ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2438.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2438/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Ekonomické stavby s. r. o. , se sídlem ve Zruči – Senci, Ke Křižovatce 466, identifikační číslo osoby 25224476, zastoupené Mgr. Danielem Kapitánem, advokátem se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, proti žalované A T R I U M, s. r. o. , se sídlem v Horažďovicích, Strakonická 1056, identifikační číslo osoby 49454960, zastoupené Mgr. Janem Turkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 13/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2015, č. j. 3 Cmo 62/2015-99, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.641 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. prosince 2014, č. j. 2 Cm 13/2013-71, zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalované omluvit se žalobkyni formou standardního obchodního dopisu adresovaného žalobkyni obsahující znění, jehož text je ve výroku specifikován (bod I. výroku) a rovněž zamítl žalobu na úhradu částky 500.000 Kč (bod II. výroku). Dále soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované částku 12.342 Kč na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod bodem I. a II. potvrdil a ve výroku pod bodem III. změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 43.923 Kč (první výrok), dále soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila v tom smyslu, že dovolání žalobkyně je nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Při respektování shora uvedených kritérií nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatelky, prostřednictvím kterých vytýká odvolacímu soudu případné vady řízení napadeného rozhodnutí či zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižšího stupně (námitky, že soudy nepřihlédly ke všem skutečnostem, které v řízení vzešly najevo, že došlo k pochybení odvolacího soudu v hodnocení důkazů dle ustanovení §132 o. s. ř.). Takováto argumentace žalobkyně totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Dále má žalobkyně za to, že se odvolací soud svým postupem odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 23 Cdo 3338/2012. Tato námitka však přípustnost dovolání rovněž nezakládá, když poukazovaná judikatura není v projednávané věci relevantní. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud řešil otázku příznačnosti označení používaného žalobkyněmi. V dané věci však odvolací soud neposuzoval příznačnost určitého označení pro žalobkyni, touto otázkou se v napadeném rozhodnutí nezabýval. Nemohl se tedy svým rozhodnutím logicky nikterak odchýlit od namítaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Shora uvedené pak shodně platí, jestliže žalobkyně dále tvrdí, že se odvolací soud svým postupem odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2006, sp. zn. 32 Odo 447/2006. I v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud řešil zcela odlišnou situaci, než která nastala v projednávané věci. Ani tato výtka tedy není v dané věci případná a dovolání přípustným nečiní.
Žádná z výše uvedených dovolatelkou uplatněných námitek tak nepředstavuje důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní posouzení věci, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (§241a odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s ustanovením §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu