ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1631.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 1631/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D. ve věci žalobkyně Flaga s.r.o. , se sídlem v Hustopečích, Nádražní 47, IČ 47917091, právně zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované TOMEGAS, s.r.o. , se sídlem v Milevsku, Táborská 260, IČ 25174363, zastoupené JUDr. Janem Tarabou, advokátem se sídlem Písek – Budějovické Předměstí, Prokopova 339/14, o ochranu proti nekalé soutěži a o ochranu práv vlastníka ochranných známek vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 64/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2015, č. j. 3 Cmo 374/2014-220, takto:
Dovolání žalované se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. června 2014, č. j. 2 Cm 64/2012-177, uložil žalované povinnost zdržet se v obchodním styku plnění tlakových lahví ve stříbrné barvě, s reliéfním označením FLAGA, provedeným na těle lahve a registrovaným Úřadem průmyslového vlastnictví jako kombinovaná ochranná známka č. zápisu 327509, s označením FLAGA, provedeným na přední straně lahve a registrovaným Úřadem průmyslového vlastnictví jako kombinovaná ochranná známka č. zápisu 310858 a s textem „výhradní právo plnit tuto lahev má pouze vlastník firma FLAGA s.r.o.“, uvedeným na zadní straně tlakové lahve (výrok I). Žalobu v části požadující stanovení povinnosti žalované zdržet se v obchodním styku plnění tlakových lahví, na kterých je zobrazeno „FLAGA“, zamítl (výrok II). Dále uložil žalované povinnost zdržet se v obchodním styku plnění, nabídky, prodeje a skladování plynných tlakových lahví, které jsou ve vlastnictví společnosti FLAGA s.r.o. (výrok III). Žalobu v části požadující úhradu částky 200 000 Kč zamítl (výrok IV) a v části požadující uveřejnění rozsudku v regionální příloze Ústecký kraj MF Dnes taktéž zamítl (výrok V) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VI).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně i žalovaná odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 8. září 2015, č. j. 3 Cmo 347/2014-220, tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a ve výrocích II až VI napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se dle jejího názoru při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dle dovolatelky odvolací soud pochybil při posuzování existence a trvání vlastnictví tlakových propanbutanových lahví. Dle názoru dovolatelky je napadené rozhodnutí v přímém rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodování, neboť odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 19. května 1999, č.j. 2 Cm 96/97-58 a od rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 28. ledna 2010 ve věci C-46/10. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.. V tomto směru odkázala žalobkyně na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu a uvedla, že by dovolání mělo být odmítnuto. Pro případ, že by dovolací soud shledal dovolání přípustným, žalobkyně uvedla, proč je podle ní dovolání nedůvodné. Žalobkyně dále poukázala na to, že dovolatelka neuvedla, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil. Na základě toho žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl, a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014).
Z obsahu dovolání vyplývá, že napadené rozhodnutí dle dovolatelky závisí na vyřešení otázky hmotného práva, konkrétně na posouzení vlastnického práva k tlakovým lahvím. Dovolatelka uvedla, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak neuvedla, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud dle jejího mínění odchýlil, a to ani odkazem na spisovou značku konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani odkazem na právní závěry judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních spisových značek (i takové vymezení přípustnosti by obstálo, a to ve světle judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14). Dovolatelka však na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu nijak nepoukázala, pouze vyvracela právní posouzení věci odvolacím soudem vlastní argumentací.
Nejvyšší soud se k otázce vymezení přípustnosti dovolání vyjádřil ve své rozhodovací praxi již několikrát. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání postrádá potřebné náležitosti, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila.
O případných nákladech dovolacího řízení (vyjádření žalobkyně k dovolání) rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. srpna 2016
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu