ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.140.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 140/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce V. Š. , sídlem v České Kamenici, Náměstí Míru 122, identifikační číslo osoby 67871658, zastoupeného JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem v Domažlicích, náměstí Míru 143, proti žalovanému O. M. , sídlem v Přešticích, Luční 1159, identifikační číslo osoby 10363831, zastoupenému Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o zaplacení 481.034 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 266/2009, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. srpna 2015, č. j. 12 Cmo 368/2014-226, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. července 2014, č. j. 44 Cm 266/2009-191, ve znění opravného usnesení, č. j. 44 Cm 266/2009-207, zamítl žalobu na zaplacení částky 481.034 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl, že žalobce je povinen žalovanému zaplatit náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
Doplňujícím rozsudkem ze dne 4. září 2014, č. j. 44 Cm 266/2009-200, Krajský soud v Plzni zrušil první výrok rozsudku ze dne 16. července 2014, č. j. 44 Cm 266/2009-191, co do částky 11.917,06 Kč, takže se zamítá žaloba pro částku 469.116,94 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku). Dále soud rozhodl, že se řízení co do částky 11.917,06 Kč s příslušenstvím, a dále co do příslušenství pohledávky 469.116,94 Kč, které převyšují 5 % z žalované částky od 12. října 2006 do zaplacení, zastavuje (bod II. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. července 2014, č. j. 44 Cm 266/2009-191, ve znění opravného usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl, že bod I. výroku doplňujícího rozsudku ze dne 4. září 2014, č. j. 44 Cm 266/2009-200, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jelikož již vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, a dále jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalobce se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Jestliže dovolatel namítá, že by právní otázky zproštění odpovědnosti za škodu a promlčení podle čl. 17 odst. 2, resp. čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR, vyhlášené v České republice pod č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční dopravě CMR (dále jen „Úmluva CMR“) měla být dovolacím soudem posouzena jinak, pak dovolací soud neshledává důvody, jež by svědčily ve prospěch odchýlení se od stávající judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012.
Na rozdíl od mínění žalovaného, odvolací soud rozhodl zcela v souladu s judikaturními závěry dovolacího soudu včetně již zmiňovaného rozhodnutí ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012. Odvolací soud tak v souladu s citovanou judikaturou hodnotil jednání řidiče žalovaného jako hrubou nedbalost, když řidič zaparkoval vozidlo na nehlídaném parkovišti a šel spát, a ačkoliv se dle svých slov zdržoval ve vozidle, nemohl zabránit tomu, že vozidlo bylo poškozeno a vykradeno. Daným jednáním byla navíc porušena smluvní povinnost, kdy žalobce si smluvně vyhradil, aby bezpečnostní přestávky byly konány pouze na jmenovitě určených střežených parkovištích.
Lze tedy uzavřít, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání, a proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť se tímto rozhodnutím řízení nekončí (§151 odst. 1 část vety před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu