ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2406.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2406/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Břidlice Morava a.s. , se sídlem Český Těšín, Tovární 277/1, PSČ 737 01, identifikační číslo osoby, zastoupené JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem se sídlem Ostrava- Zábřeh, Kpt. Vajdy 3046/2, proti žalované Břidlicový důl Lhotka s.r.o. , se sídlem Vítkov - Lhotka u Vítkova 26, PSČ 74901, identifikační číslo osoby 26879646, zastoupené Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem Opava, Partyzánská 18, o zaplacení 1 364 880 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 46/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 8. 2015, č. j. 7 Cmo 89/2015-282, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 8. 2015, č. j. 7 Cmo 89/2015-282, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2014, č. j. 24 Cm 46/2013-224, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. 8. 2015, č. j. 7 Cmo 89/2015-282, výrokem I potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2014, č. j. 24 Cm 46/2013-224, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1 364 880 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl správně, jestliže zamítl uplatněný nárok žalobkyně z titulu náhrady škody, vycházeje z toho, že povinností žalobkyně bylo prokázat vznik škody, její výši, porušení zákonné či smluvní povinnosti žalovanou a příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou. Shodně se soudem prvního stupně vyšel při právním posouzení věci ze zjištění, že žalovaná sice porušila zákonnou povinnost vyplývající z §2 a 3 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, když v období od 1. 9. 2010 do 30. 4. 2011, vyjma měsíců leden, únor a březen, těžila hlubinným způsobem v dobývacím prostoru Lhotka u Vítkova štěpnou břidlici, ačkoliv oprávnění k této těžbě pozbyla dne 31. 8. 2010, a toto právo svědčilo v uvedené rozhodné době a v daném místě žalobkyni, čímž žalobkyni vznikla škoda, a že vzniklá škoda byla v příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovanou a vznikem škody, ale stejně jako soud prvního stupně zároveň vyšel ze závěru, že žalobkyně neprokázala výši škody, která ji měla vzniknout, byť žalobkyni v tomto směru důkazní břemeno tížilo. Odvolací soud proto uzavřel, že pokud žalobkyně neprokázala, kolik štěpné břidlice a v jaké kvalitě žalovaná v předmětném období vytěžila, správně soud prvního stupně žalobu zamítl. Odvolací soud za neodůvodněnou shledal odvolací námitku žalobkyně, že soud prvního stupně pochybil, jestliže neprovedl všechny důkazy, a to zejména znaleckým posudkem ohledně ceny vytěžené břidlice a odběrovým diagramem za období do září r. 2010.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vymezila tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky nároku na náhradu škody, neboť rozhodl v rozporu se závěry přijatými Nejvyšším soudem České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v rozsudku ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, uveřejněném ve Sbírce Nejvyššího soudu pod označením R 13/1985 a též v rozsudku ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2529/2008 a rovněž s přihlédnutím k závěrům v rozsudku ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1069/2011, v nichž Nejvyšší soud dovodil, že pokud poškozený prokáže v občanském soudním řízení vznik škody, ale už neprokáže její výši uplatněnou v žalobě, přizná soud náhradu škody ve výši, jež byla prokázána, přičemž ohledně té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, může soud s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování použít ustanovení §136 o. s. ř.
Dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, jestliže nerespektoval ustanovení §136 o. s. ř., byl-li prokázán vznik škody, který žalobkyni jednáním žalované vznikl. Poukazuje na to, že již v žalobě argumentovala podrobnými propočty minimální výše škody jí způsobené s ohledem na množství neoprávněně vytěžené břidlice, a připomíná rovněž skutečnost neprovedení navrhovaných důkazů o množství a kvalitě žalovanou vytěženého materiálu.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolatelka pouze polemizuje se závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu pokud jde o výši způsobené škody. Žalobkyně ani po poučení neprokázala výši škody, rezignovala na toto poučení a dovoláním se snaží zhojit svoji procesní pasivitu odkazem na ustanovení §136 o. s. ř. Žalovaná je přesvědčena, že v daném případě není naplněn žádný ze zákonem vymezených předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky (přiznání nároku na náhradu škody za použití ustanovení §136 o. s. ř. ohledně určení výše škody, jestliže žalobkyně prokázala vznik škody), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, publikovaný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985, a též např. rozsudek ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3098/2007, veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz ). Ze závěrů uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá závěr, že pokud poškozený v občanském soudním řízení prokáže vznik škody, ale neprokáže její výši uplatněnou v žalobě, může soud s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování použít ustanovení §136 o. s. ř. ohledně té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec. Odvolací soud se od tohoto právního závěru odchýlil, jestliže v dané věci bylo zjištěno, že žalobkyni vznikla škoda jednáním žalované, která porušila zákonnou povinnost při těžbě štěpné břidlice, těžila-li v období od 1. 9. 2010 do 30. 4. 2011, vyjma měsíců leden, únor a březen, v dobývacím prostoru Lhotka u Vítkova štěpnou břidlici, ačkoliv oprávnění k této těžbě pozbyla dne 31. 8. 2010, a toto právo v uvedené rozhodné době a v daném místě svědčilo žalobkyni.
Nejvyšší soud proto považuje dovolání za důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení otázky přiznání nároku na náhradu škody za použití ustanovení §136 o. s. ř. ohledně určení výše škody, jestliže žalobkyně prokázala vznik škody, avšak neprokázala její výši v celkové jí uplatněné částce, a byly zjištěny i ostatní zákonné předpoklady pro přiznání nároku na náhradu škody, tj. porušení zákonné povinnosti žalovanou a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Za dané skutkové situace není v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu závěr, že žalobě nebylo možno vyhovět, neprokázala-li žalobkyně výši škody, neboť obecně platí, že poškozenému lze přiznat náhradu škody ve výši, která byla v řízení prokázána, a ohledně náhrady té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, může soud použít úvahu ve smyslu ustanovení §136 o. s. ř. s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování. Právní posouzení je proto neúplné, tudíž nesprávné. Předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení je, že již nelze provést žádné další dostupné důkazy ohledně výše škody, případně že jejich provedení je natolik složité či finančně náročné ve srovnání s hodnotou předmětu sporu, že není namístě na nich trvat.
S ohledem na výše uvedené, kdy dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř., bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), zrušil; jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. prosince 2016
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu