ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2433.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2433/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové, ve věci žalobce P. L. , se sídlem v Brušperku, Staroveská 1179, identifikační číslo osoby 68951744, zastoupeného Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova 1285/2, proti žalované F I X U M a. s. , se sídlem v Ostravě, Muglinovská 270/105, identifikační číslo osoby 25388886, zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, o zaplacení 451.264,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 ECm 46/2010, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2015, č. j. 8 Cmo 261/2015-151, takto:
Dovolání žalované se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. června 2015, č. j. 21 ECm 46/2010-138, rozhodl, že žaloba s návrhem, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobci částku 451.264,50 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným, se zamítá (bod I. výroku) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
K dovolání žalované se žalobce dle obsahu spisu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Nejvyšší soud předesílá, že jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) může být toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Tomuto důvodu nelze podřadit námitky, prostřednictvím kterých vytýká žalovaná odvolacímu soudu údajnou nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Takové námitky vystihují vady řízení, které nejsou dovolacím důvodem; ke zmatečnostem (§229 odst. 1, §229 odst. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží dovolací soud až tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, a případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014).
Dovolatelka shledává přípustnost dovolání v řešení otázky, „zda v případě, kdy žaloba obsahuje přesné označení účastníků, jasný žalobní petit a základní vylíčení skutkových okolností případu, má být, z důvodu, že žalobce, přes výzvy soudu k odstranění vad podání, neodstranil takové vady, žaloba postupem dle §43 o. s. ř. soudem odmítnuta, či má být žaloba zamítnuta z důvodu, že žalobce nesplnil svoji povinnost tvrzení“. Dle jejího mínění se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka však přehlíží, že odvolací soud se takto položenou právní otázkou v napadeném rozhodnutí nezabýval. Odvolací soud totiž konstatoval, že v určitém rozsahu je žaloba neprojednatelná, „neboť neobsahuje rozhodující tvrzení, tedy tvrzení, která by uplatněný nárok nezaměnitelně specifikovala“. Odvolací soud tedy vyšel z toho (a tuto skutečnost dovolatelka při formulaci své shora citované otázky pomíjí), že žalobce nedostatečně vylíčil rozhodné skutečnosti a že tedy žaloba neobsahuje taková skutková tvrzení, která by jednoznačně specifikovala (individualizovala) žalobcův uplatněný nárok tak, aby v žalobě vylíčený skutek (skutkový děj) nemohl být zaměněn s jiným skutkem. Jeho závěr, že za této situace je žaloba (v odvolacím soudem uvedeném rozsahu) neprojednatelná, je pak zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 290, ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 4/1998, a ze dne 24. února 2011, sp. zn. 25 Cdo 4014/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 2813/2014). Jestliže žalobce po výzvě soudu prvního stupně žalobu sice doplnil podáním ze dne 1. září 2014, avšak v určitém rozsahu nedostatečně a odvolací soud dospěl k závěru, že v odvolacím soudem specifikovaném rozsahu žaloba nadále nesplňuje náležitosti stanovené v §79 odst. 1 o. s. ř., tj. ani po opětovném doplnění žaloby tato stále neobsahuje rozhodující tvrzení, tedy tvrzení, která by uplatněný nárok nezaměnitelně specifikovala (když není zřejmé, s kterým konkrétně určeným a popsaným obchodním případem je spojena jednotlivá za konkrétní období žalobcem požadovaná odměna - provize), znamená to, že skutek nebyl vymezen, a postup odvolacího soudu, kdy tento má skutková tvrzení žalobce z hlediska řádného projednání žaloby za zjevně nedostatečná, nelze považovat za odporující ustálené soudní praxi.
Dovolatelka dále uvádí, že soud prvního stupně považoval po doplnění žaloby podáním ze dne 16. prosince 2010 žalobu za projednatelnou, a proto rozhodl tak, že ve věci vydal platební rozkaz. Namítá, že „pokud by žaloba trpěla takovými nedostatky, pro které by nebylo možné v řízení pokračovat, nepochybně by soud nemohl ve věci vydat meritorní rozhodnutí a žalovaného zavázat k zaplacení 451.264,50 Kč“. Dovolatelka však v této souvislosti zřejmě pomíjí, že předmětem dovolacího přezkumu v této věci není rozhodnutí soudu prvního stupně, kdy tento soud vydal platební rozkaz. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí nezabýval tím, zda byly v předchozím průběhu řízení splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu. Uvedená otázka žalované proto rovněž přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5217/2014). Stejně tak není případný odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003. V uvedeném rozsudku se Nejvyšší soud zabýval otázkou, za jakých okolností může soud vydat v souladu se zákonem usnesení dle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., a kdy (ne)může soud rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. Tuto otázku však odvolací soud v napadeném rozhodnutí neřešil.
Namítá-li konečně žalovaná, že právní názor odvolacího soudu je nesprávný a v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, s institutem koncentrace řízení, s poučovací povinností soudu, přičemž poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, a ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, pak dovolací soud uvádí, že ani tato její argumentace není v dané věci případná. V této souvislosti totiž dovolatelka neuvádí žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu