ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2424.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2424/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů se sídlem v Praze, Na Pankráci 1724/129, IČO 70099618, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem v Berouně, Husovo nám. 82/10, proti žalovanému J. J. , zastoupenému JUDr. Vlastiborem Vejvodou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na hřebenech II 1062, o zaplacení částky 71 174 Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 23/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2016, č. j. 25 Co 457/2015-104, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 179 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně Mgr. Jiřího Gregůrka, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud Praha-západ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. července 2015, č. j. 6 C 23/2014-73, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 71 174 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. ledna 2016, č. j. 25 Co 457/2015-104, potvrdil ve výroku I a ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně, ve výroku II jej změnil tak, že náhrada nákladů řízení činí 41 951 Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se dle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, a to tím, že otázku existence či neexistence pojistné smlouvy posoudil na základě jednoho znaleckého posudku. Dle dovolatele se tak odvolací soud odchýlil od závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle kterých mají soudy hodnotit každý důkaz jednotlivě, samostatně, ale i ve vzájemné souvislosti. Dovolatel dále namítal další procesní pochybení spočívající v tom, že se soudy nevypořádaly se všemi jeho námitkami. Na základě výše uvedeného dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není dle jejího názoru přípustné, neboť žalovaný namítá, že soudy nesprávně hodnotily důkazy, což dle žalobkyně není otázka právní, nýbrž otázka týkající zjišťování skutkového stavu, a proto dovolacímu soudu nepřísluší ji posuzovat. Žalobkyně dále ve vyjádření polemizovala s argumentací žalovaného a závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).
Hodnocení důkazů, jehož nesprávnost dovolatel namítá, představuje činnost soudu vedoucí ke zjištění skutkového stavu. Dovolací soud je však vázán skutkovými zjištěními soudů v předchozím řízení, což vyplývá ze samotné povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, a dovolacímu soudu tak náleží přezkum rozhodnutí pouze po stránce právní, nikoli skutkové. Námitka nesprávného hodnocení důkazů tak nemůže založit přípustnost dovolání. K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3071/2013.
Zbývající argumentace dovolatele ohledně toho, že se soudy nevypořádaly se všemi jeho námitkami, pak rovněž nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se jedná o námitku vad řízení. Námitky procesních vad nejsou podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání (k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014).
K vadám řízení dovolací soud přihlédne v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. V řešeném případě však dovolatel v dovolání namítal pouze nesprávné hodnocení důkazů a vady řízení, aniž by formuloval právní otázku splňující některé z kritérií přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř..
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. října 2016
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem
za nepřítomnou předsedkyni senátu