ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3865.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 3865/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně CODA DEVELOPMENT s.r.o., se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Táborská 438/51, PSČ 140 00, IČO 27411532, zastoupené JUDr. Vladislavem Prokůpkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, PSČ 110 00, proti žalovanému J. K., zastoupenému Mgr. Ivanem Courtonem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Moskevská 450/38, PSČ 101 00, o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 126/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2015, č. j. 90 Co 210/2015-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2015, č. j. 90 Co 210/2015-182, není přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 [článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“)], neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ve smyslu §237 o. s. ř.
Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení žalované částky představující zálohu na cenu za provedení díla, kterou žalovanému poskytla na základě smlouvy o dílo (dále jen „smlouva“) uzavřené účastníky dne 1. května 2009. Žalovaný se v této smlouvě zavázal dodat žalobkyni prototyp samodohustitelné pneumatiky vycházející z technického řešení chráněného patenty žalobkyně specifikovanými v příloze smlouvy. Žalovaný ve smlouvě prohlásil, že uvedené řešení je mu známé a že je schopen dílo vyrobit. Mezi účastníky nebylo sporným poskytnutí zálohy žalovanému v požadované částce, ani to, že dílo nebylo provedeno řádně a včas, resp. vůbec. Nesporným bylo i odstoupení od smlouvy úkonem učiněným žalobkyní.
Soud prvního stupně při právním hodnocení věci vyšel z obecné úpravy odstoupení od smlouvy podle ustanovení §351 odst. 1 věty první obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle něhož odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Podle §263 obch. zák. se jedná o dispozitivní ustanovení, takže strany se mohou dohodnout na podmínkách vyrovnání po ukončení smlouvy jinak, než stanoví zákon. Účastníci tak v dané věci učinili v článku VII odst. 3 smlouvy o dílo, podle něhož je zhotovitel povinen dbát pokynů objednatele v každém případě a nedodržení těchto pokynů má za následek možnost odstoupit od smlouvy a povinnost bez dalších podmínek vrátit poskytnuté zálohy s poukazem na předmět sjednaného závazkového smluvního vztahu. Pokud by žalovaný postupoval jinak, měla žalobkyně právo od smlouvy odstoupit, aniž by za takové situace vzniklo žalovanému právo na náhradu nákladů, které do té doby na zhotovení díla vynaložil. Stejná dohoda platila pro případ, že dílo nebude dokončeno včas. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že situace předpokládaná citovaným článkem VII odst. 3 smlouvy nastala, žalobkyně od smlouvy odstoupila a vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté zálohy. Uzavřel, že nemůže být úspěšná obrana žalovaného založená na argumentu, že dílo nebylo dokončeno včas proto, že mu žalobkyně dala nevhodné pokyny.
Odvolací soud shledal dostatečnost i správnost závěrů soudu prvního stupně o skutkovém stavu věci. Dospěl i k totožným právním závěrům. Právní režim byl v dané věci podřízen obchodnímu zákoníku, neboť žalobkyně i žalovaný vystupovali při uzavírání smlouvy jako podnikatelé. Odvolací soud souhlasil i s aplikací ustanovení §536 a násl. obch. zák. upravujících smlouvu o dílo i ustanovení §351 odst. 1 a odst. 2 obch. zák. vztahující se k zániku závazkového smluvního vztahu na podkladě odstoupení od smlouvy, podle něhož odstoupením zanikají všechna práva a povinnosti stran, a to ex nunc. Vzhledem k dispozitivnosti ustanovení §351 obch. zák. soud prvního stupně správně vycházel z dohody stran neodporující zákonu, vtělené do smlouvy, konkrétně do článku VII odst. 3 a odst. 4. Nárok na vrácení žalobkyní poskytnuté zálohy je tedy beze všech pochybností odrazem mezi účastníky dohodnutého ujednání článku VII odst. 3 smlouvy, když žalobkyně od smlouvy odstoupila pro neprovedení předmětu smluvního ujednání v dohodnutém termínu. Současně jí vznikl nárok na vrácení poskytnuté zálohy.
Odvolací soud shledal jako irelevantní námitku žalovaného týkající se faktické neproveditelnosti předmětu závazkového smluvního vztahu. Zdůraznil dispozitivnost ustanovení §551 a §552 obch. zák., na něž žalovaný poukazoval, od nichž se strany vzájemnou písemnou dohodou odchýlily, a sjednaly režim odlišný v případě namítaném, a to s ohledem na specifičnost předmětu díla, jímž byl prototyp na základě technického řešení chráněného patenty ve vlastnictví žalobkyně.
Odvolací soud také poukázal na ujednání účastníků v článku VII odst. 4 smlouvy, jež umožňovala objednateli kdykoli písemně od smlouvy odstoupit bez uvedení důvodu. V takovém případě žalovaného stíhala povinnost, namítal-li důvodnost svého nároku k záloze se vztahující, prokázat splnění zde rozvedených podmínek, což se v daném případě nestalo, když mezi účastníky nebylo sporným, že žalovaný zálohy žalobkyni poskytnuté dosud přes její výzvy nevyúčtoval, tedy ani podle článku VII odst. 4 smlouvy nemohl žalovanému vzniknout nárok na ponechání si zálohy, byť v rozsahu omezeném. Za nezbytné považoval odvolací soud doplnit, že ani žalovaného argumentace o nemožnosti plnění nemohla na závěru soudu ničeho změnit, neboť i pokud by došlo k zániku smlouvy v důsledku nemožnosti plnění, je třeba v otázce nároku na vrácení poskytnutých záloh vycházet pouze ze speciálního ujednání vtěleného smluvními stranami do článku VII smlouvy.
Přípustnost dovolání je žalovaným dovozována z řešení otázky faktické proveditelnosti díla, která hraje v dané věci zásadní roli pro posouzení, zda smlouva o dílo byla mezi účastníky platně uzavřena. Podle názoru dovolatele bylo sjednané dílo fakticky objektivně neproveditelné. Pokud podle §37 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) platí, že právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný, pak i v této věci nemohla být smlouva uzavřena platně. Sjednané dílo bylo od počátku nevyrobitelné pro rozpor s fyzikálními zákonitostmi, v důsledku čehož byla předmětná smlouva postižena absolutní neplatností pro počáteční nemožnost plnění. Odvolací soud se však zabýval pouze otázkou tzv. dodatečné nemožnosti plnění, aniž by se zabýval otázkou počáteční nemožnosti plnění, jejímž důsledkem je absolutní neplatnost právního úkonu, k níž musí soud přihlédnout i bez návrhu stran. Dovolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 30. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1569/2001, podle něhož „neplatnost podle §37 odst. 2 obč. zák. předpokládá, že jde o počáteční, objektivní a trvalou nemožnost plnění, a to buď právní, nebo fyzickou …“. To, zda o počáteční nemožnosti plnění subjekty právního úkonu věděly či nikoliv, je přitom právně bezvýznamné. Je proto nerozhodné, že žalovaný ve smlouvě prohlásil, že „je mu SIT řešení známé a je schopen dílo na jeho základě provést“. Dovolatel dále poukázal na důkaz provedený technickým protokolem č. 09-10CZ-VCA a výslechem jeho autora, tj. Ing. A. Z., z těchto důkazů podle jeho názoru vyplývá nemožnost přijetí závěru o platném uzavření smluvního závazkového vztahu.
Dovolatel dále vytkl soudu prvního stupně, že neprovedl jím navržený důkaz o neuskutečnitelnosti sjednaného díla, a to znaleckým posudkem o zjištění faktické proveditelnosti díla, jehož vypracování navrhoval. Tento postup soud prvního stupně řádně neodůvodnil, a odvolací soud k této vadě nepřihlédl.
V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu představovanou jeho rozhodnutími sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, sp. zn. 32 Cdo 3932/2010, sp. zn. 29 Cdo 4104/2011, a sp. zn. 23 Cdo 2102/2009, soud k absolutní nesplatnosti právního úkonu přihlíží z úřední povinnosti, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Odvolací soud se podle dovolatele od této ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil tím, že nepřihlížel k absolutní neplatnosti předmětné smlouvy, přestože na ni dovolatel upozorňoval a navrhoval k jejímu prokázání důkazy.
Dovolatel se však ve svých závěrech mýlí, neboť předmětné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1569/2001, pouze vymezuje, co je počáteční nemožností plnění, které vyvolává neplatnost právního úkonu podle §37 odst. 2 obč. zák., a odvolací soud se nedostal do rozporu s tímto rozhodnutím. Není pochyb o tom, že soud musí z úřední povinnosti přihlédnout k neplatnosti právního úkonu, pokud byla počáteční, objektivní a trvalá nemožnosti plnění zjištěna. V nyní posuzované věci však v řízení nebyla přijata ve skutkových závěrech soudu prvního stupně, z nichž vycházel i odvolací soud, příslušná skutková zjištění, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru o počáteční nemožnosti plnění. Soudy obou stupňů se zabývaly obsahem smlouvy účastníků a zkoumaly, zda žalobkyně platně odstoupila od této smlouvy a jaké následky mělo toto odstoupení pro účastníky smlouvy; za tím účelem pak přijaly příslušné skutkové závěry.
Pokud dovolatel tvrdí, že samodohustitelná pneumatika podle patentů žalobkyně je ve funkčním stavu fakticky nevyrobitelná, jedná se o tvrzení dovolatele, jemuž neodpovídají skutková zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího. Dovolatel si tak vytváří vlastní skutkový stav – tím však nemohou být zpochybněny právní závěry odvolacího soudu. Pouze pro úplnost k tomu Nejvyšší soud poznamenává, že již ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, přijal závěr, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (obdobně např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2013, sp. zn. 28 Cdo 3285/2013, ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013, ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3301/2013).
Co se týče nesouhlasu dovolatele s tím, že v řízení nebyl vypracován znalecký posudek o nevyrobitelnosti samodohustitelné pneumatiky, je nutno konstatovat, že podle §237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu a k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, jímž namítá vady řízení, proto nemohou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Ze shora uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu