ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2328.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2328/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Ústav územního rozvoje , se sídlem Brno, Jakubské náměstí 644/3, PSČ 658 34, identifikační číslo osoby 60556552, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem, se sídlem Brno, Havlíčkova 13, proti žalované PROMA, spol. s r. o. , se sídlem Brno, Jamborova 25, PSČ 615 00, identifikační číslo osoby 15529801, zastoupené Mgr. Dušanem Minaříkem, advokátem se sídlem Brno, Slovákova 2, o zaplacení 606 934 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2113 C 96/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2015, č. j. 27 Co 3/2015-211, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. 2. 2016, č. j. 27 Co 3/2015-222, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 358 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce Mgr. Dušana Minaříka, advokáta se sídlem Brno, Slovákova 2.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 12. 2015, č. j. 27 Co 3/2015-211, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. 2. 2016, č. j. 27 Co 3/2015-222, výrokem I. změnil vyhovující rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 9. 2014, č. j. 2113 C 96/2012-152, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. 9. 2014, č. j. 2113 C 96/2012-162, tak, že žalobu o zaplacení 606 934 Kč s příslušenstvím zamítl; výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení a výrokem IV. změnil doplňující usnesení soudu prvního stupně ohledně zaplacení soudního poplatku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s odkazem na §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně (jako objednatelka) důvodně odstoupila od smlouvy o dílo ze dne 26. 6. 2009 v souladu s čl. V bodem 2 smlouvy, neboť je přesvědčena, že věta první uvedeného ujednání smlouvy ve znění dodatku č. 1 ze dne 30. 9. 2009, tj. ujednání ve znění “V případě dodání díla s vadami, čímž došlo k porušení smlouvy podstatným způsobem, je objednatel, oprávněn odstoupit od smlouvy“, nesměřuje k možnosti odstoupení od smlouvy, a to s ohledem na doplnění věty druhé a třetí uvedeného ustanovení smlouvy dodatkem č. 1. Dovolatelka dále poukazuje na charakter vad díla, jako vad podstatných, a na jednání s jednatelem žalované o vadách, a to s odkazem na hodnocení jednotlivých důkazů. Namítá, že odvolací soud vybral z jednotlivých výpovědí pouze to „co se mu hodilo“ ke změně vyhovujícího rozhodnutí. Dovolatelka proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že žalobkyně v dovolání pouze uvedla výčet možných způsobů vymezení přípustnosti, ale nekonkretizovala, při řešení jaké otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, či která konkrétní právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím souden vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle žalované dovolatelka neuvedla, v čem konkrétně spatřuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. a pouze namítá nesprávné právní posouzení věci, aniž by však konkrétní právní otázku, která byla podle jejího názoru řešena chybně, formulovala. Dovolatelka jen polemizuje s právním posouzením věci spojené s kritikou skutkových zjištění soudu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle §237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalobkyně označila otázku hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu s označením rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů se odvolací soud odchýlil, či která konkrétní právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka žádnou takovou otázku neoznačila, pouze prezentuje svůj vlastní právní závěr založený na kritice skutkových závěrů učiněných odvolacím soudem spojené s kritikou hodnocení důkazů. Pokud může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ale dovolatelka v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska) v projednávané věci nedostála. Skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Pouhý argument, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku odstoupení od smlouvy, nemůže být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání.
Ještě pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích – srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. října 2016
JUDr. Kateřina Hornochová
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem
za nepřítomnou předsedkyni senátu