ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1678.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 1678/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně JP servis-OIL s. r. o. , se sídlem v Litvínově, Podkrušnohorská 432, identifikační číslo osoby 28691687, zastoupené Mgr. Ing. Václavem Špundou, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí Kinských 741/6, proti žalovanému J. K. , se sídlem v Medovém Újezdu 64, identifikační číslo osoby 10376399, zastoupenému JUDr. Alešem Doubkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1047/26, o zaplacení částky 1.932.264 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 256/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2015, č. j. 6 Cmo 334/2014-357, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.795,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. března 2014, č. j. 45 Cm 256/2012-318, rozhodl, že se žaloba v plném rozsahu zamítá (bod I. výroku) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1.932.264 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila s tím, že navrhuje jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Předně dovolatel spatřuje nesprávnost právního posouzení věci v tom, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku řádnosti a včasnosti žalovaným učiněné reklamace vad zboží, když nesprávně aplikoval ustanovení §428 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), a nároky z vad zboží odmítl žalovanému přiznat. Veškerá jeho argumentace v tomto směru však spočívá toliko v tom, že odvolacímu soudu vytýká nedostatečné zjištění a nesprávné hodnocení v řízení provedených důkazů, čímž není dovoláním uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, směřují-li námitky dovolatele proti správnosti zjištěného skutkového stavu, hodnocení důkazů odvolacím soudem a dovozuje-li dovolatel jiné skutkové závěry, než k jakým dospěl odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Poukaz na jednotlivé důkazy a rozhodné skutečnosti, které dle názoru žalovaného odvolací soud zcela pominul a nehodnotil, či jeho tvrzení o pochybení odvolacího soudu při hodnocení důkazů, tak předmětné dovolání přípustným nečiní.
Nelze rovněž přisvědčit argumentaci žalovaného, že se odvolací soud, pokud jde o hodnocení váhy nepřímých důkazů, odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008, a to konkrétně svým závěrem, že “by podle jeho právního názoru umožnily učinit závěr o dodání nesprávného zboží žalobcem pouze jednoznačné důkazy, například v podobě vzorků dodávaného paliva odebraných při přičerpávání paliva z cisterny žalobce“. Tímto v napadeném rozhodnutí vysloveným závěrem se nikterak odvolací soud neodchýlil od uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu (ani od dalších dovolatelem uváděných rozhodnutí Nejvyššího soudu), když odvolací soud podle své úvahy hodnotil důkazy v souladu s ustanovením §132 o. s. ř., a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Jestliže odvolací soud v napadeném rozhodnutí konstatoval výše citovaný závěr, a dále též uvedl, že „k prokázání otázky, zda žalobce v uvedených třech případech dodal žalovanému vadnou naftu, či nikoli, žalovaný předkládal v případě každé dodávky pouze jediný nepřímý důkaz, a to výsledky rozborů celních orgánů a obchodní inspekce, jež zkoumaly žalovaným prodávanou naftu, představující směs nově dodaného zboží a nafty, jež se při dodávce nacházela v nádržích“, pak tato jeho tvrzení nejsou nikterak v rozporu se závěrem uvedeným ve shora poukazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, dle něhož v civilním řízení nelze učinit závěr, že nebylo uneseno důkazní břemeno proto, že skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána nade vší pochybnost; pro závěr, že soud má určitou skutečnost za prokázanou, dostačuje, aby předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu