ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2810.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2810/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Resort sv. Markéty Prachatice, a.s. v likvidaci , se sídlem v Prachaticích – Prachatice II, Lázně 208, IČO 26040166, proti žalované K. F. , zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze, Na poříčí 1041/12, o zaplacení částky 1 835 777 Kč s příslušenstvím vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 182/2005, o dovolání žalobkyně a o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2016, č. j. 1 Cmo 162/2015-738, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 13 746 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované JUDr. Petra Vaňka, advokáta se sídlem v Praze, Na poříčí 1041/12, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. června 2015, č. j. 36 Cm 182/2005-659, uložil žalované zaplatit žalobci v záhlaví uvedenou částku s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. března 2016, č. j. 1 Cmo 162/2015-738, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém bylo žalované uloženo zaplatit částku 1 145 995 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, dále změnil výroky soudu prvního stupně o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně i žalovaná dovolání, avšak ani dovolání žalobkyně, ani dovolání žalované není přípustné, neboť postrádá náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., protože ani jedna dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).
Žalobkyně v dovolání uvedla, že je dle jejího názoru přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak nikde dále v dovolání neuvedla, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil, a to ani odkazem na spisovou značku konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani odkazem na právní závěry judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních spisových značek (i takové vymezení přípustnosti by obstálo, a to ve světle judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14). Dovolatelka však na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu nijak nepoukázala, pouze vyvracela právní posouzení věci odvolacím soudem vlastní argumentací.
Nejvyšší soud se k otázce vymezení přípustnosti dovolání vyjádřil ve své rozhodovací praxi již několikrát. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně postrádá potřebné náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Rovněž žalovaná přípustnost dovolání dovozovala z §237 o. s. ř. s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a formulovala několik právních otázek, na jejichž řešení napadené rozhodnutí dle jejího názoru spočívá, avšak nikde v dovolání dále neuvedla, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se dle jejího názoru odvolací soud odchýlil, a to ani odkazem na konkrétní rozhodnutí, ani odkazem na judikatorní závěry Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních spisových značek.
Dovolání žalované tedy postrádá náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť ani žalovaná neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než obě podaná dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vady, které ani jedna z dovolatelek včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízením se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. října 2016
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem
za nepřítomnou předsedkyni senátu