ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1746.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 1746/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce A. S. , proti žalovanému I. B. , podnikateli se sídlem Hradec Králové – Třebeš, Ve Stromovce 671/13, PSČ 500 11, i dentifikační číslo osoby 76311791, zastoupenému Mgr. Lukášem Slaninou, advokátem se sídlem Olomouc, Palackého 75/51, o zaplacení 65 374 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 197/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2015, č. j. 47 Co 239/2015-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 040 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalovaného rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2015, č. j. 47 Co 239/2015-128, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí ve smyslu §237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného práva, týkající se způsobu určení ceny díla, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou dovolatel v dovolání poukazuje, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4156/2009, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zhotovitel může vyfakturovat cenu díla pouze na základě dohodnutého způsobu určení ceny díla, a že za způsob určení ceny díla však nelze považovat jednostranné vyúčtování ceny díla zhotovitelem v průběhu jeho zhotovování, bez smluvně určených konkrétních kritérií, jak se cena stanoví.
Dovolatel staví otázku hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu na polemice se skutkovým stavem věci a na kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem. Zatímco odvolací soud ze skutkových zjištění učinil závěr, že cena díla byla účastníky sjednána na základě rozpočtu pro tzv. první a druhou etapu prováděných prací, a to v první etapě (zhotovení obkladů a dlažeb) s ohledem na velikost podlahové plochy v metrech čtverečních a v druhé etapě (zhotovení příčky, perlinku a zárubně) podle spočítaných metrů čtverečních na základě podkladů stavebního projektanta, dovolatel nesouhlasí, že by z provedených důkazů mělo vyplývat, že strany sjednaly cenu díla podle rozpočtu. Nutno však připomenout, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Jestliže tedy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze závěru, že mezi účastníky byla dohodnuta cena díla podle rozpočtu, není možno dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od závěrů uvedených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4156/2009, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz , týkající se vyfakturování ceny díla na základě dohodnutého způsobu určení ceny díla.
Dovolací soud nepřihlížel k dalšímu vymezení přípustnosti dovolání a k námitkám dovolatelele k nesprávnému právnímu posouzení otázky určitosti předmětu díla v podání žalovaného, nazvaném „Doplnění dovolání žalovaného“, které bylo doručeno soudu až dne 30. 5. 2016, neboť toto podání bylo učiněno až po lhůtě pro doplnění dovolání (§241b odst. 3 o. s. ř.), která s ohledem na ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. skončila dne 5. 3. 2016, resp. 7. 3. 2016, jestliže 5. 3. 2016 byla sobota (§57 o. s. ř.).
K dovolání žalovaného podal žalobce prostřednictvím své tehdejší advokátky vyjádření, v němž navrhl jeho odmítnutí, jestliže dovolatel vymezil přípustnost dovolání tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v tom směru, že vycházel z nesprávných skutkových zjištění ohledně způsobu určení ceny díla.
Nebylo-li tedy možno přisvědčit dovolateli, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky nároku na zaplacení ceny díla s ohledem na její způsob sjednání – stanovení rozpočtem a dovolání žalovaného není proto podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu