prvního stupně zdůraznil, že žalovanému byla v rámci koncentrace řízení poskytnuta lhůta 30 dní k doplnění tvrzení a označení důkazů, avšak žalovaný tuto lhůtu nedodržel. K podání žalovaného učiněnému po této lhůtě tak soud prvního stupně s ohledem na §118b odst. 1 o. s. ř. nepřihlížel.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. listopadu 2015, č. j. 29 Co 306/2015-135, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné a uvedl, že námitky žalovaného mířící na nesprávné právní posouzení věci nejsou důvodné. Dle závěru odvolacího soudu poskytl žalovanému soud prvního stupně poučení podle §118a o. s. ř. řádným způsobem a nezatížil tak řízení vadou ve smyslu §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.. Odvolací soud tedy uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, když k podání žalovaného učiněnému až po lhůtě k vyjádření stanovené na základě poučení dle §118a odst. 1 o. s. ř. nepřihlédl, a to z toho důvodu, že podání bylo učiněno až poté, co nastaly účinky koncentrace řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se dle názoru dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v otázce posouzení toho, zda poučení o koncentraci řízení poskytnuté žalovanému bylo poučením řádným a zda tedy nastaly účinky koncentrace řízení. Dovolatel tvrdí, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému právnímu závěru ohledně toho, zda jeho podání bylo podáno poté, co nastaly účinky koncentrace řízení. Dle dovolatele totiž zaprotokolované poučení z jednání ze dne 11. listopadu 2014 nebylo dostatečné, tudíž nemohly nastat účinky koncentrace řízení a soud prvního stupně měl k jeho vyjádření podanému po lhůtě přihlížet. Dovolatel zdůraznil, že v řízení před soudem prvního stupně nebyl právně zastoupen a že po něm jakožto po právním laikovi nelze spravedlivě požadovat, aby si byl vědom důsledků koncentrace řízení, což je výhradně právní termín. Na podporu své argumentace dovolatel citoval jak odbornou literaturu vztahující k řádnému poučení účastníků o koncentraci řízení, tak i několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se dle mínění dovolatele soud odvolací odchýlil. Na základě toho dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Jestliže dovolatel odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se procesních důsledků situace, kdy účastník řízení není řádně poučen dle §118a odst. 1 o. s. ř. (např. viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003), nelze mu přisvědčit v tom, že by se odvolací soud od této judikatury v daném případě odchýlil. Z obsahu spisu, konkrétně z protokolovaného poučení soudu na jednání ze dne 11. listopadu 2014, se podává, že žalovaný byl řádně poučen o povinnosti tvrzení a o důkazním břemenu a o následcích jeho neunesení, rovněž tak o následcích nedodržení lhůty mu dané k tvrzení dalších skutečností a k označení důkazů.
Z předmětného protokolu totiž vyplývá, že soud nejprve poučil účastníky podle §118b odst. 1 o. s. ř. o tom, že po skončení jednání nastává koncentrace řízení a že tedy od té doby nemohou účastníci uvést nové rozhodné skutečnosti o věci samé a navrhovat nové důkazy, ledaže by se jednalo o důkazy nebo tvrzení, jimiž má být zpochybněna věrohodnost již provedených důkazních prostředků, nebo o důkazy či tvrzení, které nastaly po tomto jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést. Soud prvního stupně dále uvedl, že k jiným tvrzením a důkazům nesmí od té chvíle přihlédnout, přičemž výjimkou jsou pouze nová tvrzení a důkazy směřující ke splnění výzev soudu k doplnění tvrzení o skutečnostech rozhodujících pro věc, a že k opožděným tvrzením a důkazním návrhům se nepřihlíží. V protokolu je dále uvedeno, že po tomto poučení o koncentraci byl žalovaný dále poučen o povinnosti tvrzení a o důkazním břemeni ve vztahu k jeho obraně proti žalobě a o následcích neunesení důkazního břemene, na což žalovaný reagoval žádostí o stanovení lhůty, aby měl dostatek času svá tvrzení doplnit. Na základě toho soud prvního stupně vyzval žalovaného k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů a stanovil mu k tomu lhůtu 30 dní.
Z obsahu zaprotokolovaného poučení nelze dovodit, že by dovolatel nebyl řádně poučen. Z výše popsaného poučení vyplývá, že soud prvního stupně nejprve poučil oba účastníky o tom, že nastane koncentrace řízení, o jejích důsledcích a rovněž o výjimkách z koncentrace. Zahrnul do poučení také to, že koncentrace se nevztahuje na výzvy soudu účastníkovi k doplnění tvrzení a k označení důkazů a že k opožděným tvrzením a důkazním návrhům se nepřihlíží. Po takovém poučení soud prvního stupně vyzval žalovaného, aby doplnil svá tvrzení a označil důkazy a stanovil mu k tomu 30 denní lhůtu. Žalovanému, byť právně nezastoupenému, tak muselo být z celkového poučení zřejmé, že k podání, které učiní po lhůtě mu stanovené k doplnění tvrzení, soud nebude přihlížet, neboť to soud výslovně v poučení účastníků uvedl. Skutečnost, že žalovaný pochopil obsah poučení, vyplývá i z jeho protokolované reakce, kdy po poučení o povinnosti tvrzení a důkazním břemeni požádal soud o stanovení lhůty k doplnění svých tvrzení.
Z výše uvedeného vyplývá, že kvalitativní požadavky na řádné poučení účastníka podle §118a odst. 1 o. s. ř. formulované ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, např. viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, byly soudem prvního stupně dodrženy.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že soudy obou stupňů tedy nepochybily a neodchýlily se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto podané dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalobkyni (účastníku, který měl ve věci plný úspěch dle ustanovení §142 odst. o. s. ř.) žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2016
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu