ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1107.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 1107/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., právní věci žalobce JUDr. Romana Jelínka, Ph.D., insolvenčního správce , se sídlem Praha 1, Valentinská 56/11, PSČ 110 00, dlužníka ŠNOPA spol. s.r.o., se sídlem Praha 5, Svornosti 1372/3, PSČ 15000, identifikační číslo osoby 25134400, proti žalované OHL ŽS, a.s. , se sídlem Brno, Burešova 938/17, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 46342796, zastoupené JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Koliště 55, o zaplacení 3 401 256 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36/6 Cm 62/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2015, č. j. 7 Cmo 43/2015-174, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 11. 2015, č. j. 7 Cmo 43/2015-174, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2014, č. j. 36/6 Cm 62/2011-137, o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 3 401 256 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku a zaplatit žalobci a České republice náhradu nákladů řízení (výrok II. a III. rozsudku).
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) se neztotožnil se závěrem Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“), který žalobě na zaplacení částky 3 401 256 Kč s příslušenstvím vyhověl, když dospěl k závěru, že žalovaná svůj dluh vůči společnosti ŠNOPA spol. s r.o. v prohlášení o pohledávkách specifikovaných v listině ze dne 26. 6. 2008 označené jako „Zápočet pohledávek – jednostranný – oprava“ tyto pohledávky uznala podle §323 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Vyšel ze zjištění, že pohledávka ve výši 3 401 256 Kč je součet částek, které žalovaná dluží žalobci na základě smluv o dílo uzavřených dne 23. 3. 2007 mezi společností ŠNOPA spol. s.r.o., jako zhotovitelem (předchůdcem žalobce) a žalovanou, jako objednatelkou, kdy na základě smlouvy s ev. číslem 600W 523/4041/008/0025134400 uznala dluh ve výši 537 484,50 Kč (daňový doklad č. 2008006), ve výši 151 331,20 Kč (daňový doklad č. 2008022) a 480 219,20 Kč (daňový doklad č. 2008050), a na základě smlouvy s ev. číslem 600W 338/4041/006/254400 dluh ve výši 2 014 111,20 Kč (daňový doklad č. 2007187) a 218 110 Kč (daňový doklad č. 2007188).
Soud prvního stupně žalobě vyhověl, když uvedené částky žalovaná uznala co do důvodu i výše citovaným přípisem ze dne 26. 6. 2008 označeným „Zápočet pohledávek – jednostranný – oprava“, ale žalobci tyto částky neuhradila. K obraně žalované spočívající v tvrzení, že pohledávky žalobce zanikly formou započtení, soud prvního stupně uvedl, že s ohledem na skutečnost, že v řízení nebylo prokázáno, že by pohledávky, které byly uvedeny v jednostranném zápočtu žalované k použití na započtení, mimo jiné na částku, která je předmětem tohoto sporu, byly skutečně oprávněnými pohledávkami za společností ŠNOPA spol. s r.o., nemohl mít jednostranný zápočet žalované účinky započtení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že z jazykového vyjádření právního úkonu žalované označeného „Zápočet pohledávek – jednostranný – oprava“ lze dovodit pouze vůli žalované jednostranně započíst pohledávky, které má za žalobcem proti pohledávkám, které má žalobce za žalovanou, avšak z projevu vůle žalované nelze dovodit uznání závazku žalovanou ve výši vyfakturované daňovými doklady č. 2008006, 2008022 a 2008050, 2007187 a 2007188. Odvolací soud své rozhodnutí podepřel usnesením Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, podle něhož nelze dovozovat, že by automatickou součástí právního úkonu započtení byl i právní úkon uznání závazku, aniž by vůle dlužníka závazek uznat byla v právním úkonu započtení jasně a určitě vyjádřena. Odvolací soud dále konstatoval, že z hlediska procesního tak nedošlo k přenosu důkazního břemene, proto břemeno tvrzení a důkazní stran existence pohledávek, které jsou předmětem sporu stíhá žalobce. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce svůj nárok opřel jen o odkaz na neuhrazené faktury žalovanou, aniž by řádně a nezaměnitelně vylíčil okolnosti vztahu mezi účastníky, vzniku a existence žalovaného nároku. Odvolací soud připomněl, že faktura sama o sobě je jen účetním dokladem, který sám o sobě neosvědčuje nic o tom, že jím účtovaná pohledávka vznikla, že existuje. Protože soud prvního stupně přes nedostatky ve skutkových tvrzeních o žalobě jednal, aniž by žalobce vyzval k doplnění žaloby a tím odstranění jejích vad, je důsledkem tohoto pochybení nedostatečné vymezení a objasnění skutkového stavu věci. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení s tím, že je třeba nejprve žalobce poučit o jeho povinnosti řádně tvrdit a současně prokázat, že mu vznikly pohledávky za žalovanou jako nároku na zaplacení ceny provedených prací, že práce a jaké pro žalovanou na základě smluv o dílo č. 600W 523/4041/008/0025134400 a č. 600W 338/4041/006/254400 vykonal, že cenu provedených prací vyúčtoval v souladu s příslušnými ustanoveními těchto smluv,a že součástí faktur byly i smlouvami požadované listiny. Uzavřel, že až poté, kdy bude najisto postaveno, že žalobce má za žalovanou pohledávky, jejichž zaplacení se v tomto řízení domáhá, bude se soud prvního stupně zabývat obranou žalované spočívající v tvrzené kompenzaci a v této souvislosti soud žalovanou poučí o její povinnosti tvrdit a prokázat existenci jejích pohledávek za žalobcem z titulu jí tvrzené škody a bezdůvodného obohacení, přičemž posoudí splnění předpokladů pro zápočet tj. existenci vzájemně se kryjících pohledávek.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle jeho názoru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení právních otázek, a to:
- zda započtení pohledávky může obsahovat dva jednostranné právní úkony (jednání) - uznání závazku a zápočet pohledávek
- zda neplatnost jednoho právního úkonu (jednání) ve složeném právním úkonu způsobuje neplatnost i druhého právního úkonu (jednání).
Dovolatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 901/2004, v němž Nejvyšší soud připustil složení jednostranného zápočtu ze dvou právních úkonů, kdy uvedl, že započtení pohledávky má účinky uznání zbytku závazku ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. k okamžiku, kdy úkon směřující k započtení dojde druhé straně. Odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, které rovněž nevylučuje složení dvou úkonů - započtení a uznání závazku – v jedné listině.
Dovolatel je přesvědčen, že z obsahu listiny ze dne 26. 6. 2008 označené „Zápočet pohledávek – jednostranný – oprava“ je jasně a srozumitelně vyjádřeno uznání závazku žalované vůči společnosti ŠNOPA spol. s r.o. Odkázal přitom na ustálenou judikaturu při řešení pochybností o obsahu právního úkonu, resp. o projevené vůli, a to na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 12/2013, řešící otázku určitosti projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, a rozsudek ze dne 24. 3. 2004, 29 Odo 1126/2003, týkající se uznávacího projevu vůle a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004, v němž Nejvyšší soud dovodil, že uznávané dluhy jsou vymezeny dostatečně určitě již odkazem na příslušné faktury. Má za to, že výklad listiny ze dne 26. 6. 2008 označené „Zápočet pohledávek – jednostranný – oprava“ vyložil odvolací soud v rozporu s uvedenou judikaturou, když pominul logický výklad této listiny a neprovedl důkazy ke zjištění vůle jednající osoby.
Dovolatel má dále za to, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny následující právní otázky:
- zda listina ze dne 26. 6. 2008 označené „Zápočet pohledávek – jednostranný – oprava“ vyhotovená a zaslaná žalovanou společnosti ŠNOPA spol. s r.o. obsahuje dva jednostranné právní úkony (právní jednání), a to uznání závazku a zápočet pohledávek
- zda písemné prohlášení OHL ŽS, a.s. ze dne 26. 6. 2008 označené „Zápočet pohledávek – jednostranný – oprava“ je uznáním závazku ve smyslu §323 obch. zák.
Dovolatel považuje dovolání za přípustné též proto, že dovolacím soudem je rozhodována rozdílně otázka, zda právní úkon započtení v sobě implicitně obsahuje uznání závazku.
Dovolatel dovozuje přípustnost dovolání rovněž ze závěrů ustálené judikatury dovolacího soudu i Ústavního soudu, podle nichž je dovolání přípustné též tehdy, pokud soudy nižších stupňů nepostupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže lze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09 a též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1697/2011). Poukazuje přitom na odlišné hodnocení listiny ze dne 26. 6. 2008 označené „Zápočet pohledávek – jednostranný – oprava“ soudem prvního stupně a soudem odvolacím.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť má za to, že odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení věci.
K dovolání žalobce podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné. Žalovaná poukazuje na to, že právní otázky, které dovolatel považuje za otázky v praxi dovolacího soudu dosud neřešenými a při nichž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nejsou právními otázkami, jak je chápe ustanovení §237 o. s. ř. a nejsou ani otázkami, na nichž by odvolací soud své rozhodnutí postavil. Připomíná, že odvolací soud konstatoval, že předmětná listina z 26. 6. 2008 označené „Zápočet pohledávek – jednostranný – oprava“ neobsahuje výslovnou vůli uznat závazky, které jsou v listině specifikovány a v této listině započítávány. Otázky předestřené dovolatelem, tj. zda započtení pohledávky může obsahovat dva jednostranné právní úkony (jednání) - uznání závazku a zápočet pohledávek a zda neplatnost jednoho právního úkonu (jednání) ve složeném právním úkonu způsobuje neplatnost i druhého právního úkonu (jednání), nejsou podle žalované otázkami řešenými odvolacím soudem. Pokud dovolatel má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálení rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení předmětného právního úkonu, žalovaná namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Odon 110/1998 a sp. zn. 25 Cdo 1650/98 se zabývají otázkou projevu vůle a pravidly, kterými se takový výklad řídí a neodpovídají na otázky kladené dovolatelem. Odkazuje-li dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, byla v něm řešena otázka výkladu konkrétního právního úkonu – listiny obsahující uznání závazku, na rozdíl od v dané věci posuzovaného právního úkonu, který projev vůle uznání závazku neobsahoval. Poukazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 12/2013 svědčí podle žalované o opačném tvrzení, než zastává dovolatel, když výslovně uvádí, že projev vůle musí být poznatelný z textu listiny. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1415/2004 řešil podle žalované otázku obsahu uznávacího projevu nikoliv obsahu listiny, z níž by bylo možné uznání závazku pouze „dovodit“, aniž by listina výslovnou vůli „uznat“ obsahovala. Ani rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1126/2003 a 23 Cdo 3549/2007 neřeší podle přesvědčení žalované absenci výslovné vůle uznat dluh, řeší-li jen jak má být dluh v uznávacím prohlášení specifikován, aby se jednalo o právní úkon určitý a srozumitelný. Žalovaná zdůraznila, že v nyní posuzovaném případě předmětná listina neobsahuje žádný výraz, z něhož by bylo možno dovodit, že započítávané závazky jsou zároveň uznávány. Žalovaná tedy považuje podané dovolání za nepřípustné a zároveň i za nedůvodné.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud je nucen nejprve konstatovat, že přípustnost dovolání může založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013 nebo rozsudek ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1735/2014 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se při posuzování věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení právních otázek, zda započtení pohledávky může obsahovat dva jednostranné právní úkony (jednání) - uznání závazku a zápočet pohledávek, a zda neplatnost jednoho právního úkonu (jednání) ve složeném právním úkonu způsobuje neplatnost i druhého právního úkonu (jednání), nutno konstatovat, že na řešení těchto otázek odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud neřešil ani otázku, zda započtení pohledávky může obsahovat dva jednostranné právní úkony ani otázku neplatnosti jednoho právního úkonu ve složeném právním úkonu. Dovolatelem citovaná rozhodnutí řeší odlišnou situaci, řeší odlišné právní otázky než v dané věci. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, se zabývá otázkou výkladu projevu vůle a pravidly, jakými se výklad řídí, neřeší otázky kladené dovolatelem. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008 řešil otázku náležitostí uznání dluhu podle §558 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, a výkladu právního úkonu – konkrétní listiny obsahující uznání závazku. V rozsudku ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 12/2013, a ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004, řešil Nejvyšší soud náležitosti určitosti projevu vůle uznání dluhu. V rozhodnutí ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 901/2004, byla Nejvyšším soudem řešena otázka, zda lze aplikovat ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. i na případ částečného započtení pohledávky. Ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003 neřeší dovolatelem předestřené právní otázky.
Má-li dovolatel za to, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena právní otázka, zda právní úkon započtení může v sobě zahrnovat i uznání závazku, a to s ohledem na jeho právní úkon učiněný v listině ze dne 26. 6. 2008 označené „Zápočet pohledávek – jednostranný – oprava“, pak je třeba konstatovat, že tato předestřená otázka dovolacím soudem řešena byla, a to v usnesení ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní úkon započtení v sobě implicitně neobsahuje uznání závazku, aniž by to bylo v právním úkonu započtení určitě vyjádřeno. Odvolací soud nepochybil, jestliže v souladu s uvedenou judikaturou vyložil právní úkon žalované označený „Zápočet pohledávek – jednostranný – oprava“ tak, že z jazykového vyjádření právního úkonu žalované lze dovodit vůli žalované jednostranně započíst pohledávky, které má za žalobcem, avšak z projevu vůle žalované již nelze dovodit uznání závazku (pohledávek specifikované ve fakturách č. 2008006, 2008022, 2008050, 2007187 a 2007188).
Nejvyšší soud nemá důvod se od závěrů přijatých v usnesení ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, odchýlit.
Dovozuje-li žalobce přípustnost svého dovolání ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1697/2011, nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07 a nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, s námitkou, že odvolací soud hodnotil odlišně listinu ze dne 26. 6. 2008 označené „Zápočet pohledávek – jednostranný – oprava“ než soud prvního, kdy podle uvedených rozhodnutí je dovolání přípustné též tehdy, pokud soudy nižších stupňů nepostupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže lze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů, je nutno konstatovat, že poukazované rozhodnutí bylo použitelné při právní úpravě přípustnosti dovolání platné do 31. 12. 2012. Tato judikatura není použitelná ve vztahu k právní úpravě přípustnosti dovolání účinné od 1. 1. 2013, nelze proto dovodit, že by tato námitka mohla založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel pouhým odkazem na usnesení Nejvyššího soudu nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle platného ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud je proto nucen s ohledem na výše uvedené konstatovat, že dovolací námitky žalobce, jimiž směřuje k vymezení přípustnosti dovolání, nenaplňují žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobce, jako nepřípustné, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení, tedy i o nákladech žalované spojených podáním vyjádření k dovolání žalobce, rozhodne soud v dalším řízení (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu