ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2574.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2574/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně FWDS Europe, a. s. , se sídlem v Praze 6, Podbabská 1112/13, identifikační číslo osoby 60197421, zastoupené JUDr. Vítem Vohánkou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 457/5, proti žalované Mark2 Corporation Czech a. s. , se sídlem v Praze 4, Pod višňovkou 23/1662, identifikační číslo osoby 25719751, zastoupené Mgr. Markem Ulmanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, o zaplacení částky 87.100 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 70/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2016, č. j. 69 Co 432/2015-371, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. srpna 2015, č. j. 11 C 70/2009-338, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 87.100 Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu a mezi účastníky řízení (bod II. a III. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v obou jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Zpochybňuje-li dovolatelka skutková zjištění odvolacího soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry (že dílčí zpráva právní předchůdkyně žalované nebyla dodána řádně a včas), na kterých buduje jiné právní posouzení věci než odvolací soud (nutnost aplikace ustanovení §518 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), a vytýká-li několik konkrétních vad řízení (např. že odvolací soud nezopakoval provedené důkazy před soudem prvního stupně, překvapivost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, jeho nedostatečné odůvodnění či porušení poučovací povinnosti), uplatňuje tím jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá či skutečná) vada řízení. Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.).
Ani námitky, kterými zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, nepředstavují polemiku s právním posouzením věci odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „skutkového“ dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 (způsobilým) dovolacím důvodem není.
Rovněž výtka dovolateky, že odvolací soud aplikoval ustanovení upravující mandátní smlouvu v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu, dovolání přípustným nečiní. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, jinak řečeno, s kterou judikaturou dovolacího soudu je napadené rozhodnutí v rozporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Takový údaj se ovšem z dovolání nepodává.
Co se týče námitky aplikace ustanovení §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), odvolacím soudem, pak ani tato nemůže založit přípustnost dovolání. Při výkladu dohody mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou nevybočil odvolací soud z limitů výkladů projevů vůle a neodchýlil se od judikatorních závěrů k výkladu §266 obch. zák. (srov. např. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007). Odvolací soud vyšel z provedeného dokazování a skutkových zjištění a předmětnou dohodu důvodně neshledal nejasnou ani neurčitou.
Namítá-li konečně dovolatelka, že odvolací soud rozhodl otázku, zda ústně uzavřená mandátní smlouva splňovala při svém uzavírání náležitosti projevů vůle, v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005, a ze dne 27. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 4513/2009, pak Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud se touto otázkou nezabýval. Ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. se tedy nejedná o otázku, která by v dané věci mohla založit přípustnost dovolání.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 11. 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu