ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1779.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 1779/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Ecomodula s.r.o. se sídlem v Písku, Budějovické předměstí, Za Pazdernou 1498, IČO 26074834, zastoupené JUDr. Pavlínou Zíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalované ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích, Zelené předměstí, Masarykovo náměstí 1458, IČO 45534306, o zaplacení částky 301 753 Kč s příslušenstvím a 2 844,50 EUR s příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 57 Cm 66/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2016, č. j. 12 Cmo 194/2015-176, takto:
Dovolání žalované se odmítá .
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. března 2015, č. j. 57 Cm 66/2013-150, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 6. ledna 2016, č. j. 12 Cmo 194/2015-176, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním.
Nejvyšší soud poté, co zjistil, že dovolání je podáno osobou oprávněnou, jejímž jménem jedná osoba s právnickým vzděláním (Mgr. K. H., zaměstnanec žalované, doklad o právnickém vzdělání na č. l. 197), a že je podáno včas, posuzoval, zda jsou splněny náležitosti dovolání uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř..
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř..
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).
Dovolatelka v dovolání uvedla, že dovolání je dle jejího názoru přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Touto právní otázkou je dle názoru dovolatelky posouzení toho, zda žalobce zhotovující dílo, jehož jedna dílčí část byla provedena nesprávně, odpovídá objednateli za to, že dílo neodpovídá výsledku sjednanému ve smlouvě o dílo, z titulu odpovědnosti za vady nebo z titulu odpovědnosti za škodu.
Dovolatelka tedy vymezila konkrétní právní otázku, na které dle jejího názoru spočívá napadené rozhodnutí, avšak již neuvedla, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud při jejím řešení odchýlil, a to ani odkazem na spisovou značku konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani odkazem na právní závěry judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních spisových značek (i takové vymezení přípustnosti by obstálo, a to ve světle judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14).
Dovolatelka na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, nijak nepoukázala a pouze dále v dovolání uvedla, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která odkázal žalobce v odvolání, nedopadají na řešenou věc. Polemika dovolatelky s argumentací protistrany uvedenou v odvolání je však pro dovolání a dovolací řízení irelevantní.
Nejvyšší soud se k otázce vymezení přípustnosti dovolání vyjádřil ve své rozhodovací praxi již několikrát. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání postrádá potřebné náležitosti, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila.
O případných nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v dalším řízení (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu