ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2068.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2068/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně KLS ELEKTRO spol. s r.o. , se sídlem České Budějovice, Novohradská 99, PSČ 37008, identifikační číslo osoby 45023166, zastoupené Mgr. Liborem Nádravským, advokátem se sídlem České Budějovice, Husova tř. 1633/40 proti žalované iSolutions s.r.o. , se sídlem Chrudim, Tovární 1112, PSČ 537 01, identifikační číslo osoby 27480224, zastoupené Mgr. Magdou Humplíkovou, advokátkou se sídlem Praha, Rybná 682/14, o zaplacení částky 167 489 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 57 Cm 19/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, č. j. 1 Cmo 194/2015-449, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. 1. 2016, č. j. 1 Cmo 194/2015-449, zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 6. 2015, č. j. 57 Cm 19/2011-414, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 167 489 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 1 470 000 Kč od 8. 11. 2010 do 19. 4. 2011 a s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 167 489 Kč od 20. 4. 2011 do zaplacení; zároveň nahradit náklady řízení žalobkyni a státu.
Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně proto, že zjištěný skutkový stav věci byl pro právní posouzení věci nedostatečný. V rovině procesní bez hodnocení důkazů v řízení dosud provedených odvolací soud uvedl, že se lze ztotožnit se soudem prvního stupně, který dospěl k závěru, že nelze mít za prokázané uzavření platné smlouvy o dílo mezi účastníky, neobsahuje-li smlouva obě podstatné náležitosti podle §536 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), např. rozsudek ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, odvolací soud upozornil na požadavek smluvního vymezení určitosti díla ve smyslu §536 obch. zák. s tím, že za označení určitého díla není možno považovat určení díla tak, že je vymezeno jen obecně. Konstatoval, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat, jak již dovodil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněném v Soudní judikatuře seš. 3/1999, pod označením SJ 30/1999. Dal za pravdu soudu prvního stupně, že význam užitého slovního spojení „revize komplet strany VN“ vymezujícího předmět díla v předmětné smlouvě, resp. popis díla obsažený v cenové nabídce žalobkyně na zhotovení trafostanice pro FVC Kyjov – 980 kW z 25. 8. 2010 v bodu 10 cenové nabídky, není obsahově nepochybný, a to ani pro osoby stojící vně jednání účastníků o uzavření smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005). Odvolací soud proto sdílel, jako správný, závěr soudu prvního stupně, že pro nedostatek vymezení určitého díla, jakožto jedné z podstatných částí smlouvy o dílo, nemohla smlouva o dílo platně vzniknout, a že vztah účastníků je třeba vypořádat jako vzájemná plnění poskytnutá bez právního důvodu podle zásad bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“); v daném případě pak podle §458 odst. 1 věty druhé obč. zák. s ohledem na povahu plnění poskytnutého žalobkyní, vylučující vrácení in natura. Odvolací soud dodal, že pro následné vzájemné vypořádání není rozhodná obvyklá cena trafostanice FVE Kyjov, ale výše prospěchu, který žalované plnění žalobkyně bez právního důvodu vznikl. Dále konstatoval, že při určení výše prospěchu je třeba se řídit závěry přijatými Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/1999. S ohledem na skutečnost, že žalovaná s převzatým plněním od žalobkyně dále nakládala, je podle závěru odvolacího soudu rozhodné i zjištění prospěchu, který žalovaná od investora akce obdržela (viz závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000). Odvolací soud proto uzavřel, že v další řízení bude soud prvního stupně, po doplnění skutkových zjištění, opětovně posuzovat výši peněžité náhrady podle §458 odst. 1 věty druhé obč. zák. a vypořádá vzájemná plnění účastníků podle zásad bezdůvodného obohacení.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s tím, že považuje dovolání za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od závěru přijatého Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 964/2012, řešící otázku určitosti předmětu díla v obsahově podobné situaci jako v projednávané věci, kdy účastníci si ve smlouvě sjednali předmět smlouvy s odkazem na položkový rozpočet, který obsahoval specifikaci prací, které mají být provedeny. Namítá, že Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru, na rozdíl od nyní projednávané věci, že předmět smlouvy byl sjednán určitě. Dovolatelka proto nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu při řešení otázky platnosti smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky. Podle dovolatelky byl předmět díla sjednán zcela určitě, jestliže žalobkyně žalované předložila cenovou nabídku díla, v níž byly zcela jasně uvedeny položky, které měla žalobkyně pro žalovanou v rámci dodávky trafostanice dodat. Dovolatelka poukázala též na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, v němž byla řešena otázka priority výkladu smluv nezakládající jejich neplatnost s tím, že žalovaná až do počátku sporu platnost uzavřené smlouvy o dílo a ani její obsahovou nejasnost nikdy nenamítala. Postupoval-li by odvolací soud v souladu s jazykovým výkladem smlouvy, konkrétně bodu 10 cenové nabídky ze dne 25. 8. 2010, nemohl by podle dovolatelky dojít k jinému závěru, než že žádné zhotovení přípojky VN ani zapojení trafostanice k této přípojce nebylo ve smlouvě o dílo nikdy sjednáno, a bylo namístě vyložit uvedený bod 10 tak, že bylo sjednáno zkontrolovat stranu VN trafostanice, což pro žalobkyni provedl Ing. H., který tuto revizi žalobkyni vyfakturoval. Dvolatelka má za to, že odvolacím soudem aplikované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, nedopadají na posuzovanou věc tak případně, jako dovolatelkou poukazované rozhodnutí, když předmětem sporu řešeném v rozhodnutí, jehož závěry odvolací soud aplikoval, bylo vymezení předmětu smlouvy o dílo, které mělo být určeno toliko obecně.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud vzal za prokázané, že mezi účastníky byla sjednána platně smlouva o dílo a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 167 489 Kč s příslušenstvím a též náhradu nákladů řízení.
Žalovaná v podaném vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolání žalobkyně není přípustné a ani důvodné, jestliže rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, na projednávanou věc nedopadá, na skutkový stav v projednávané věci nelze aplikovat. Řešilo jinou situaci, kdy předmět smlouvy byl vymezen odkazem na položkový rozpočet, z něhož bylo zřejmé, jaké práce má zhotovitel provést, což však v dané věci prokázáno nebylo. Odkázala-li dovolatelka na nález Ústavního soudu, podle něhož při výkladu smlouvy a posuzování platnosti smlouvy má mít přednost shodná vůle účastníků před doslovným významem textu smlouvy, tak ani uvedený nález nelze pro právní posouzení dané věci použít, nebylo-li možno s ohledem na provedené dokazování učinit závěr o shodné vůli účastníků o obsahu smlouvy.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není naplněn předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v podobě v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 964/2012, (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz ), neboť v uvedeném rozhodnutí odvolací soud řešil jinou skutkovou situaci. V poukazovaném rozhodnutí účastníci vymezili předmět díla s odkazem na rozpočet, který byl přílohou smlouvy a tvořil její nedílnou součást, přičemž položkový rozpočet obsahoval podrobnou specifikaci prací, které měly být provedeny, a rovněž podrobnou specifikaci materiálů, které měly být použity. V dané věci ale odvolací soud posuzoval neurčitý pojem, který měl vymezit předmět díla, resp. spornou položku 10 cenové nabídky žalobkyně ze dne 28. 5. 2010 formulované jako „revize komplet strany VN“, kdy dovodil, že neurčitost předmětu díla, které mělo být zhotoveno, nebylo možno odstranit ani výkladem podle §266 obch. zák. a §35 obč. zák. Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že by se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže v souladu s ustálenou judikaturou, označenou ve svém rozhodnutí, posuzoval platnost předmětné smlouvy o dílo nejprve s ohledem na určitost vymezení díla, tedy kdy jeho závěru o neurčitosti právního úkonu (jednání) předcházel výklad sporného ujednání smlouvy za použití pravidel definovaných v §35 odst. 2 obč. zák. a výkladových pravidel podle §266 obch. zák., a kdy odvolací soud zároveň vyšel z ustáleného právního názoru dovolacího soudu, že za označení určitého díla není možno považovat určení díla tak, že je vymezeno obecně, a že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněném v Soudní judikatuře seš. 3/1999, pod označením SJ 30/1999).
Zpochybňuje-li dovolatelka právní závěr odvolacího soudu argumenty, jimiž zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, nutno konstatovat, že skutkové závěry nelze s úspěchem v dovolacím řízení zpochybňovat, neboť skutkové okolnosti dovolacímu přezkumu podle občanského soudního řádu nepodléhají. Rovněž kritikou hodnocení důkazů nelze ve smyslu §237 o. s. ř. vymezit žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Navíc samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Jsou-li tedy obsahem dovolání námitky k nesprávnému hodnocení důkazů odvolacím soudem, nejsou tyto námitky dovolatelky způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Nedopadá-li v dovolání poukazovaná judikatura Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud podle dovolatelky odchýlit, na posuzovanou věc, a odvolací soud se při právním posouzení věci od ustálené judikatury při výkladu předmětu smlouvy neodchýlil, řešil-li otázku určitého vymezení díla ve smlouvě o dílo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání žalobkyně podle §237 o. s. ř. přípustné, a Nejvyšší soud její dovolání proto podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. října 2016
JUDr. Kateřina Hornochová
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem
za nepřítomnou předsedkyni senátu