ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2510.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2510/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce L. D. , sídlem v Olomouci, Bělidla 259, IČO 73113301, zastoupeného JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 4, Pobřežní 370/4, proti žalovanému Mgr. P. H. , sídlem v Kolíně, Polepy 188, IČO 48654990, zastoupenému Mgr. Martinem Kašparem, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Rokoskou 1228/32, o zaplacení částky 97 884 Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 506 C 9/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2015, č. j. 21 Co 369/2015-81, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 6 437 Kč k rukám právního zástupce žalobce na náhradě nákladů dovolacího řízení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Kolíně jako soud prvního stupně usnesením ze dne 25. června 2015, č. j. 506 C 9/2014-76, vyloučil vzájemný návrh žalovaného ze dne 23. března 2015 k samostatnému projednání a přerušil řízení o vzájemném návrhu žalovaného do pravomocného skončení řízení vedeného pod sp. zn. 506 C 9/2014.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. října 2015, č. j. 21 Co 369/2015-81, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný včasně podaným dovoláním, které však není přípustné, neboť dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř..
Žalobce se vyjádřil k dovolání a uvedl, že by dovolání mělo být odmítnuto, neboť v něm není uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a dovolání tak dle jeho názoru postrádá náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř..
Dovolatel v dovolání přípustnost vymezil tak, že pouze doslovně opsal znění ustanovení §237 o. s. ř., aniž by uvedl, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Další argumentace dovolatele je pak pouhou polemikou s právním posouzením věci odvolacím soudem, avšak nikde v textu dovolání není vymezena konkrétní právní otázka, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí mělo záviset a která by splňovala jedno z kritérií přípustnosti uvedené v §237 o. s. ř.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).
K nutnosti vymezení relevantní právní otázky jakožto obsahové náležitosti dovolání se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, uvádí dovolací soud, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. září 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v §237 o. s. ř..
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání postrádá potřebné náležitosti, neboť dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. října 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem
za nepřítomnou předsedkyni senátu