ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2239.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 2239/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně CDV-2, LTD. , reg. č. 4434554, se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, Londýn EC4A 2BB, Velká Británie, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 15, proti žalovaným: 1) C. J. , zastoupená Mgr. Gabrielou Hamákovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové 2, Baťkovo náměstí 625/1, 2) A. B. , 3) S. P. , zastoupenému JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, o 1,782.027,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 91/2008, o dovolání první žalované a druhého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2013, č. j. 64 Co 75,76/2013-668, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2013, č. j. 64 Co 75,76/2013-668, v části, ve které byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, a ve stejném rozsahu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. ledna 2012, č. j. 20 C 91/2008-426, doplněným rozsudkem téhož soudu ze dne 10. dubna 2012, č. j. 20 C 91/2008-491, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
II. Dovolací řízení se vůči druhému žalovanému, A. B., zastavuje.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 26. ledna 2012, č. j. 20 C 91/2008-426, doplněným rozsudkem téhož soudu ze dne 10. dubna 2012, č. j. 20 C 91/2008-491, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni 1,512.829,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,3 % ročně z této částky od 30. března 2004 do zaplacení (bod I. výroku), žalobu v rozsahu částky 269.198,44 Kč s příslušenstvím zamítl (bod II. výroku), doplňujícím rozsudkem uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 5 % ročně z částky 1,512.829,33 Kč od 30. března 2004 do zaplacení a o nákladech řízení vyslovil, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.
K odvolání žalobkyně i žalovaných odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 20.819,05 Kč s příslušenstvím potvrdil, jinak jej v tomto výroku, ve vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
K uplatněné námitce promlčení odvolací soud uvedl, že nijak nezpochybňuje obecnou platnost ustanovení §408 odst. 1 obch. zák., ovšem pro běh promlčecí lhůty ve vztahu k ručitelům je rozhodující počátek běhu promlčecí doby, která ve vztahu k ručitelům počala běžet až prohlášením konkursu na majetek dlužníka (společnosti ZANAK, s.r.o.) dne 9. června 1999 a nemohla skončit před skončením promlčecí doby vůči dlužníku. Žaloba byla v projednávané věci podána dne 19. května 2008 a žalovaným byla doručena dne 2. září 2008, 3. září 2008 a 30. srpna 2008, tedy v běžící desetileté promlčecí lhůtě. Důvodnou neshledal námitku první žalované, že ve vztahu k ní jako ručitelce, je třeba vycházet ze splatnosti úvěru na den 19. listopadu 1997, neboť rozhodující je splatnost hlavního závazku vůči dlužníku, která byla stanovena na 18. května 1998 a před tímto datem se věřitel nemohl ve smyslu ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. domáhat splnění závazku na ručiteli, neboť toho se může domáhat pouze v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co k tomu byl věřitelem písemně vyzván. Výzvy nebylo v daném případě třeba vzhledem k prohlášení konkursu na majetek dlužníka, společnosti ZANAK, s.r.o., usnesením Krajského obchodního soudu v Praze dne 9. června 1999, neboť prohlášením konkursu bylo nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní. V této souvislosti není rozhodující, že dodatek č. 02 nepodepsala první žalovaná jako ručitelka, neboť rozhodující je, že jím byla sjednána doba splatnosti mezi věřitelem a dlužníkem. Vzhledem k počátku běhu promlčecí doby ve vztahu k ručitelům nedošlo k jejímu marnému uplynutí před podáním žaloby.
Ohledně námitky neplatnosti ručitelských prohlášení se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že z písemných prohlášení žalovaných jako ručitelů jednoznačně vyplývá vůle všech žalovaných pro případ, že dlužník, společnost ZANAK, s.r.o., nesplní svůj závazek vzniklý ze smlouvy o kontokorentním úvěru, a to ve výši 3,000.000 Kč, jej uspokojit. Ručení žalovaných se přitom vztahuje i k příslušenství.
Odvolací soud souhlasil s tím, jak se soud prvního stupně vypořádal též s námitkou nedostatku aktivní legitimace žalobkyně. Uvedl, že dílčí smlouvy o postoupení pohledávek č. 1531 ze dne 27. února 2004 uzavřená mezi ČSOB, a.s. jako postupitelem a CDV-2, LTD. jako postupníkem obsahuje dostatečně určitě specifikovanou pohledávku, její výši ke dni 30. září 2003, právní titul, respektuje důvody vzniku pohledávky a nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, jaká konkrétní pohledávka komu a kým je postupována. Aktivní legitimace žalobkyně je tedy dána.
Jako zcela nedůvodnou shledal námitku první žalované o platnosti ručitelského prohlášení, které žalovaná spatřuje v tom, že pohledávka, která má být zajištěna, vůči ní ke dni 2. prosince 1996, neexistovala.
Stejně tak za nedůvodnou považoval námitku, že úhradou částky 3,450.000 Kč mělo dojít k zániku zajištění úvěru, jak z titulu zástavního práva k nemovitostem, tak i z titulu ručitelských prohlášení. Konstatoval, že úhradou částky 3,450.000 Kč došlo jen a výlučně k zániku zástavních práv, z žádného důkazu nevyplývá, že by mělo zároveň dojít k zániku ručitelských závazků.
Důvodnými však shledal námitky žalovaných ve vztahu k nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku soudu prvního stupně ohledně přiznané částky. Uvedl, že z odůvodnění výše částky v napadeném rozsudku není možné přezkoumat, jak soud prvního stupně dospěl k částce 4,452.321,74 Kč, ani k částkám, které na tuto částku započetl, ani k částce, ohledně níž žalobu zamítl. Rozsudek neobsahuje žádný relevantní výpočet. Správným tak shledal pouze zamítavý výrok napadeného rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 20.819,50 Kč s příslušenstvím, což je částka představovaná bankovními poplatky, na něž se ručitelský závazek nevztahoval, a byly požadovány zcela nedůvodně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání první žalovaná a druhý žalovaný, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 o. s. ř. Uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Oba dovolatelé vyslovili několik právních otázek, u nichž spatřují naplnění předpokladů přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř., včetně otázky počátku běhu promlčecí doby a jejího konce, kterou podle jejich názoru odvolací soud řešil nesprávně a v rozporu s hmotným právem a judikaturou.
Dne 27. února 2015 zástupkyně druhého žalovaného soudu sdělila, že její klient zemřel dne 25. listopadu 2014, což doložila úmrtním listem ze dne 8. prosince 2014. Dovolací soud proto postupoval podle §103 a §107 o. s. ř. a zkoumal, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout o věci samé.
Z usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 15. září 2015, č. j. 16 D 287/2014-55, ve znění opravného usnesení ze dne 22. září 2015, č. j. 16 D 287/2016-63, a opravného usnesení ze dne 24. září 2015, č. j. 16 D 287/2014-66, dovolací soud zjistil, že byla nařízena likvidace dědictví a likvidačním správcem byla jmenována Penz a Hadraba v. o. s., se sídlem v Českých Budějovicích, Novohradská 745/21, identifikační číslo osoby 28122330. S ohledem na ustanovení §198 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., zákona o zvláštních řízeních soudních proto dovolací soud řízení vůči druhému žalovanému zastavil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným, když odvolací soud posoudil námitku promlčení v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle ustanovení §306 obch. zák. věřitel je oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní (odst. 1). Ručitel může vůči věřiteli uplatnit všechny námitky, k jejichž uplatnění je oprávněn dlužník, a použít k započtení pohledávky dlužníka vůči věřiteli, jestliže k započtení by byl oprávněn dlužník, kdyby věřitel vymáhal svou pohledávku vůči němu. Ručitel může použít k započtení i své pohledávky vůči věřiteli (odst. 2).
Dle ustanovení §310 obch. zák. právo věřitele vůči ručiteli se nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi.
Dle ustanovení §408 obch. zák., ve znění účinném do 31. srpna 2012, bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty (odst. 1). Bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno (odst. 2).
Odvolací soud svůj závěr o tom, že v projednávané věci se právo věřitele vůči žalovaným jako ručitelům za závazek společnosti ZANAK, spol. s.r.o. nemohlo promlčet, odůvodnil (s odkazem na odůvodnění předchozího usnesení odvolacího soudu ze dne 20. července 2010, č. j. 64 Co 17/2010-224) aplikací §310 obch. zak., neboť k promlčení závazku hlavního dlužníka společnosti ZANAK, spol. s.r.o. nedošlo s tím, že splatnost pohledávky byla sjednána na 18. května 1998 a žalobce přihlásil včas svoji pohledávku do konkurzu vedeného na majetek toho dlužníka. Promlčecí doba vůči dlužníku tak ve smyslu §402 obch. zák. a §20 odst. 8 zák. o konkurzu a vyrovnání přestala běžet přihlášením pohledávky do konkurzu na majetek dlužníka. Vzhledem k tomu, že právo vůči dlužníkovi není promlčeno, nemůže být promlčeno ve smyslu §310 obch. zák. ani právo věřitele vůči žalovaným jako ručitelům. Toto právní posouzení odvolacího soudu je však neúplné, tudíž nesprávné. Je třeba přisvědčit námitkám obsaženým v dovolání žalovaných, že v projednávané věci je též nutné posoudit aplikaci ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. a §516 odst. 3 obč. zák.
Povahou ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. se dovolací soud již ve své judikatuře zabýval, když dospěl k závěru, že toto ustanovení stanoví (jen) maximální délku promlčecí doby (deset let ode dne, kdy počala poprvé běžet), a to aniž by s tím, že před jejím uplynutím byla pohledávka uplatněna v soudním nebo rozhodčím řízení, spojovalo jakékoli následky pro její běh. Pro případ, že řízení ohledně takové pohledávky bylo zahájeno před uplynutím této doby, „zakazuje“ v tomto řízení uplatnit námitku promlčení. Jinými slovy, v posledně uvedeném případě nejde o to, že by promlčecí doba neuplynula a pohledávka nebyla promlčena, nýbrž o to, že je zde zákonný zákaz v takto zahájeném řízení vznést námitku promlčení. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 884/2011, jehož závěry potvrdil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010, uveřejněný pod číslem 21/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci je nepochybné (a ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů jednoznačně vyplývá), že v rozhodné době – tedy v době vydání napadeného rozhodnutí – již došlo k uplynutí maximální desetileté promlčecí doby a pohledávka žalobkyně je promlčena (srov. §387 odst. 1 obch. zák.). Užití §310 obch. zák. za této situace proto postrádá právní význam. Zbývá však posoudit, zda jsou žalovaní jako ručitelé oprávněni účinně uplatnit v soudním řízení námitku promlčení ve smyslu §408 odst. 1 věty druhé obch. zák.
Ze shora citovaných rozhodnutí vyplývá, že ručitel je dle §408 odst. 1 obch. zák., oprávněn uplatnit námitku promlčení v soudním řízení (byť u již promlčeného práva) jen pokud toto soudní řízení nebylo zahájeno před uplynutím 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala běžet poprvé. Současně z těchto rozhodnutí plyne, že toto právo vznést účinně námitku promlčení je relativně nezávislé na témže právu, které náleží hlavnímu dlužníkovi. Z §408 odst. 1 obch. zák. plynoucí nemožnost dlužníka vznést námitku promlčení neznamená, že by ručitele za pohledávku dlužníka, proti němuž nebylo zahájeno před uplynutím desetileté promlčecí doby soudní nebo rozhodčí řízení, stíhal týž zákaz namítnout promlčení jako dlužníka (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 884/2011).
V projednávané věci je však pro posouzení, zda jsou ručitelé oprávněni namítat promlčení závazku ve smyslu §408 odst. 1 obch. zák., či nikoliv, nezbytné – jak správně ve svém dovolání uvádí žalovaní – přihlédnout též k §516 odst. 3 obč. zák., dle kterého může ručitel, jestliže došlo k dohodě o změně vzájemných práv a povinností účastníků zajištěného vztahu bez souhlasu ručitele, namítat vše, co by mohl namítat, kdyby dohody nebylo. Odvolací soud nesprávně věc hodnotí, když uvádí, že není rozhodující, že dodatek ke smlouvě č. 2 ze dne 19. listopadu 1997, kterým došlo mezi dlužníkem a věřitelem ke změně sjednané doby splatnosti pohledávky z 19. listopadu 1997 na 18. května 1999, žalovaná jako ručitel nepodepsala. Jakkoliv na základě této dohody počala promlčecí doba ve vztahu mezi dlužníkem a věřitelem poprvé běžet až prodlením ke dni 19. května 1999, mají žalovaní (jako ručitelé) s ohledem na §516 odst. 3 obč. zák. vůči věřiteli stejné námitky, jako kdyby dohody nebylo. Tedy mohou i namítat, že absolutní desetiletá promlčecí doba počala poprvé běžet ke dni následujícím po původně sjednané splatnosti, tedy k 20. listopadu 1997.
Bylo-li pak vůči ručitelům řízení zahájeno až žalobou ze dne 19. května 2008, stalo se tak až v době po skončení desetileté promlčecí doby dle §408 odst. 1 obch. zák. – žalovaní proto mohou uplatnit v tomto řízení námitku promlčení; není rozhodné, že vůči hlavnímu dlužníku řízení bylo zahájeno před uplynutím této doby.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je opodstatněné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) v dovoláním napadené části zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo ve stejném rozsahu zrušeno i jeho rozhodnutí a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu