ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2338.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 2338/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Hörmann Česká republika s.r.o., se sídlem ve Středoklukách 315, PSČ 252 68, IČO 25625993, zastoupené JUDr. Thomasem Britzem, advokátem, se sídlem v Praze 3 - Vinohradech, Libická 1832/5, PSČ 130 00, proti žalované LOMAX & Co s.r.o., se sídlem v Bořeticích č.p. 417, PSČ 691 08, IČO 26903920, zastoupené JUDr. Jaroslavem Tesákem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Brně, Jaselská 23, PSČ 602 00, o ochranu proti jednání nekalé soutěže, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 Cm 13/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2015, č. j. 4 Cmo 308/2014-395, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. dubna 2014, č. j. 25 Cm 13/2012-329, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se výroby, nabízení a prodeje garážových vrat s typovým obchodním označením Delta, sekční vrata s motorickým pohonem, která nejsou určena pro jednu samostatnou domácnost s vyloučením otevírání do veřejně přístupových ploch a současně nejsou opatřena snímacím ochranným zařízením (výrok pod bodem I), zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost stáhnout z prodeje výrobky – garážová vrata vymezená ve výroku pod bodem I a tyto již ve formě velkoobchodního nebo maloobchodního prodeje dále nenabízet ani neprodávat (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. ledna 2015, č. j. 4 Cmo 308/2014-395, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II potvrdil (výrok pod bodem I), ve výroku pod bodem III změnil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
V dovolání uvedla, že jeho přípustnost spatřuje v naplnění předpokladů §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), konkrétně tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, než učinily soudy prvního a druhého stupně. Ve svém doplnění dovolání, které učinila na základě výzvy soudu prvního stupně, uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; touto otázkou je podle dovolatelky posouzení závaznosti technických norem ČSN. Dovolatelka tvrdí, že na daný případ dopadá ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, v platném znění, tedy případ, kdy norma ČSN přejímá příslušnou evropskou normu, na níž zveřejnila Komise Evropských společenství odkaz v Úředním věstníku Evropských společenství podle práva Evropských společenství a tento odkaz byl zveřejněn ve Věstníku Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví. Obecně tedy sice o normách ČSN platí, že nejsou obecně závazné (§4 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů), avšak shora uvedené harmonizované normy tvoří výjimku z tohoto pravidla.
Konkrétně norma ČSN EN 13241-1+ A1- Vrata – Norma výrobku – Část 1: Výrobky bez vlastností požární odolnosti nebo kouřotěsnosti je normou, která přejímá evropskou normu EN 13241-1:2003+A1:2011, na níž uveřejnila Komise Evropských společenství odkaz v Úředním věstníku Evropských společenství a tento odkaz byl zveřejněn ve Věstníku Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví. Norma ČSN EN 13241-1+A1 v článku 4. 3. 2 stanoví, že „Místa rozdrcení, střihu a vtažení vyvolaná křídlem vrat během běžného používání musí být vyloučena nebo zajištěna. Požadavky pro bezpečnostní opatření jsou uvedeny v 5. 1. 1 EN 12453:2000. Účinnost těchto opatření musí být odhadnuta v souladu s 4. 1. 1 EN 12445:2000. Bezpečnostní zařízení, např. ochranná zařízení citlivá na tlak nebo elektrická snímací ochranná zařízení, která jsou v souladu s uvedenými požadavky, musí být konstruována a zkoušena v souladu s 5. 1. 1. 6 EN 12453:2000 a EN 12978.“
Vzhledem k odkazu v normě ČSN EN 13241-1+A1 na další normu – EN 12453:2000 – Vrata – Bezpečnost při používání motoricky ovládaných vrat – Požadavky, se žalobkyně domnívá, že tato další norma se prostřednictvím odkazu uplatní při posuzování bezpečnosti ve smyslu §3 zákona č. 102/2001 Sb. rovněž závazně a stejně tak v případě dalších odkazů zprostředkovaných normou EN 12453:2000.
Soudy však neprovedly vlastní výklad těchto technických norem a pouze nekriticky převzaly výklad prezentovaný znaleckými posudky žalované; navíc se nevyjádřily k argumentům žalobkyně, že na daný spor dopadá ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, v platném znění, na základě kterých žalobkyně dovozuje závaznost norem ČSN.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K tomu uvedla, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vyšel z toho, že žalovaná podrobila bezpečnost garážových vrat s motorickým pohonem z pohledu sledovaných parametrů dle normy ČSN EN 12453 zkouškou u autorizované osoby s kladným výsledkem této zkoušky z hlediska splnění doporučených normovaných požadavků. Žalobkyně ve svém odvolání poukázala na to, že zkouška splnění požadavků stanovených na mandátové vlastnosti je pouze předpokladem označení CE. Tento právní názor odvolacího soudu je podle dovolatelky nesprávný. Ani označení CE není dokladem toho, že výrobek je bezpečný, zakládá pouze vyvratitelnou domněnku vhodnosti k určenému použití. Tímto argumentem žalobkyně se odvolací soud vůbec nezabýval a tím zkrátil žalobkyni na jejích procesních právech.
Dovolatelka má za to, že se žalovaná svým jednáním dopustila nekalosoutěžního jednání ve smyslu §44 odst. 1 obchodního zákoníku, resp. podle úpravy §2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku neboť distribuuje na trh pro spotřebitele nebezpečný výrobek; tím naplňuje znaky i zvláštní skutkové podstaty nekalé soutěže ohrožování zdraví dle §52 obchodního zákoníku.
Žalobkyně rovněž namítá, že soudy neumožnily provést jí navrhované důkazy, které se dle jejího tvrzení vztahovaly právě k těm výrobkům, jichž se předmět sporu týká. Postupným zúžením žalobního návrhu došlo pouze k zpřesnění okruhu těchto výrobků. Pokud by soudy připustily výslech znalkyně doc. Ing. Šárky Šilarové, CSc., popř. doplnění jejího znaleckého posudku, či přistoupily k navrhovanému ohledání výrobků, byla by tato skutečnost zcela zjevná. Tím, že soudy neprovedly navrhované důkazy, nezjistily úplně skutkový stav věci a na základě provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a zkrátily žalobkyni na jejích procesních právech a na jejím právu na spravedlivý proces. Tím došlo k porušení §205 odst. 1 písm. b) a d) o. s. ř. Soudy obou stupňů měly výhrady k znaleckému posudku doc. Ing. Šárky Šilarové, CSc., ale pokud by doc. Ing. Šilarová, CSc. byla vyslechnuta, mohly by být drobné nesrovnalosti v znaleckém posudku odstraněny ústně. Tím, že soudy obou stupňů bránily provedení důkazů, které žalobkyně navrhovala, nemohla doložit svá tvrzení.
Žalobkyně rovněž zopakovala, že dle jejího názoru na daný spor dopadá „případ dle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, v platném znění, tedy případ, kdy norma ČSN přejímá příslušnou evropskou normu, na níž zveřejnila Komise Evropských společenství odkaz v Úředním věstníku Evropských společenství podle práva Evropských společenství a tento odkaz byl zveřejněn ve Věstníku úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví.“
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a aby věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen opět „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Problematikou vymezení přípustnosti první otázky, tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, se dovolací soud opakovaně zabýval - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (obdobně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014, nebo jeho usnesení ze dne 17. června 2014, sp. zn. 29 NSCR 46/2014).
Je tedy zřejmé, že jestliže dovolatelka v dovolání ze dne 28. dubna 2015 spatřovala jeho přípustnost v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, než učinily soudy prvního a druhého stupně, nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř., ani v režimu §237 o. s. ř. Na základě výzvy soudu prvního stupně ze dne 29. dubna 2015 dovolatelka v doplnění dovolání ze dne 30. dubna 2015 uvedla, že přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Touto otázkou je podle dovolatelky otázka posouzení závaznosti technických norem ČSN v případě, kdy norma ČSN přijímá příslušnou evropskou normu, na níž zveřejnila Komise Evropských společenství odkaz v Úředním věstníku Evropských společenství podle práva Evropských společenství a tento odkaz byl zveřejněn ve Věstníku Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví.
Z obsahu dovolání se přitom podává, že za dosud neřešenou otázku lze považovat otázku, zda za závaznou je třeba považovat i technickou normu, resp. její část, která sama o sobě závazná není, je však na ni učiněn odkaz v normě závazné.
Tato otázka sama o sobě však nemůže přípustnost dovolání založit.
Odvolací soud své rozhodnutí, jímž potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, založil na třech skutečnostech.
Jednak je to závěr, že požadavek na bezpečné mezery proti rozdrcení a střihu nepatří mezi vlastnosti vymezené závaznou technickou normou, dále jde o závěr, že i kdyby bylo prokázáno, že výrobky žalované nesplňují technické normy a že prohlášení o shodě není pravdivé, nebylo by možno pouze z těchto skutečností dovozovat nekalosoutěžní jednání žalované.
Konečně odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, že žalobní tvrzení o nepravdivosti ES prohlášení o shodě nenalezla adekvátní odraz v žalobním petitu, když žalobkyně nepožadovala, aby žalované byla uložena povinnost ES prohlášením o shodě své výrobky neoznačovat, ale domáhala se zákazu výroby a distribuce výrobku jako takového. Odvolací soud tím potvrdil i závěr soudu prvního stupně, že z tohoto důvodu by nebylo možno dovodit opodstatněnost žalobních požadavků vymezených petity, i kdyby takové jednání bylo prokázáno.
V usnesení ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, Nejvyšší soud dovodil, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Shora uvedené se plně uplatní i v dané věci. Dovolatelka splnila požadavek §241a odst. 2 o. s. ř., že v dovolání musí být specifikováno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, pouze ohledně prvního závěru odvolacího soudu.
V případě druhého závěru odvolacího soudu, že i kdyby bylo prokázáno, že výrobky žalované nesplňují technické normy a že prohlášení o shodě není pravdivé, nebylo by možno pouze z těchto skutečností dovozovat nekalosoutěžní jednání žalované, dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tudíž ohledně této otázky nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat.
Třetí shora uvedený závěr odvolacího soudu o nemožnosti vyhovět uplatněným petitům pak dovolatelka v dovolání vůbec nezpochybnila.
Za této situace nelze než dovodit, že ze shora uvedených důvodů není dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání konečně nemůže založit ani námitka dovolatelky, že soud neprovedl navržené důkazy. Tím je totiž namítána vada řízení. Dovolací soud však smí k vadám řízení přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné. Tento předpoklad však naplněn není.
Nejvyšší soud proto s ohledem na shora uvedené dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. srpna 2016
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu