ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3206.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 3206/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České spořitelny, a.s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, IČO 45244782, zastoupené JUDr. Richardem Wagnerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karoliny Světlé 301/8, PSČ 110 00, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 125/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna 2014, č. j. 5 Cmo 508/2013-468, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2013, č. j. 21 Cm 125/2006-432, zamítl návrh žalobkyně na zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 18. května 2006, sp. zn. Rsp 353/05, (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Jedná se o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v dané věci, když předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2009, č. j. 21 Cm 125/2006-162, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2005, č. j. 8 Cmo 80/2005-42, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 22. ledna 2013, č. j. 23 Cdo 3527/2010-324.
Soud prvního stupně v následném řízení posuzoval tvrzení žalobkyně, že jí nebyla dána možnost věc před rozhodci projednat, protože ji v průběhu rozhodčího řízení rozhodci nepoučili o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu ve smyslu §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ani o nutnosti upřesnit neurčitou námitku promlčení, a dále se zabýval námitkou rozporu rozhodčího nálezu s veřejným pořádkem a základními zásadami českého právního řádu.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že rozhodčí soud zjistil, že mezi účastníky řízení byl sporný výklad Smlouvy o restrukturalizaci uzavřené dne 1. března 2000 mezi žalobkyní, společností CORFINA, a.s., a právním předchůdcem žalované Konsolidační bankou Praha, s.p.ú., (dále jen „Smlouva o restrukturalizaci“), zejména pak jejího článku XIII. Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „Rozhodčí soud“) na jednání dne 10. ledna 2006 provedl všechny důkazy stranami předložené. Žalobkyně (v rozhodčím řízení žalovaná) na tomtéž jednání uvedla, že nenavrhuje žádné další důkazy a že se shoduje s vyjádřením žalované strany (v rozhodčím řízení strany žalující), že základ sporu je třeba spatřovat ve Smlouvě o restrukturalizaci a jejím výkladu. Výklad k důvodům uzavření smlouvy, smyslu dohody o motivačních poplatcích a k podmínkám jejich výplaty byl i obsahem závěrečných písemných vyjádření. Význam tohoto smluvního ujednání řešili účastníci již krátce po uzavření smlouvy a vedli rozsáhlou korespondenci. S odkazem na tuto korespondenci, jiné listinné důkazy a na skutečnost, že smluvní ujednání zajisté sestavovaly týmy odborníků, které později nedokázaly nalézt kompromisní řešení k výkladu smlouvy, dospěl Rozhodčí soud k závěru, že nebylo možné jednoznačně zjistit, která strana byla navrhovatelem článku XIII odst. 13.2 Smlouvy o restrukturalizaci a zda o tomto znění bylo podrobně jednáno tak, aby bylo možno v době uzavření Smlouvy o restrukturalizaci zjistit shodnou vůli stran co do významu tohoto ustanovení. Přistoupil proto k výkladu podle §266 odst. 2 a 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) a §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“).
Soud prvního stupně měl za to, že rozhodci neporušili ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť k závěru o nemožnosti jednoznačně zjistit vůli stran dospěli na základě zjištění plynoucího z obsahu důkazů účastníky předložených a z průběhu souvisejícího rozhodčího řízení týkajícího se téže smlouvy. Účastníkům byla poskytnuta rovná možnost k uplatnění jejich procesních práv, obě strany se mohly dostatečně vyjádřit ke všem skutkovým i právním otázkám, které souvisely s řešením jejich sporu. Rozhodčí soud se vypořádal se všemi uplatněnými argumenty a provedl všechny účastníky navržené důkazy. Rozhodci mohli těžko kteroukoliv ze stran překvapit svým rozhodnutím, jestliže se přiklonili k výkladu jedné ze stran, a tedy akceptovali výklad, který prosazovala žalovaná a který byl založený na argumentech, jež byly žalobkyni známy a vůči nimž vznášela nejrůznější své argumenty.
Rozhodci dle soudu prvního stupně nepochybili ani v otázce posouzení promlčení nároku žalované, neboť z obsahu rozhodčího spisu je zřejmé, že žalobkyně neměla pochyb o tom, že čtyřletá promlčecí doba ke dni podání rozhodčí žaloby neuplynula, že uplatněný nárok „by musel být promlčen“ pouze tehdy, pokud by promlčecí doba byla dvouletá. Podle soudu prvního stupně bylo prokázáno, že žalobkyně akceptovala názor žalované na čtyřletou promlčecí dobu, nijak s ním nepolemizovala a nezpochybňovala ani konkrétní datum prvního plnění, které jí žalovaná poskytla. Rozhodci se s otázkou promlčení vypořádali způsobem zcela odpovídajícím procesnímu chování žalobkyně, když souhlasili s názorem žalované na délku promlčecí doby a vzhledem k formulaci „námitky“ se jí dále nezabývali. Soud prvního stupně neshledal ani rozpor s veřejným pořádkem, neboť podle argumentace žalobkyně měl tento spočívat v tom, že se rozhodci přiklonili k právnímu názoru jedné strany, což takový rozpor nezakládá.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. dubna 2014, č. j. 5 Cmo 508/2013-468, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně.
Podle odvolacího soudu byla argumentace žalobkyně ustanovením §118a odst. 2 a 3 o. s. ř. lichá, neboť přitakání jedné právní koncepci a odmítnutí jiné není případem, na který se uvedená ustanovení vztahují; ta míří na případ, kdy se účastníci domnívají, že se věc řídí určitým právním rámcem, tomu přizpůsobují okruh svých tvrzení a důkazní návrhy, ale soud dospěje k závěru, že ve skutečnosti je nutno zasadit případ do zcela jiného, účastníky neuvažovaného, rámce. V posuzovaném případě však účastníci k otázce posouzení významu sporného smluvního ujednání předložili celou řadu důkazů, přičemž rozhodci je všechny vzali v úvahu a přiklonili se k jednomu z výkladů sporného bodu smlouvy, který byl od počátku účastníkům znám, neboť jej jeden z nich od počátku zastával a opačná strana řízení se proti němu vymezovala. Samotná okolnost, že dospěli k názoru, že dokazování svědčilo jedné straně sporu, neznamená, že bylo nutno dokazování doplňovat. Rozhodci neopřeli své rozhodnutí o berličku neunesení důkazního břemene, nýbrž dospěli k vlastnímu závěru. Je nad rámec tohoto řízení, zda Rozhodčí soud důkazy správně zhodnotil a vyvodil odpovídající závěry. Podle odvolacího soudu proto nebylo možné uzavřít, že rozhodci zanedbali své povinnosti a neumožnili věc projednat.
Co se týče námitky promlčení, považoval odvolací soud za rozhodné, že přestože Rozhodčí soud námitku promlčení formálně odmítl, materiálně se jí věnoval. Rozhodčí soud posoudil, jakým právním režimem se promlčení v dané věci řídí a co z toho vyplývá pro běh promlčecí doby, dokonce poukázal na publikovanou judikaturu Nejvyššího soudu, je tedy zcela nepochybný závěr Rozhodčího soudu, byť nebyl vyjádřen explicitně, že nárok promlčen být nemůže.
Odvolací soud dále vyloučil, aby se na věc vůbec aplikoval §31 písm. g) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“), tedy rozpor rozhodčího nálezu s veřejným pořádkem, neboť nejde o spotřebitelský spor, u kterého lze toto ustanovení aplikovat.
Dále odvolací soud odmítl výtku žalobkyně, že se soud nezabýval všemi výhradami. Typově jiné výhrady, než kterým se soud prvního stupně věnoval, totiž nebyly uplatněny. Rovněž upozornil, že soud prvního stupně sice neposkytl účastníkům prostor k závěrečným přednesům před vyhlášením rozsudku, ale tato vada řízení nemohla mít vliv na výsledek řízení, když ohledně skutkového stavu v podstatě nebyly spory a účastníci se k věci průběžně obsáhle vyjadřovali.
Odvolací soud přiznal žalované i náhradu nákladů řízení, přestože má zaměstnance s právním vzděláním, neboť se v dané věci nejednalo o rutinní záležitost. Věc nadto navazovala na rozhodčí řízení, ve kterém byla žalovaná zastoupena stejnou advokátní kanceláří.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, co do obou jeho výroků, podala žalobkyně dovolání.
Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., když má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení otázek, které v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku poučovací povinnosti Rozhodčího soudu při zjišťování úmyslu stran. Podle dovolatelky bylo při výkladu obchodněprávního úkonu třeba s ohledem na §266 odst. 1 obch. zák. zjišťovat úmysl stran. Zjištění úmyslu stran pokládá za skutkové zjištění – rozhodnutí o tom, že úmysl stran, který měl být zjišťován, nebyl zjištěn, je rozhodnutí o tom, že není dostatečně zjištěn skutkový stav. Za situace, kdy není dostatečně zjištěn skutkový stav, je třeba poskytnout poučení. Soudní praxe dovodila poučovací povinnost i při zjišťování úmyslu podle §266 odst. 1 obch. zák. Dovolatelka má za to, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s těmito názory, které zastává praxe dovolacího soudu, jak je patrno z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2900/99 ve spojení s rozsudkem sp. zn. 33 Cdo 3326/2010; dále se odchýlil i od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 925/2010.
S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 436/05, IV. ÚS 275/98) dovolatelka poukázala na to, že zatímco soud prvního stupně uvedl, že význam smlouvy bylo třeba vyložit, odvolací soud uvedl, že jazykový obsah sporného ustanovení byl nepochybný, avšak v rozporu s uvedenou judikaturou Ústavního soudu nezopakoval dokazování. Rovněž označila za irelevantní, v jaké kvantitě byly poskytnuty důkazy, a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2604/2009 konstatovala, že zásadní pro posouzení, zda by mělo být poučení poskytnuto, je to, zda byl skutkový stav vyhodnocen za zjištěný či nikoli – v rozhodčím řízení nebyl skutkový stav vyhodnocen jako zjištěný, proto mělo být poskytnuto poučení. Je tedy dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu.
Dovolatelka dále poukázala na případy porušení poučovací povinnosti Rozhodčím soudem, které vymezila ve svém podání adresovaném soudu prvního stupně dne 22. října 2007. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s těmito důvody nijak nevypořádal. Odvolací soud pak námitky vůči tomuto postupu odmítl, avšak nesprávně uvedl, že se jednalo o výtky vůči věcné správnosti rozhodčího nálezu. Jednalo se o tvrzení směřující proti nedostatkům procesního postupu – týkaly se poučovací povinnosti. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 23 Cdo 3365/2011), podle které je poučovací povinnost ve smyslu §118a o. s. ř. třeba uplatnit i v rozhodčím řízení a že neposkytnutí poučení představuje důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ. Dále s odkazem na nález Ústavního soudu III. ÚS 521/05 uvedla, že povinnost vypořádat se všemi tvrzeními účastníků je součástí práva na spravedlivý proces.
Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil způsob, jakým se Rozhodčí soud vypořádal s námitkou promlčení, jako dostatečný z hlediska možnosti věc projednat před rozhodci. Podle dovolatelky jí nebyla dána možnost věc před rozhodčím soudem projednat, když se rozhodčí soud vůbec nezabýval oprávněností vznesené námitky a dovolatelku nepoučil o tom, že vznesená námitka trpí nedostatky. Rozhodčí soud se pouze vyjádřil k režimu promlčecí lhůty a její délce. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 628/2007), podle které musí soud určit konkrétní datum, od kterého promlčecí lhůta plyne. Proti pohledávce žalované v rozhodčím řízení musí mít žalovaná v rozhodčím řízení právo uplatnit veškeré námitky (sp. zn. 23 Cdo 2016/2011).
Dle názoru dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil i otázku náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle dovolatelky není věc natolik složitá, aby žalovaná musela být zastoupena specialisty advokáty. Nadto se mohla nechat zastoupit Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Podle dovolatelky doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena otázka, zda je řízení o zrušení rozhodčího nálezu řízením takové složitosti, aby byly státu (zastoupenému advokátem) přiznány náklady právního zastoupení.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se předmětný rozhodčí nález zrušuje.
K dovolání se vyjádřila žalovaná. Dle jejího názoru není dovolání přípustné. Pro případ přípustnosti nepovažuje dovolání za důvodné. Odvolací soud rozhodl konzistentně s judikaturou Nejvyššího soudu k poučovací povinnosti rozhodců dle §118a o. s. ř.
Námitka promlčení je hmotněprávním úkonem, proto rozhodci nemohli poučovat o jejích nedostatcích. Dále pak uvádí, že odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodci se námitkou promlčení materiálně zabývali a dospěli k závěru, že žalovaný nárok nemůže být promlčen.
Otázku výkladu projevu vůle podle §266 obch. zák. považuje za otázku právní, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 925/2010. Skutkový stav byl dostatečně zjištěn a rozhodnutí rozhodčího senátu nebylo založeno na závěru, že účastník neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní – Rozhodčí soud se tedy nedopustil procesního pochybení v rozporu s §118a odst. 1 o. s. ř., což vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2378/2011. Ke stejnému závěru dochází i pro případ aplikace §118a dost. 2 o. s. ř., přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 32 Cdo 4637/2009.
K otázce náhrady nákladů řízení žalovaná trvá na tom, že věc je právně složitá a pro její zastoupení by nestačilo využití vlastních organizačních složek.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl nebo zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1a 4 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle obsahu dovolání měla dovolatelka za to, že dovolání je přípustné, neboť odvolací soud řešil otázku, zda v případě, že rozhodce dojde k závěru, že není možné zjistit úmysl stran podle §266 odst. 1 obch. zák, musí účastníky poučit dle §118a odst. 3 o. s. ř., v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 33 Cdo 3326/2010, ze dne 29. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 925/2010).
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a dovolání není z tohoto důvodu přípustné.
Podle §266 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odst. 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odst. 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odst. 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odst. 4).
Podle §118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o co má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Podle odst. 3 téhož paragrafu zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Podle §30 ZRŘ platí, že nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle §31 písm. e) ZRŘ soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.
Z dosavadní judikatury vyplývá, že v zásadě platí, že za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§30 ZRŘ) má poučovací povinnost upravenou v ustanovení §118a o. s. ř. i rozhodce, jenž v rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu místo soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005). Jak se již vyslovil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 1546/2012, nebo usnesení ze dne 5. srpna 2016, sp. zn. 23 Cdo 604/2016, je však třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda bylo poučení podle ustanovení §118a o. s. ř., jehož smyslem je zabránit tomu, aby byl účastník ve sporu neúspěšný proto, že neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní, na místě a jestli případné neposkytnutí poučení znamenalo, že účastníku nebyla dána příležitost chybějící tvrzení či důkazy doplnit (navrhnout).
Tyto závěry Nejvyššího soudu vycházejí ze závěru Ústavního soudu, který dovodil (nález ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07), že k upření plné možnosti uplatnění práv strany může dojít i nepředvídatelným postupem rozhodce, v důsledku něhož se nebude strana moci kupř. vyjádřit ke všem relevantním skutečnostem, popř. doplnit svá tvrzení o skutečnostech, které z pohledu svého právního názoru nepovažovala za významné a jež jsou naopak relevantní z hlediska právního názoru zastávaného rozhodcem, a navrhnout k jejich prokázání důkazy. Ústavní soud zdůraznil, že vyloučení nepředvídatelnosti v rozhodování rozhodců je o to naléhavější, že rozhodčí řízení je zásadně jednoinstanční, což stranám znemožňuje alespoň následně reagovat na překvapivý právní názor, a uzavřel, že rozhodce nemůže být pouze pasivním činitelem, ale způsobem vedení řízení musí zajistit, aby jeho rozhodnutí nebylo překvapivé. K dosažení tohoto cíle se v civilním soudním řízení uplatňuje poučovací povinnost soudu; není důvodu, proč by poučovací povinnost neměl mít rozhodce, jenž v rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu místo soudu. Poučovací povinnost rozhodce není v rozporu s povahou rozhodčího řízení, resp. jinak řečeno, ani specifika rozhodčího řízení nemohou být argumentem pro závěr, že rozhodce nemusí dbát o předvídatelnost svého rozhodování.
Z citovaného nálezu je zřejmé, že důvodem pro aplikaci §118a o. s. ř. v rozhodčím řízení je prevence nepředvídatelnosti rozhodování rozhodce. Z toho lze vyvodit závěr, že je-li rozhodnutí rozhodce předvídatelné i bez poučení podle §118a o. s. ř. (přičemž není rozhodné, podle kterého odstavce) a je-li tedy materiálně zachována úroveň ochrany, která by se stranám dostala v civilním řízení soudním, odpadá s ohledem na menší formálnost rozhodčího řízení důvod pro přiměřené použití tohoto ustanovení podle §30 ZRŘ. V posuzované věci je tedy nutné zkoumat, zda předvídatelnost rozhodování rozhodce byla zachována i bez uplatnění §118a o. s. ř.
Dovolací soud má za to, že v posuzované věci nepřicházelo poučení podle ustanovení §118a odst. o. s. ř. v úvahu, neboť, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jimiž je dovolací soud vázán, předmětný rozhodčí nález není založen na závěru, že dovolatelka v rámci své procesní obrany neunesla důkazní břemeno. V řízení byl žalobkyni dán dostatečný prostor k tomu, aby tvrdila rozhodné skutečnosti a navrhovala k nim relevantní důkazy. Odlišný názor rozhodců ohledně důvodnosti nároku žalobkyně neznamená, že žalobkyně musí být před vydáním rozhodnutím poučena o odlišnosti tohoto názoru a pouze z tohoto důvodu vyzvána k dalším tvrzením a důkazním návrhům.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že Rozhodčí soud zjistil, že účastníci řízení se přeli o výklad Smlouvy o restrukturalizaci, zejména pak jejího článku XIII. Rozhodčí soud na jednání dne 10. ledna 2006 provedl všechny důkazy stranami předložené. Žalobkyně (v rozhodčím řízení žalovaná) na tomtéž jednání uvedla, že nenavrhuje žádné další důkazy a že se shoduje s vyjádřením v rozhodčím řízení žalující strany, že základ sporu je třeba spatřovat ve Smlouvě o restrukturalizaci a jejím výkladu. Výklad k důvodům uzavření smlouvy, smyslu dohody o motivačních poplatcích a k podmínkám jejich výplaty byl i obsahem závěrečných písemných vyjádření. Význam tohoto smluvního ujednání řešili účastníci již krátce po uzavření smlouvy a vedli rozsáhlou korespondenci. S odkazem na tuto korespondenci, jiné listinné důkazy a na skutečnost, že smluvní ujednání zajisté sestavovaly týmy odborníků, které později nedokázaly nalézt kompromisní řešení k výkladu smlouvy, dospěl Rozhodčí soud k závěru, že nebylo možné jednoznačně zjistit, která strana byla navrhovatelem čl. XIII odst. 13.2 Smlouvy a zda o tomto znění bylo podrobně jednáno tak, aby bylo možno v době uzavření Smlouvy zjistit shodnou vůli stran co do významu tohoto ustanovení, proto přistoupil k výkladu podle §266 odst. 2 a 3 obch. zák.
Jestliže se Rozhodčí soud přiklonil k jednomu z možných stranami presentovaných výkladů s odkazem na §266 odst. 2 a 3 obch. zák., nebylo jeho rozhodování nepředvídatelné.
Z uvedeného je patrné, že si žalobkyně musela být vědoma jednak možnosti odlišného výkladu sporného ujednání od výkladu jejího (a to nejen během rozhodčího řízení, ale dokonce už dříve), a jednak toho, že za situace, kdy strany smlouvy vedly téměř od jejího uzavření spory právě ohledně jejího výkladu, bude nutno využít nejen ustanovení §266 odst. 1 a 4 obch. zák., ale Rozhodčí soud bude muset přistoupit k výkladovým pravidlům upraveným v §266 odst. 2 a 3 obch. zák.
Z výše uvedeného v žádném případě nelze přijmout závěr, že byl Rozhodčím soudem nedostatečně zjištěn skutkový stav věci, jak tvrdí dovolatelka. Z uvedeného naopak vyplývá, že vzhledem k tomu, že na základě rozsáhlého dokazování dospěl k závěru, že nelze jednoznačně zjistit, zda konkrétně o podobě sporného ujednání bylo před uzavřením smlouvy jednáno, aby bylo možné vyložit vůli stran, a ani nebylo možné zjistit, která ze stran byla navrhovatelem sporného ujednání, nezbývalo mu než vedle jazykového výkladu zohlednit také výkladová pravidla upravená v §266 odst. 2 a 3 obch. zák. Rozhodčí soud však výše uvedeným postupem nezjišťoval skutkový stav, ten měl v posuzované věci zjištěný, pouze pomocí vhodných interpretačních pravidel vyložil sporné ustanovení. Výklad smluvního ujednání není skutkovým zjištěním, nýbrž právním hodnocením. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 29. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 925/2010, dovodil, že výklad projevu vůle za použití výkladových pravidel stanovených v normách hmotného práva je právním posouzením, otázka správnosti takového posouzení je tedy otázkou právní. Obdobný názor, tedy že interpretace právního úkonu je otázkou právního posouzení, zastává také Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 280/03.
Jestliže se Rozhodčí soud přiklonil k jednomu z možných výkladů s odkazem na §266 odst. 2 a 3 obch. zák., nebylo jeho rozhodování nepředvídatelné – v posuzované věci v rozhodčím řízení nebylo nutno aplikovat §118a o. s. ř.
Dovolatelka dále argumentuje tím, že se soud prvního stupně a soud odvolací nevypořádaly s případy porušení poučovací povinnosti Rozhodčím soudem, které dovolatelka vymezila ve svém podání adresovaném soudu prvního stupně dne 22. října 2007. Dle §241a o. s. ř. v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatelka učinila za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení. V dovolání nejsou vymezeny další případy porušení poučovací povinnosti tvrzené dovolatelkou, ta v dovolání pouze odkazuje na svá předchozí podání. Dovolací soud se tedy s odkazem na ustanovení §241a o. s. ř. předmětnou námitkou dovolatelky nezabýval, jelikož z dovolání dovolatelky není zřejmé, v čem spatřuje pochybení odvolacího soudu, resp. s jakými námitkami žalobkyně se soudy neměly zabývat.
Ani námitka dovolatelky, podle které jí nebyla dána možnost věc před rozhodcem projednat, když se Rozhodčí soud vůbec nezabýval oprávněností vznesené námitky promlčení a dovolatelku nepoučil o tom, že vznesená námitka trpí nedostatky, nezakládá přípustnost dovolání. Ze skutkového zjištění odvolacího soudu se podává, že Rozhodčí soud, i když námitku promlčení neshledal dostatečně vymezenou, ji materiálně posoudil a dospěl k závěru, že nárok žalované (v rozhodčím řízení žalobkyně) promlčen být nemůže.
Skutkovým zjištěním odvolacího soudu je přitom dovolací soud vázán a toto skutkové zjištění přezkoumávat nemůže (§241a odst. 1 a 6 o. s. ř.).
Samotnou správnost posouzení námitky promlčení obecné soudy přezkoumávat nemohou.
Co se týče části dovolání, kterou je napadán rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, jde o nárok, který má samostatný právní základ, přičemž jeho výše odpovídá součtu částek 4 356 Kč a 28 314 Kč, tedy 32 670 Kč.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. platí, že dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Z toho vyplývá, že dovolání není přípustné ani v rozsahu, ve kterém dovolatelka napadá výroky odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud z důvodů uvedených výše dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu