ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2598.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2598/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce Chrysler Group LLC , se sídlem City of Auburn Hills, 1000 Chrysler Drive, Michigan, USA, zastoupeného Mgr. Ondřejem Čerychem, advokátem se sídlem v Praze 5, Elišky Peškové 735/15, proti žalované TV PRODUCTS CZ s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Rybná 669/4, identifikační číslo osoby 26061333, zastoupené JUDr. Davidem Štrosem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 32, o určení porušení práva k duševnímu vlastnictví, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Cm 1/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2015, č. j. 3 Cmo 437/2014-85, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 10 Cm 1/2014-52, vyhověl žalobě a určil, že 250 ks dětských autíček na elektrický pohon zajištěných rozhodnutím Celního úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 28. dubna 2014, č. j. 28236/2014-520000-21, je zboží porušující právo duševního vlastnictví – padělky ve smyslu čl. 2 odst. 5 Nařízení Rady (ES) č. 608/2013 (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). Vyšel ze zjištění učiněného vesměs z listin a fotografií předložených žalobcem, že žalobce je vlastníkem národní slovní ochranné známky č. 202016 a slovní ochranné známky Společenství č. 12123907, obou ve znění „JEEP“, které jsou registrovány rovněž pro třídu výrobků 28 chránící mj. hračky, že Celní úřad pro Jihočeský kraj shora uvedeného dne zadržel zboží označené jako 250 ks dětských autíček na elektrický pohon a že na zadrženém zboží, které bylo adresováno žalovanému, se nachází označení „JEEP“.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně a tato zjištění hodnotil stejně jako soud prvního stupně též po právní stránce. K námitkám žalované, které v odvolání uplatnila, odvolací soud uvedl, že otázka shody označení na obalech s ochrannými známkami žalobce je otázkou právní, nikoli skutkovou, že soud prvního stupně k této otázce provedl vlastní hodnocení, podkladem pro nějž mu byly údaje z celního spisu. Tvrzení žalované, že není jasné, co je míněno obalem, a že se jí podařilo vyvrátit domněnku, že označení JEEP je na všech obalech zadržených dětských autíček, má podle odvolacího soudu spekulativní povahu. Z podkladů celního úřadu je totiž zřejmé, že označení JEEP bylo umístěno na obalech, v nichž byla autíčka umístěna. Umisťování označení shodného s ochrannými známkami na obaly výrobků se považuje za užití ochranné známky v obchodním styku, bez souhlasu vlastníka známky je takovéto jednání zakázáno a považuje se za porušení práv k ochranné známce. Žalovaná jako příjemce zadrženého zboží souhlas s užitím žalobcových ochranných známek neměla, pokud tak učinila, zasáhla nedovoleným způsobem do práv jejich vlastníka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Zdůrazňuje, že ochrannou známkou, které se žalobce dovolával, byl označen pouze obal výrobku, nikoli výrobek samotný a je přesvědčena, že z hlediska hmotného práva je nutné rozlišovat mezi výrobkem a jeho obalem, resp. mezi jiným materiálem, ve kterém nebo v souvislosti s kterým je výrobek na trh uváděn. Tuto otázku dovolací soud dosud neřešil. Namítá dále, že odvolací soud se nevypořádal s argumentem, že popírá-li žalovaná, že označení JEEP bylo na všech obalech, nelze učinit závěr o tom, že celá zásilka porušuje právo žalobce. Takový závěr nelze podle žalované učinit způsobem, který použil soud prvního stupně a jímž se odvolací soud nezabýval, totiž tak, že záznam (protokol) celního orgánu označil za veřejnou listinu, jejíž správnost se presumuje, a odmítl provést jiné žalovanou navržené důkazy, jimiž chtěla svá tvrzení prokázat. Aplikaci ustanovení §134 o. s. ř. na záznamy správního orgánu a dále aplikaci §133b o. s. ř. v otázce možného ohledání vzorku zboží a závěru z toho učiněného na celek v případě porušení práva duševního vlastnictví, dovolací soud podle žalované rovněž dosud neřešil.
K dovolání žalované se žalobce dle obsahu spisu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Při respektování shora uvedených kritérií nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatelky týkající se odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a procesního postupu soudů obou stupňů. Takováto argumentace žalované totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Námitka žalované se týká hodnocení důkazů odvolacím soudem, vztahuje se tudíž k rovině skutkové, nikoli právní. K otázce, zda způsob hodnocení důkazů může založit způsobilý dovolací důvod, se vyjádřil Nejvyšší soud již ve svém usnesení sp. zn. 26 Cdo 84/2004. Z novějších lze odkázat na rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, v němž Nejvyšší soud podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Dovolatelkou zmíněné ustanovení §133b o. s. ř., které upravuje ohledání přiměřeného vzorku zboží a zakládá vyvratitelnou domněnku, že zjištění z takového ohledání učiněné má soud za prokázané vůči veškerému zboží, rovněž přípustnost dovolání v této věci založit nemůže, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (odvolací soud takovou otázku vůbec neřešil).
Dovolatelka předkládá otázku, zda je nutné rozlišit mezi výrobkem samým a obalem, resp. jiným materiálem, ve kterém nebo v souvislosti s kterým je výrobek na trh uváděn. Ani tato námitka však dovolání přípustným nečiní. Na předložené otázce totiž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a to přesto, že odvolací soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že umisťování označení shodného s ochrannými známkami na obaly výrobků se považuje za užití ochranné známky. Odvolací soud zde vyšel z §8 odst. 3 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, a aplikoval ho na situaci, kdy podle skutkových zjištění, z nichž vycházel, bylo zboží (dětská autíčka) do České republiky dovezeno v obalech, které byly označeny označením JEEP. Za takové situace skutečně nebylo třeba zabývat se rozdílem mezi zbožím a jeho obalem. Dovolatelka ostatně důvody, pro které by bylo třeba takový rozdíl v tomto konkrétním případě zkoumat, v dovolání ani nevysvětluje.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu