ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1730.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 1730/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně JOE PR, s. r. o. , se sídlem Praze 6, Tibetská 806/2, identifikační číslo osoby 25714295, zastoupené Mgr. Janem Dajbychem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3330/220a, proti žalované Stanice O, a. s. , se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 519/11, identifikační číslo osoby 26509911, zastoupené JUDr. Jitkou Bartlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 18/5, o zaplacení 648.761,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 150/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2016, č. j. 3 Cmo 179/2015-701, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze usnesením, v pořadí druhým, ze dne 23. června 2015, č. j. 28 Cm 150/2004-679, odejmul žalobkyni osvobození od soudních poplatků přiznané usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2004, č. j. 61 Ro 3128/2004-16.
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že v rozsahu 50 % přiznaného osvobození od soudních poplatků usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2004, č. j. 61 Ro 3128/2004-16, se toto osvobození žalobkyni ponechává, jinak se ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. Nejvyšší soud proto posuzoval – v hranicích právních otázek vymezených v dovolání – zda je dovolání (jež směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí) přípustné podle §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Při respektování shora uvedených kritérií nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatelky, prostřednictvím kterých vytýká odvolacímu soudu případné vady řízení napadeného rozhodnutí či zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižšího stupně. Takováto argumentace žalobkyně totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
K vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva nesměřuje ani vytýkaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu pro jeho nedostatečné odůvodnění či námitka, že byla porušena zásada dvojinstančnosti občanského soudního řízení.
Namítá-li dovolatelka, že dle jejího mínění nebyly splněny podmínky pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, ale pro jeho zrušení a vrácení soudu prvního stupně k dalšímu jednání, poukazujíc přitom na ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř., pak dovolací soud konstatuje, že odvolací soud postupoval zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 23 Cdo 251/2012).
Dále je dle mínění dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně cituje usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Odvolací soud ale všechna rozhodná kritéria při posuzování předpokladů pro osvobození dovolatelky od soudních poplatků plně respektoval. V daném případě spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na závěru, že poměry žalobkyně odůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků z jedné poloviny. Ke svému závěru dospěl odvolací soud na základě posouzení celé řady skutkových okolností, vzal v úvahu konkrétní majetkové poměry žalobkyně a povahu její ekonomické činnosti, a přihlížel i k tomu, jaké důsledky na poměry dovolatelky by mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku či jiných plateb v daném řízení předpokládaných. Rozhodnutí odvolacího soudu tak lze považovat za souladné s právní úpravou a soudní praxí, když odvolací soud přihlédl ke všem relevantním hlediskům v jejich souhrnu a k veškerým okolnostem daného případu, jež vyšly v řízení najevo.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, jelikož dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se končí řízení, a jelikož řízení nebylo již dříve skončeno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu