ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2252.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2252/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Casting - Barrandov, s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Šaldova 504/24, identifikační číslo osoby 26514109, zastoupené Mgr. Zbyňkem Havlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 60/28, proti žalovaným 1) Auto Palace s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Na Chodovci 2457/1, identifikační číslo osoby 26470462, 2) Auto Palace Spořilov s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Na Chodovci 2457/1, identifikační číslo osoby 48591149, oběma zastoupeným JUDr. Ing. Daliborem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 271/4a, o uložení povinnosti nebo zaplacení 886.004 Kč s příslušenstvím, o protinávrhu na zaplacení 432.004 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 47/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 12 Cmo 24/2015-353, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 12 Cmo 24/2015-363 a opravného usnesení ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 12 Cmo 24/2015-364 takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. října 2014, č. j. 37 Cm 47/2010-294, v pořadí třetím, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud žalovaným uložil povinnost předat žalobkyni nový osobní automobil Ford S-MAX Trend 2.0TDCi, v provedení a výbavě shodné s vozidlem Ford S-MAX Trend 2.0TDCi, VIN: WF0SXXGBWS7U25727 podle objednávky č. 7121622 ze dne 6. září 2007 nebo zaplatit žalobkyni částku 886.004 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (bod I. výroku). Dále soud zastavil řízení o návrhu žalobkyně, kterým se domáhala, aby soud zamítl návrh první žalované na uložení povinnosti žalobkyni zaplatit první žalované částku 432.004 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže uvedeným a zamítl návrh druhé žalované na uložení povinnosti žalobkyni jí zaplatit částku 432.004 Kč s příslušenstvím rovněž tam uvedeným (bod II. výroku). Rozhodl, že žalobkyně je povinna do pokladny Městského soudu v Praze zaplatit 13.920 Kč (bod III. výroku), první žalované částku 23.541,76 Kč na náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku) a druhé žalované částku 164.792 Kč na náhradu nákladů řízení (bod V. výroku). Konečně rozhodl, že druhé žalované se vrací z pokladny Městského soudu v Praze 10.000 Kč (bod VI. výroku).
Dne 28. července 2015 vydal Městský soud v Praze doplňující usnesení, č. j. 37 Cm 47/2010-339, jímž doplnil svůj rozsudek ze dne 14. října 2014, č. j. 37 Cm 47/2010-294, tak, že žalobkyně a druhá žalovaná nemají právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku pod bodem I. a II. v rozsahu, jímž byla zamítnuta vzájemná žaloba druhé žalované o zaplacení 432.004 Kč (první výrok) a změnil ve výroku pod bodem II. v rozsahu, jímž bylo zastaveno řízení o návrhu žalobkyně, aby byl zamítnut návrh první žalované na zaplacení 432.004 Kč s příslušenstvím, tak, že se tento výrok nevydává (druhý výrok). Bod III. výroku rozsudku změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit státu na účet soudu prvního stupně částku 9.326,40 Kč a druhá žalovaná je povinna státu zaplatit částku 4.593,60 Kč (třetí výrok). Bod IV. výroku změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradu nákladů řízení částku 107.025,80 Kč (čtvrtý výrok) a bod V. výroku změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradu nákladů řízení částku 241.607,80 Kč (pátý výrok). Bod VI. výroku soud změnil tak, že druhé žalované se vrací z účtu soudu prvního stupně částka 5.406,40 Kč (šestý výrok). Na náhradu nákladů odvolacího řízení o vzájemném návrhu je první žalovaná žalobkyni povinna zaplatit částku 69.127,30 Kč a druhá žalovaná částku 182.554,60 Kč (sedmý výrok) a na náhradu odvolacího řízení je žalobkyně povinna zaplatit první žalované částku 11.770,88 Kč a druhé žalované částku 11.770,88 Kč (osmý výrok). Konečně rozhodl, že první žalovaná je povinna na náhradu nákladů odvolacího řízení o vzájemném návrhu zaplatit žalobkyni částku 12.535,60 Kč a druhá žalovaná je povinna také žalobkyni zaplatit na náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu částku 12.535,60 Kč (devátý výrok).
Proti výrokům I., III. až VI. a VIII. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolání žalobkyně se žalovaní dle obsahu spisu nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující. Je-li tvrzeno, že určitá otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolatelka však své povinnosti na vymezení jí uplatněné přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., tak jak jí ukládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nedostála. Dovolatelka předkládá šest otázek procesního i hmotného práva, které jsou dle jejího mínění dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Nicméně u každé z těchto otázek zcela absentuje vymezení judikatury Nejvyššího soudu, která je dle názoru dovolatelky rozporná.
Cituje-li dovolatelka konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak se jedná v dané věci o zcela irelevantní odkazy. Nepřípadné jsou žalobkyní uvedené odkazy na judikaturu dovolacího soudu spojené s jejími námitkami, které jsou výtkami případných procesních vad řízení při postupu odvolacího soudu (či soudu prvního stupně) či jsou zpochybněním skutkového stavu zjištěného soudy nižšího stupně. Takováto argumentace žalobkyně nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Další dovolatelkou namítaná judikatura Nejvyššího soudu pak není relevantní z toho důvodu, že tato neřeší právní otázku, kterou by se v napadeném rozhodnutí odvolací soud zabýval a na níž by tedy jeho rozhodnutí záviselo, resp. proto, že v ní formulované závěry se týkají výkladu jiné právní normy, než jakou v dané věci aplikoval odvolací soud. Konečně odkazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 23 Cdo 926/2012, není z dovolání zřejmé, v čem se měl odvolací soud od jeho závěrů odchýlit, dovodil-li, že v daném případě nešlo o podstatné porušení kupní smlouvy, znamenající, že strana porušující smlouvu v době uzavření smlouvy věděla, že kupující nebude mít zájem na plnění povinností při takovém porušení smlouvy (§345 odst. 2 obch. zák.).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku I. o věci samé tedy Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Dovolatelka výslovně uvedla, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu i v rozsahu jeho třetího až šestého a osmého výroku, tedy i proti jeho rozhodnutí o nákladech řízení. Dovolání však v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. Dovolání v této části postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné právní otázky řešené odvolacím soudem a označení rozhodnutí, v nichž by byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně. Přípustností dovolání se tak v jeho zbývající části nelze vůbec zabývat. Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této jeho části.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu