ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2537.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2537/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. J. H. , místem podnikání v Praze 6, Vondroušova 1183/27, IČO 16888847, zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, proti žalované KOMTAZ, spol. s.r.o., se sídlem v Praze 5, Holečkova 789/49, IČO 26212765, zastoupené JUDr. Vladanou Zemanovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Svobodova 137/7, o zaplacení částky 594 803,14 Kč s příslušenstvím vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 34/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2016, č. j. 4 Cmo 125/2015-213, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 310 Kč k rukám právní zástupkyně žalované JUDr. Vladaně Zemanové, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. dubna 2015, č. j. 22 Cm 34/2013-183, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vycházel z následujícího skutkového stavu.
Mezi žalobcem jakožto zhotovitelem a žalovanou jakožto objednatelem byly v období od července roku 2008 do prosince roku 2011 uzavírány smlouvy o dílo, a to na základě objednávek vystavených žalovanou a potvrzených žalobcem. Cena byla dohodnuta v hodinové sazbě a platební podmínky byly ve většině případů sjednány tak, že fakturace bude provedena pouze na základě potvrzeného převzetí provedených prací se splatností 30 dnů. U některých objednávek nebyly tyto platební podmínky uvedeny a byla pouze sjednána splatnost faktur v délce 30 dnů.
Soud prvního stupně neměl za prokázané, že by žalobce poskytl žalovanému plnění, která mu vyfakturoval, proto jej poučil ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., že musí tvrdit a prokázat, že došlo k předání a převzetí fakturovaných prací. Na základě tohoto poučení žalobce předložil soudu prvního stupně řadu listinných důkazů, tyto předložené listiny však soud prvního stupně posoudil jakožto účelově shromážděné, mnohdy duplicitní a nesouvisející s žádnou konkrétní objednávkou, neboť žádnou z listin předložených žalobcem nebylo možno přiřadit k objednávkám či k vystaveným fakturám, a to z toho důvodu, že se jednalo o různé a vesměs nikým nepodepsané výkazy výměr, nabídky, rozpočty, ručně psané poznámky žalobce či třetích subjektů, u nichž nebylo možné rozpoznat, zda se vůbec týkají žalobce a jím provedených prací. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že z předložených důkazních materiálů nelze mít za prokázané, že by žalobce žalovanému skutečně nějaké plnění poskytl.
Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil po právní stránce a dospěl k závěru, že mezi účastníky byly uzavírány smlouvy o dílo podle §536 a násl. obch. zák., neboť mezi nimi došlo k dohodě o podstatných náležitostech smlouvy, tedy o předmětu díla a jeho ceně. Soud prvního stupně dále aplikoval §548 odst. 1 obch. zák., podle kterého je objednatel povinen zaplatit cenu díla v době sjednané ve smlouvě, přičemž pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla. Soud prvního stupně neměl z žádného důkazu za prokázané, že by některé z děl, jehož zaplacení se žalobce domáhá, bylo provedeno, tedy řádně ukončeno a předáno ve smyslu §554 odst. 1 obch. zák., žalobci tedy nepřiznal právo na zaplacení ceny díla. Nadto soud prvního stupně uvedl, že pokud šlo o faktury č. 2008070006, č. 2008110008 a č. 2008110009, musel akceptovat námitku promlčení uplatněnou ze strany žalované, neboť od splatnosti těchto faktur již v době podání žaloby uplynula čtyřletá promlčecí lhůta podle §397 obch. zák..
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. ledna 2016, č. j. 4 Cmo 125/2015-213, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a uvedl, že i právní posouzení soudu prvního stupně je správné.
Odvolací soud rovněž předmětné objednávky potvrzené žalobcem posoudil jako smlouvy o dílo uzavřené dle §536 a násl. obch. zák. a uvedl, že žalobci nevznikl nárok na zaplacení ceny díla u žádné z těchto smluv, neboť na základě smluvního ujednání stran ve většině předmětných smluv vzniká zhotoviteli nárok na zaplacení ceny díla až po předložení potvrzeného převzetí odpracovaných hodin, přičemž takový dokument žalobcem předložen nebyl. Nárok na zaplacení ceny díla u ostatních smluv, v nichž si strany nesjednaly okamžik vzniku nároku odlišně od zákona, se pak řídí §548 odst. 1 obch. zák. a zhotoviteli vznikne právo na zaplacení ceny díla jeho provedením, tedy řádným ukončením a předáním. Odvolací soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno ani naplnění těchto podmínek a žalobci tedy právo na zaplacení ceny díla nevzniklo.
Co se týče posouzení námitky promlčení vznesené žalovanou, odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně námitku promlčení správně posoudil jako oprávněnou. K argumentaci žalobce, že žalovaná částečně plnila na fakturu č. 200807006, čímž uznala i zbytek závazku podle §407 odst. 3 obch. zák. a k promlčení závazku tak nemohlo dojít, odvolací soud uzavřel, že k uznání závazku částečným plněním nepostačuje, že dlužník částečně plní svůj závazek, ale musí být splněna i druhá podmínka, že k částečnému plnění došlo za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že dlužník uznává i zbytek závazku. Dle odvolacího soudu žádné okolnosti, které by vypovídaly o splnění této podmínky, nebyly v řízení prokázány. Nadto žalovaná vysvětlila, že částku 2 312,60 Kč pod variabilním symbolem č. 2008070006 (shodné s číslem jedné z faktur vystavených žalobcem) poskytla žalobci v souvislosti s konzultací ohledně objednávky, která se nakonec nerealizovala.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jeho názoru závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího a dopustil se nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř..
Dle dovolatele se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu při řešení otázky promlčení a uznání závazku. Dovolatel má za to, že žalovaná částečným plněním uznala závazek ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák., přičemž takové uznání závazku nejen znemožňuje, aby dluh byl promlčen, ale také zcela jednoznačně prokazuje existenci závazku. Dovolatel v tomto směru poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, podle jehož závěrů uznání dluhu zakládá vyvratitelnou právní domněnku, že dluh v době uznání trval, a důkazní břemeno ohledně neexistence závazku tak leží na dlužníku. Dovolatel dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, podle kterého pozitivní řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o jejíž existenci platí vyvratitelná právní domněnka.
Dle dovolatele žalovaná svým částečným plněním a nevznesením žádných námitek ohledně plnění ze strany zhotovitele uznala závazek dle §407 odst. 3 obch. zák. a v řízení domněnku existence dluhu, kterou uznání zakládá, nevyvrátila.
Další otázka, kterou dle dovolatele odvolací soud nesprávně posoudil a odchýlil se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, se týká posouzení nároku na zaplacení ceny díla. Dle dovolatele soudy obou stupňů nesprávně uzavřely, že nárok na zaplacení ceny díla mohl žalobci vzniknout až po předložení potvrzeného převzetí odpracovaných hodin a že tedy žalobci nárok na zaplacení ceny díla nevznikl, neboť žádný takový dokument předložen nebyl.
Dovolatel poukázal na to, že nárok na zaplacení ceny díla vzniká jeho provedením, jestliže si strany ve smlouvě nesjednají jinou dobu povinnost zaplatit cenu díla. Dle dovolatele některé objednávky (konkrétně objednávka č. 22/2010, č. 25/2010, č. 14/2011) neobsahovaly výše uvedené od zákona odchylné ujednání a nárok na zaplacení ceny díla mu tak vznikl provedením díla, a to v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, například s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 32 Cdo 13/2009. Podle názoru dovolatele, došlo-li k akceptaci faktur ze strany žalované, pak je prokázané, že dílo bylo zhotoveno a žalobci náležela za takové dílo odměna. Dle dovolatele soudy pochybily, pokud určil splatnost ceny díla jiným způsobem i přesto, že strany se od zákona ve shora uvedených smlouvách neodchýlily.
Soudy obou stupňů dle dovolatele dále nesprávně posoudily otázky procesního práva. Dovolatel v tomto ohledu vytýká soudům, že neprovedly jeho účastnický výslech, přestože to sám navrhoval. Nadto soudy dle dovolatele nesprávně hodnotily provedeného listinné důkazy a ani celé penzum listinných důkazů neposoudily.
Na základě výše uvedeného dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není dle jejího názoru přípustné, neboť odvolací soud se ve svém rozhodnutí neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a nejedná se ani o otázku neřešenou nebo rozhodovanou rozdílně. Dle žalované žalobce matoucím a překrucujícím způsobem vykládá splnění podmínek pro uznání závazku podle §407 odst. 3 obch. zák.. Dle žalované soud taktéž nepochybil při posuzování žalobcova nároku na zaplacení ceny díla, neboť bral v úvahu i to, že některé smlouvy neobsahovaly ujednání odlišné od zákona a nárok na zaplacení ceny díla měl vzniknout provedením díla, avšak v řízení ani nebylo prokázáno, že dílo bylo provedeno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je zčásti nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a zčásti vadné, neboť u otázek procesního práva dovolatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Jestliže dovolatel namítal nesprávné posouzení otázky uznání závazku částečným plněním, nelze mu přisvědčit v tom, že by se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud se k problematice uznání závazku částečným plněním vyjádřil ve své rozhodovací praxi již několikrát, konkrétně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 4777/2008, dospěl k závěru, že k uznání závazku nestačí, že jej dlužník částečně plní, nýbrž z částečného plnění musí být současně zřejmé, že tímto plněním dlužník uznává i zbytek závazku.
Odvolací soud se tedy správně zabýval i tím, zda byla splněna i další podmínka pro uznání závazku částečným plněním spočívající v tom, že z jednání dlužníka lze usuzovat, že plněním uznává i zbytek závazku. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že k uznání dluhu částečným plněním nedošlo, neboť nebylo prokázáno, že by byla naplněna i druhá podmínka vyžadovaná §407 odst. 3 obch. zák., nedopustil se tím nesprávného právního posouzení věci a neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že nedošlo k uznání závazku ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák., nemohla být založena ani vyvratitelná domněnka existence takového závazku, která je s uznáním závazku spojená. Nepřípadná je tedy také námitka dovolatele ohledně toho, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, podle kterého řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o jejíž existenci platí vyvratitelná právní domněnka.
Dovolateli nelze přisvědčit ani ohledně jeho druhé námitky týkající se posouzení nároku na zaplacení ceny díla. Dovolatel správně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 32 Cdo 13/2009, podle kterého právo na zaplacení ceny díla vzniká jeho provedením, tedy ukončením a předáním, odvolací soud se však od citovaného rozsudku při řešení této otázky neodchýlil.
Dovolatel namítal, že se soudy nezabývaly tím, že některé objednávky neobsahovaly od zákona odlišná ujednání ohledně práva na zaplacení ceny díla, a u těchto objednávek určily splatnost díla jiným způsobem, než jakým měla být určena dle zákona.
K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku výslovně odlišil posouzení otázky nároku na zaplacení ceny díla u smluv, kde si strany sjednaly, že nárok na zaplacení ceny díla vznikne zhotoviteli po předložení potvrzeného převzetí odpracovaných hodin, a u smluv, kde toho ujednání chybělo. Ohledně první skupiny smluv odvolací soud uzavřel, že žalobce nemá nárok na zaplacení ceny díla, neboť dokument, který by potvrzoval převzetí odpracovaných hodin, nepředložil. Ohledně druhé skupiny smluv neobsahujících ujednání odlišné od zákona dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci rovněž nevzniklo právo na zaplacení kupní ceny, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by konkrétní díla skutečně provedl.
Dovolací soud je vázán zjištěným skutkovým stavem, což vyplývá z povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, a přísluší mu přezkum napadeného rozhodnutí pouze po stránce právní, což je vyjádřeno také ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř.. Jestliže tedy ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nevyplývá, že by dílo bylo provedeno, tj. ukončeno a předáno, jak vyžaduje pro vznik práva na zaplacení kupní ceny §548 odst. 1 obch. zák., pak je právní posouzení takto zjištěného skutkového stavu správné a odvolací soud se při řešení této otázky nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolání tak není v této části přípustné.
Dovolatel závěrem v dovolání namítal rovněž nesprávné posouzení otázek procesního práva, avšak v této části nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel totiž ohledně těchto otázek neuvádí, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil, a to ani odkazem na spisovou značku konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani odkazem na právní závěry judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních spisových značek (i takové vymezení přípustnosti by obstálo, a to ve světle judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14).
Nejvyšší soud se k otázce vymezení přípustnosti dovolání vyjádřil ve své rozhodovací praxi již několikrát. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání v této části postrádá potřebné obsahové náležitosti ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., a trpí tedy vadou, pro kterou nelze v řízení pokračovat.
Na základě výše uvedeného Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť je zčásti nepřípustné a zčásti vadné.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízením se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. října 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem
za nepřítomnou předsedkyni senátu