ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3911.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 3911/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně VOBUKO, společnost s ručením omezeným, se sídlem v Písku, V Koutě 92, IČO 40755576, zastoupené JUDr. Ondřejem Veselým, advokátem se sídlem v Písku, Otakara Jeremiáše 1311, proti žalované Ecomodula s.r.o. se sídlem v Písku, Za Pazdernou 1498, IČO 26074834, zastoupené JUDr. Igorem Velebou, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, o zaplacení částky 229 021 Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 19 C 254/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. března 2016, č. j. 22 Co 2577/2015-161, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Písku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. září 2015, č. j. 19 C 254/2014-125, zamítl žalobu o v záhlaví uvedenou částku a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. března 2016, č. j. 22 Co 2577/2015-161, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 209 162,54 Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, které však není přípustné, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř..
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).
Dovolatelka v dovolání namítala nesprávné zjištění skutkového stavu a nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem. Dovolací soud je ovšem vázán skutkovým stavem zjištěným soudy obou stupňů, což vyplývá ze samotné povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku a také z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů tedy nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Ze stejného důvodu nezakládá přípustnost dovolání ani námitka nesprávného hodnocení důkazů, neboť se jedná o činnost, která vede ke zjištění skutkového stavu, kterým je, jak již bylo uvedeno výše, dovolací soud vázán. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3071/2013.
Další argumentace dovolatelky byla postavena na vlastních skutkových tvrzeních dovolatelky, nikoli na skutkových zjištěních soudů obou stupňů. Jestliže tedy dovolatelka odkazovala na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se prodlení zhotovitele s předáním díla a odpovědností za vady, nelze jí přisvědčit, neboť odvolací soud ve svých skutkových zjištěních dovodil, že k předání díla došlo, přičemž tímto skutkovým závěrem je s ohledem na výše uvedené dovolací soud vázán.
Zbývající námitky dovolatelky směřovaly pouze proti rozsudku soudu prvního stupně, jež dovolatelka mohla uplatnit v odvolání, které ovšem nepodala. Dovolacímu soudu nepřísluší zabývat se těmito námitkami.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání postrádá potřebné náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila.
Nejvyšší soud nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení žádnému z účastníků, neboť žalobkyně, byť podala vyjádření k dovolání, nikterak v něm nepolemizovala s tvrzenou přípustností dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, například dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 1346/2010, nemá účastník právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jestliže ve vyjádření k dovolání, které bylo odmítnuto, se vůbec nevyjádřil k otázce přípustnosti dovolání, která byla pro jeho posouzení stěžejní.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. prosince 2016
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu