ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2849.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2849/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce České národní skupiny Mezinárodní federace hudebního průmyslu, z. s. , se sídlem Praha 2. Slavíkova 15, identifikační číslo osoby 00552518, zastoupeného JUDr. Zuzanou Císařovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Uhelný trh 414/9, proti žalované Enix Technologies s.r.o. , se sídlem Praha 9, Martinická 987/3, PSČ 19700, identifikační číslo osoby 28307704, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem Brno, Lidická 57, o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 2/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016, č. j. 3 Cmo 296/2015-430, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 2. 2016, č. j. 3 Cmo 296/2015-430, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2015, č. j. 15 Cm 2/2013-384, kterým bylo zastaveno řízení o uložení povinnosti žalované uveřejnit na své náklady rozsudek v rozsahu: záhlaví rozsudku, výrok rozsudku a datum vydání rozsudku na domovské stránce https://sdilej.cz a dále na internetových stránkách http://technet.idnes.cz a dále v deníku Mladá fronta DNES písmem o velikosti nejméně 2 mm.
Oba soudy vyšly z toho, že na jednání konaném dne 27. 8. 2015 (č. l. 381 spisu) zástupce žalobce uvedl, že bere zpět žalobu v rozsahu, jímž se domáhá uložení povinnosti žalované, jak výše uvedeno. Žalovaná se zpětvzetím žaloby v tomto rozsahu vyjádřila nesouhlas s tím, že nárok žalobkyně na zveřejnění rozsudku prostřednictvím žalobce je širší, a že žalovaná by nemohla ovlivnit finanční stránku zveřejnění rozsudku.
Vrchní soud v Praze (jako soud odvolací) se ztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze (soudu prvního stupně), který řízení v daném rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil s ohledem na ustanovení §96 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když žalovanou tvrzený důvod nesouhlasu se zpětvzetím žaloby v daném rozsahu neshledal vážným důvodem, a to i s přihlédnutím k usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, řešící otázku hledisek posuzování vážnosti důvodů účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Odvolací soud považoval argumentaci žalované o tom, že soud prvního stupně poskytl svým rozhodnutím žalobci možnost zveřejnit rozsudek libovolně (za libovolných ekonomických podmínek), za zcela nesprávnou. Uvedl, že nárok převážně úspěšného účastníka (žalobce) na zveřejnění rozsudku na náklady neúspěšné žalované ve věcech ochrany práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním, ochrany práv duševního vlastnictví a ve věcech ochrany práv spotřebitelů je standardní procesní institut upravený v §155 odst. 4 o. s. ř. a soud je při vyhovění takového nároku povinen ve výroku stanovit rozsah, formu a způsob uveřejnění, a proto odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že odůvodnění nesouhlasu s částečným zpětvzetím žaloby, tvrzené žalovanou, nelze považovat za tak vážné odůvodnění, pro které by nemělo být řízení v daném rozsahu zastaveno.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla dosud Nejvyšším soudem řešena, resp. byla řešena jen okrajově v případech odlišných od daného případu, a to při řešení otázky výkladu neurčitého pojmu „vážný důvod“ použitého v ustanovení §96 odst. 3 o. s. ř., podle něhož, pokud ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Dovolatelka má za to, že oba soudy se při řešení této otázky dopustily nesprávného právního posouzení. Je přesvědčena, že oba soudy zcela pominuly smysl a účel příslušného ustanovení §96 odst. 3 o. s. ř. a poukázala přitom na nálezy Ústavního soudu zabývající se výkladem právní normy. Poukazuje na to, že i podle judikatury uvedené soudem prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí, jehož závěry sdílel i odvolací soud, nelze pojem vážných důvodů generalizovat, ale je třeba tyto vážné důvody vykládat vždy ad hoc, tedy v rámci konkrétního případu. Dovolatelka setrvala na své argumentaci z předešlého řízení, že rozhodnutím je dána žalobci možnost uveřejnit rozsudek za libovolných ekonomických podmínek, v čemž spatřuje vážný důvod svého nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, proto je třeba, aby o tomto nároku bylo rozhodnuto a částečné zpětvzetí žaloby bylo prohlášeno za neúčinné.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Vymezila-li dovolatelka přípustnost svého dovolání tím, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena právní otázka výkladu pojmu „vážný důvod“ použitý v ustanovení §96 odst. 3 o. s. ř. při rozhodování soudu o neúčinnosti zpětvzetí žaloby, je třeba konstatovat, že tato předestřená otázka dovolacím soudem řešena byla, a to v usnesení ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz ), v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodující pro posouzení vážnosti důvodu nesouhlasu žalovaného se zpětvzetím žaloby budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku, kdy s přihlédnutím k nim je třeba vždy zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném oprávněném zájmu žalované strany, odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat s návrhem na zahájení řízení) pokračovat ve sporu.
Z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by se odvolací soud odchýlil od uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že by v souladu s touto judikaturou neposoudil vážnost důvodu nesouhlasu žalované se zpětvzetím žaloby, jestliže zvažoval odůvodněnost nesouhlasu žalované se zpětvzetím žaloby, která svůj nesouhlas odůvodnila jen tím, že nárok žalobkyně na zveřejnění rozsudku prostřednictvím žalobce je širší, a že žalovaná by nemohla ovlivnit finanční stránku zveřejnění rozsudku. Odvolací soud tedy v souladu s konstantní judikaturou posuzoval nesouhlas žalované se zpětvzetím žaloby s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu a povaze uplatňovaného nároku.
Vzhledem k tomu, že v daném případě otázka vymezená dovolatelkou není právní otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou a odvolací soudu se neodchýlil při posouzení vážnosti důvodu nesouhlasu se zpětvzetím žaloby s ohledem na konkrétní okolnosti případu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalované shledal ve smyslu §237 o. s. ř. nepřípustným, a proto jej podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2016
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu