ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2550.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2550/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. L. M. , zastoupené JUDr. Liborem Konečným, advokátem se sídlem v Brně, Ptašinského 307/4, proti žalované INGA stavební společnost, a.s. , se sídlem v Brně, Příční 844/19a, IČO 26286114, zastoupené JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem v Brně, Nové náměstí 1516/21, o zaplacení částky 1 754 326 Kč s příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 121/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. prosince 2015, č. j. 8 Cmo 241/2015-377, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. února 2015, č. j. 8 Cm 121/2009-344, zamítl žalobu na zaplacení částky 1 754 326 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Žalobkyně se domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky z toho titulu, že pohledávka na ni byla postoupena společností TIPASTAV Třebíč s.r.o, která měla za žalovanou pohledávku spočívající v právu zhotovitele na zaplacení ceny díla, neboť TIPASTAV Třebíč s.r.o. a žalovaná spolu uzavřely dne 31. května 2007 smlouvu o dílo, na základě které TIPASTAV Třebíč s.r.o. jakožto zhotovitel provedl dílo, předal jej žalované a cenu díla vyúčtoval, přičemž žalovaná zaplatila část ceny díla ve výši 439 334 Kč. Dne 13. listopadu 2008 žalovaná uznala svůj závazek vůči společnosti TIPASTAV Třebíč s.r.o. spočívající v zaplacení zbývající části ceny díla, konkrétně částky 1 754 326 Kč.
Dne 13. listopadu 2008 uzavřela společnost TIPASTAV Třebíč s.r.o. jakožto postupitel a žalobkyně jakožto postupník smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 1 754 326 Kč. Na základě provedených listinných důkazů a výslechu svědků soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že nebylo prokázáno, že by žalovaná obdržela oznámení o postoupení pohledávky na žalobkyni dne 8. prosince 2008, jak tvrdila žalobkyně. Dle skutkových zjištění soudu prvního stupně došlo k oznámení o postoupení pohledávky ve smyslu §526 odst. 1 obč. zák. až přípisem žalobkyně ze dne 30. dubna 2009, kterým vyzvala žalovanou k zaplacení předmětné částky a jehož přílohou byla smlouva o postoupení pohledávky ze dne 13. listopadu 2008.
Soud prvního stupně dále uzavřel, že žalovaná prokázala, že dne 9. března 2009 uzavřela jakožto postupník se společností RUBEST spol. s.r.o. jakožto postupitelem smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 1 754 324 Kč, přičemž předmětná částka představovala část dluhu společnosti TIPASTAV Třebíč s.r.o. v celkové výši 1 759 956 Kč vůči společnosti RUBEST spol. s.r.o., který TIPASTAV Třebíč s.r.o. uznala co do důvodu a výše dohodou o uznání a úhradě dluhu ze dne 5. března 2009. Dne 11. března 2009 byl společnosti TIPASTAV Třebíč s.r.o. doručen jednostranný zápočet žalované, jehož předmětem bylo započtení výše uvedené pohledávky postoupené na žalovanou proti pohledávce TIPASTAV Třebíč s.r.o., kterou měla za žalovanou.
Soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k právnímu závěru, že žalovaná jakožto dlužník se zprostila svého závazku vůči společnosti TIPASTAV Třebíč s.r.o. započtením své pohledávky vůči této společnosti, které učinila dne 11. března 2009. Započtení pohledávek způsobilo zánik závazku dlužníka vůči dosavadnímu věřiteli ve smyslu §526 odst. 1 obč. zák.. Podle soudu prvního stupně se žalovaná v důsledku započtení pohledávek zprostila svého závazku vůči postupiteli a její závazek vůči žalobkyni tak zanikl již před podáním žaloby. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně z toho důvodu není ve věci aktivně legitimována, a žalobu v celém rozsahu zamítl.
Výše specifikovaný rozsudek soudu prvního stupně byl již druhým rozhodnutím v této věci, a to poté, co Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 26. června 2013, č. j. 1 Cmo 39/2013-154, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. října 2012, č. j. 8 Cm 121/2009-121, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně opět podala odvolání proti v pořadí druhému rozsudku soudu prvního stupně, o kterém Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 9. prosince 2015, č. j. 8 Cmo 241/2015-377, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav, učinil správné skutkové závěry a z nich dovodil přiléhavé právní závěry a náležitě je v odůvodnění rozsudku vyložil. Odvolací soud se tedy ztotožnil se skutkovými i s právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že rozhodující pro danou věc byl okamžik oznámení žalované, že pohledávka společnosti TIPASTAV Třebíč s.r.o. přešla na žalobkyni. Dle odvolacího soudu učinil soud prvního stupně správný skutkový závěr, že dne 10. prosince 2008 nebylo žalované doručeno oznámení o postoupení pohledávky na žalobkyni, tudíž odvolací soud shledal správným i právní závěr soudu prvního stupně ohledně toho, že žalovaná byla oprávněna plnit dluh původnímu věřiteli, a to do té doby, než obdržela výzvu žalobkyně k úhradě pohledávky, konkrétně tedy do 30. dubna 2009. Plněním, kterým zanikl předmětný dluh žalované, byl jednostranný zápočet pohledávky žalované vůči společnosti TIPASTAV Třebíč s.r.o. ze dne 11. března 2009. Odvolací soud se tedy ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, podle kterého „započtení pohledávek ze dne 11. března 2009 způsobilo zánik závazku žalované vůči dosavadnímu věřiteli – společnosti TIPASTAV Třebíč s.r.o. ve smyslu §526 odst. 1 věty druhé obč. zák. a závazek žalované zaplatit částku 1 754 326 Kč tak zanikl již před podáním žaloby“.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
První otázka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, se podle dovolatelky týká posouzení aktivní legitimace žalobkyně, konkrétně toho, zda pohledávka na žalobkyni byla skutečně postoupena. Odvolací soud dle názoru dovolatelky pochybil, jestliže soudu prvního stupně uložil, aby zkoumal okolnosti zaplacení ceny za postoupenou pohledávku, ačkoliv v řízení bylo předloženo oznámení postupitele, který sděluje dlužníkovi, že pohledávku postoupil na postupníka (žalobkyni).
