ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1720.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 1720/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Město Břeclav , se sídlem v Břeclavi, nám. T.G. Masaryka 42/3, IČO 00283061, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované DAV, a.s., se sídlem v Ostravě, Vítkovice, Zengrova 510/19, IČO 00575381, zastoupené Mgr. Gabrielou Kaprálkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Slezská Ostrava, Občanská 1115/16, o zaplacení částky 10 627 794,60 Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 122 C 96/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. října 2015, č. j. 15 Co 135/2015-186, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. října 2014, č. j. 122 C 96/2013-105, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Účastníci dne 17. prosince 2008 uzavřeli smlouvu o dílo, přičemž předmětem díla nazvaného „zámek Břeclav – odstranění havarijního stavu“ bylo provedení prací v rozsahu uvedeném v podkladech, na které smlouva odkazovala, konkrétně ve znaleckém posudku zpracovaném Ing. Jiřím Šmikmátorem č. 08/2008, dále v projektové dokumentaci zámku Břeclav zpracované společností F&K&B, a.s., dále stavebním povolením č.j. MÚBR 44617/2008 ze dne 3. července 2008 a zprávou z října 2008 zpracovanou společností Stavoprojekt Olomouc, a.s., nazvanou „Přípravné stavební práce akce revitalizace zámku Břeclav“. Termín plnění byl sjednán na 4. dubna 2009, vyklizení staveniště pak na 9. dubna 2009. Cena díla byla sjednána jako cena nejvýše přípustná, přičemž podkladem pro určení ceny byla cenová kalkulace uvedená v příloze smlouvy s tím, že cena byla sjednána na částku 20 205 387 Kč. Účastníci si ve smlouvě sjednali, že cena díla bude placena postupně na základě faktur. Fakturačním obdobím byl kalendářní měsíc a fakturace závisela na objemu provedených prací. Smlouva o dílo byla změněna dodatky č. 1 a 2 a změnovými listy č. 1 až 4, a to co se týče rozsahu díla, tak i jeho ceny. Cena díla byla dodatkem č. 2 s ohledem na rozšíření předmětu díla navýšena na částku 23 782 790 Kč.
Žalovaná vystavila celkem pět faktur, a to faktury č. 290013, 290032, 290048, 290086 a 290113, přičemž přílohou těchto faktur byl vždy soupis provedených prací, který byl potvrzen odpovědnou osobou žalobce určenou ve smlouvě o dílo, kterou byl Ing. T. Žalobce veškeré práce vyúčtované žalovanou uhradil. Žalovaná dílo provedla ve sjednaném termínu a předala jej žalobci na základě zápisu o předání a převzetí díla dne 8. června 2009. V zápise o předání a převzetí díla byly vytčeny tři vady, které následně žalovaná ve sjednaném termínu odstranila. Dne 3. června 2013 zaslal žalobce žalované přípis, kterým žalovanou vyzval, aby mu zaplatila částku 10 627 794,60 Kč. Jako důvod k vrácení této částky žalobce uvedl, že žalovaná vyfakturovala žalobci dodávky a práce, které neprovedla, a dodávky a práce nad rámec sjednaného objemu a ceny, aniž by to bylo mezi účastníky sjednáno, přičemž tyto dodávky a práce v přípise blíže specifikoval pod body 1 až 18.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud prvního stupně předmětnou smlouvu o dílo posoudil jako platně uzavřenou v souladu s ustanovením §536 a násl. obch. zák. a uzavřel, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaná vyúčtovala žalobci pouze sjednanou cenu díla a tato sjednaná cena byla ze strany žalobce také uhrazena. Podle soudu prvního stupně skutečnost, že cena díla byla stanovena na základě rozpočtu zpracovaného žalovanou v rámci cenové nabídky, neměla žádný vliv na to, že mezi stranami byla sjednána cena pevná. Soud prvního stupně taktéž uzavřel, že soupisem provedených prací i zápisem o předání a převzetí stavby bylo v řízení jednoznačně prokázáno, že žalovaná zhotovila dílo v rozsahu sjednaném v předmětné smlouvě o dílo. Podle názoru soudu prvního stupně nebylo možné posoudit dopis ze dne 3. června 2013 ani jako uplatnění nároku na slevu z ceny díla kvůli vadám díla, jak tvrdil žalobce. Soud prvního stupně tedy žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. října 2015, č. j. 15 Co 135/2015-186, výrok I rozsudku soudu prvního stupně změnil co do částky 9 921 Kč tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci tuto částku s příslušenstvím, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalovaná v odvolacím řízení uznala právo žalobce na zaplacení částky 9 921 Kč s příslušenstvím a žalobce v této části navrhl vydání rozsudku pro uznání, odvolací soud tedy změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 9 921 Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak věc posoudil právně odlišně. Podle odvolacího soudu podklady, na které je odkazováno v uzavřené smlouvě o dílo a také v zadávací dokumentaci, nevymezují předmět díla. Dle názoru odvolacího soudu tedy ze skutkových zjištění vyplývá, že předmět díla byl sjednán neurčitě a tuto neurčitost nelze odstranit ani výkladem, neboť nelze výkladem doplňovat to, co ve smlouvě obsaženo není. V tomto směru odvolací soud odkázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 4262/2011.
Odvolací soud poukázal také na to, že předmětná smlouva o dílo podléhala režimu zadávání veřejných zakázek, který zakládá povinnou písemnou formu smlouvy z důvodu transparentnosti, tudíž nepřichází v úvahu ani to, že smlouva byla uzavřena zčásti písemně a zčásti ústně. Odvolací soud tedy uzavřel, že jestliže nebyl určitě dohodnut předmět smlouvy o dílo, je taková smlouva absolutně neplatná dle §37 odst. 1 obč. zák. a z neplatného právního úkonu proto nemohlo vzniknout právo z vadného plnění, ani právo na zaplacení prací provedených nad sjednané množství.
Odvolací soud dále aplikoval §457 obč. zák., podle kterého je-li smlouva neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Citované ustanovení pak dle odvolacího soudu zakotvuje vzájemný nárok stran smlouvy, přičemž vzájemnost nároků na vrácení plnění se projeví v žalobních tvrzeních, v nichž musí žalobce uvést jak výši nebo hodnotu plnění, které poskytl žalované, tak i výši nebo hodnotu protiplnění, které od žalované obdržel. Odvolací soud uzavřel, že v žalobě chybí žalobní tvrzení o výši protiplnění, které žalobce od žalované obdržel, jakož i konkrétní popis díla, které žalovaná pro žalobce provedla, tudíž soud nemohl věc posoudit podle §457 obč. zák. a §458 obč. zák. jako spor o vydání bezdůvodného obohacení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jeho názoru spočívá na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Dovolatel dále v souladu s §241a odst. 1 o. s. ř. uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
První otázka nastolená dovolatelem, která dle jeho názoru nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a kterou odvolací soud nesprávně právně posoudil, je to, zda je smlouva neplatná z důvodu, že v ní není písemně vyjádřeno, kde mají být konkrétně určené stavební práce v konkrétně určeném množství provedeny, přičemž místo provedení prací bylo specifikováno ústním pokynem při provádění stavebních prací. Podle dovolatele odvolací soud pochybil, jestliže předmětnou smlouvu o dílo posoudil jako neplatnou, neboť měl předmětnou smlouvu posoudit dle jejího obsahu, a to jako nepojmenovanou smlouvu o stavebních pracích, jejíž předmět plnění byl co do druhu a množství prací specifikován určitě a písemně, a místo plnění bylo specifikováno ústně.
Další otázka dovolatele směřovala k posouzení toho, zda při neplatnosti smlouvy se žalobce jako jeden z účastníků právního vztahu může domáhat vrácení částky vyplacené druhému účastníkovi za práce, které nebyly při plnění dle neplatné smlouvy provedeny a které tak byly vyplaceny nedůvodně, a dále za práce, které byly údajně provedeny nad rámec smlouvy bez souhlasu objednatele, a dále zda se může domáhat přeplatku vzniklého početní chybou při fakturaci. Dle mínění dovolatele tato právní otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Dovolatel ve vztahu k této otázce uvedl, že nemohl uvést v žalobních tvrzeních konkrétní protiplnění, které od žalované za vyplacenou částku obdržel, a to z toho důvodu, že žalobce za předmětnou částku žádné plnění neobdržel, neboť od začátku řízení tvrdí, že předmětnou částku zaplatil za práce, které nebyly žalovanou provedeny.
Dovolatel dále v dovolání vymezil otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud dle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tato otázka se týká toho, zda odvolací soud musí vypořádat všechny části žaloby a všechny důvody odvolání.
Závěrem dovolatel namítal, že odvolací soud zatížil řízení procesní vadou, konkrétně nepřezkoumatelností rozsudku, když se nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v odvolání a vůbec nezjišťoval rozsah, v jakém žalovaná provedla stavební práce na zámku Břeclav, ačkoli k tomu směřovala konkrétní žalobní tvrzení žalobce. Dle dovolatele tato vada odvolacího řízení mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dovolací soud by tak k ní měl přihlédnout, neboť je splněna podmínka přípustnosti dovolání.
Na základě výše uvedeného dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v rozsahu výroků I. b), II. a III. a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a ve zbývající části je dovolání vadné, neboť dovolatel u poslední z předestřených otázek neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Co se týče první dovolatelem nastolené právní otázky, nelze mu přisvědčit v tom, že by se jednalo o otázku v judikatuře dovolacího soudu neřešenou a že by se v tomto ohledu odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení věci. Dovolací soud předně poukazuje na to, že dovolatel namítal nesprávné právní posouzení otázky určitosti předmětu díla a s tím související platnosti smlouvy o dílo na základě vlastních skutkových tvrzení, když uvedl, že odvolací soud smlouvu o dílo posoudil jako neplatnou proto, že v ní nebylo přesně specifikováno, kde mají být stavební práce provedeny. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však vyplývá, že odvolací soud dospěl k závěru o neurčitosti předmětu smlouvy o dílo především na základě toho, že nebyly určitě sjednány konkrétní stavební práce, které měly být provedeny.
Otázkou určitosti předmětu díla se dovolací soud zabýval ve své rozhodovací praxi již několikrát. Například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 4262/2011, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že za označení určitého díla není možno považovat určení díla tak, že je vymezeno jen obecně a že pro určité označení díla nestačí, jestliže má zhotovitel provést jen obecně určenou celkovou rekonstrukci domu.
Závěry citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu lze vztáhnout i na projednávanou věc. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že v předmětné smlouvě o dílo byl předmět díla sjednán jako provedení stavebních prací v rozsahu stanoveném v podkladech, na které smlouva odkazovala. Odvolací soud věc posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací dovolacího soudu, když uzavřel, že v předmětné smlouvě o dílo, ani v podkladech, na které odkazuje, nejsou stavební práce, které mají být provedeny, vymezeny dostatečně určitě, a smlouva je tak pro neurčitost předmětu neplatná. K nutnosti vymezení předmětu díla jakožto podstatné náležitosti smlouvy o dílo viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. července 2009, sp. zn. 32 Cdo 2295/2008.
Co se týče druhé dovolatelem předestřené právní otázky ohledně toho, zda účastník neplatné smlouvy o dílo má právo domáhat se vrácení částky vyplacené druhému účastníkovi za práce, které nebyly provedeny, a za práce, které byly údajně provedeny nad rámec smlouvy, dospěl dovolací soud k závěru, že na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá, tudíž není pro danou věc podstatná a nesplňuje tak kritéria přípustnosti uvedená v §237 o. s. ř..
K nutnosti vymezení relevantní právní otázky se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
Dovolatel ohledně této otázky namítá nesprávné právní posouzení, avšak činí tak na základě vlastních skutkových tvrzení, nikoli na základě skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů, což se projevuje zejména v tom, že dovolatel stále tvrdí, že žalovaná neprovedla předmětné práce či že byly provedeny nad rámec smlouvy o dílo, avšak soudy dospěly ke skutkovému závěru, že v řízení bylo soupisem provedených prací a zápisem o předání a převzetí díla prokázáno, že žalovaná práce provedla.
Dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, což vyplývá přímo z §241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, dovolacímu soudu tedy přísluší přezkum napadeného rozhodnutí pouze po stránce právní, nikoli skutkové.
Jestliže dovolatel předestřel právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nespočívá a tvrzenou nesprávnost právního posouzení prezentoval na základě svých skutkových tvrzení, nemohla taková námitka založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř..
Poslední otázka, kterou dovolatel v dovolání formuloval, se týkala toho, zda odvolací soud musí vypořádat všechny části žaloby a všechny důvody odvolání. Dovolatel u této otázky uvedl, že dovolací soud o této otázce již rozhodoval a odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího odchýlil. Dovolatel však nikde dále neuvedl, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil, a to ani odkazem na spisovou značku konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani odkazem na právní závěry judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních spisových značek (i takové vymezení přípustnosti by obstálo, a to ve světle judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14).
Nejvyšší soud se k otázce vymezení přípustnosti dovolání vyjádřil ve své rozhodovací praxi již několikrát. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Z výše uvedeného vyplývá, že ohledně poslední dovolatelem nastolené právní otázky postrádá dovolání potřebné náležitosti stanovené v §241a odst. 2 o. s. ř. a je tedy vadné, neboť dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Jestliže dovolatel namítal vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, pak dovolacímu soudu nezbývá než odkázat na §242 odst. 3 o. s. ř., podle kterého dovolací soud přihlédne k vadám řízení tehdy, pokud je dovolání přípustné. Vzhledem k tomu, že na základě výše uvedeného dovolací soud posoudil dovolání jako nepřípustné a vadné, nebylo možné přihlédnout k namítané procesní vadě. Nadto dovolací soud podotýká, že námitka vad řízení nezakládá sama o sobě přípustnost dovolání (k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014).
Na základě výše uvedeného Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání odmítnout jakožto nepřípustné a vadné dle §243c odst. 1 o. s. ř..
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. října 2016
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem
za nepřítomnou předsedkyni senátu