Dovolatelka v tomto ohledu poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2010, sp. zn. 21 Cdo 5438/2007, podle kterého je pro právní postavení dlužníka nerozhodné, zda k postoupení pohledávky ve skutečnosti došlo, přičemž pro dlužníka je podstatné, zda postupovaný dluh existuje, ale není jeho věcí, kdo jej vymáhá. S ohledem na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu je dle názoru dovolatelky irelevantní zkoumat, zda byla zaplacena cena za postoupení pohledávky a zda k postoupení pohledávky došlo.
Druhou otázkou, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je pak hodnocení důkazů, jimiž mělo být v řízení prokázáno, že oznámení o postoupení pohledávky bylo žalované doručeno 10. prosince 2008, jak tvrdila žalobkyně.
Dle dovolatelky je v tomto ohledu stěžejní výpověď svědka P. I., kterého soud prvního stupně vyhodnotil jakožto nevěrohodného svědka. Odvolací soud pak v řízení o prvním podaném odvolání vyslechl svědka P. I. a vyhodnotil jej jako zcela věrohodného. Soud prvního stupně v dalším řízení však dle dovolatelky závazný právní závěr odvolacího soudu ohledně věrohodnosti svědka ignoroval a dle dovolatelky provedl další důkazy, které účelově směřovaly ke znevěrohodnění tohoto svědka. Jestliže odvolací soud v pořadí druhém rozhodnutí o odvolání posoudil svědka I. rovněž jako nevěrohodného, aniž by provedl jeho výslech, a svůj závěr odůvodnil pouze tím, že vyšlo najevo, že vztahy mezi svědkem I. a jednatelem žalované P. T. nebyly korektní, dopustil se dle dovolatelky pochybení a odchýlil se tak od judikatury Nejvyššího soudu. Dovolatelka v tomto ohledu argumentovala rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 1996, sp. zn. II Odon 14/96, podle jehož závěru odvolací soud nemůže označit za nevěrohodnou výpověď účastníka řízení, provedenou před soudem prvního stupně, pokud tohoto účastníka sám nevyslechl.
Na základě výše uvedeného dovolatelka shrnula, že napadené rozhodnutí je věcně nesprávné, a navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že uloží žalované povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 1 754 326 Kč s příslušenstvím. Pro případ, že by dovolací soud neshledal dosavadní výsledky řízení za postačující k tomu, aby sám rozhodl ve věci, navrhla dovolatelka, aby napadený rozsudek odvolacího soudu a také rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pro tento případ dovolatelka navrhla, aby věc byla přidělena k projednání a rozhodnutí jinému samosoudci.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
První dovolatelkou předestřená otázka týkající se toho, zda pohledávka na žalobkyni byla skutečně postoupena, není pro toto dovolací řízení relevantní, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá. Dovolatelka namítala pochybení odvolacího soudu, které spočívalo v tom, že uložil soudu prvního stupně zkoumat to, zda byla zaplacena cena za postoupení pohledávky a zda tedy k postoupení pohledávky skutečně došlo. Tato námitka dovolatelky se však vztahuje k prvnímu rozhodnutí o odvolání v řešené věci, nikoli ke druhému rozhodnutí o odvolání, které dovolatelka napadla dovoláním. Ve svém druhém rozsudku se již odvolací soud vůbec nezabýval otázkou, zda pohledávka byla skutečně postoupena, a soudu prvního stupně neuložil žádné další zkoumání této otázky, neboť napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolatelkou předestřená otázka a tvrzené pochybení odvolacího soudu by představovaly relevantní argumentaci v dovolání proti prvnímu rozsudku odvolacího soudu, proti kterému však žalobkyně dovolání nepodala. Dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat jakékoliv jiné, než napadené rozhodnutí odvolacího soudu, což vyplývá z §242 odst. 1 o. s. ř., podle kterého je dovolací soud vázán rozsahem dovolání.
Z výše uvedeného vyplývá, že první dovolatelkou předestřená otázka není otázkou, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí spočívalo. K nutnosti vymezení relevantní právní otázky se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
Rovněž námitky k hodnocení důkazů odvolacím soudem, namítané dovolatelkou, nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že odvolací soud nepochybil a neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto podané dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalované (účastníku, který měl ve věci plný úspěch dle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř.) žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. října 2016
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem
za nepřítomnou předsedkyni senátu