ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4223.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 4223/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MPM –QUALITY v.o.s. , se sídlem ve Frýdku – Místku, Příborská 1473, PSČ 738 01, IČO 47987430, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, se sídlem v Brně, Poštovská 455/8, PSČ 602 00, proti žalované ELTON hodinářská, a.s. , se sídlem v Novém Městě nad Metují, Náchodská 2105, PSČ 549 01, IČO 25931474, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, o zdržení se užívání ochranné známky Společenství, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 83/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2015, č. j. 3 Cmo 322/2013-560, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Tomáše Matouška, advokáta, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2015, č. j. 3 Cmo 322/2013-560, není přípustné podle §237 o. s. ř. (jehož rozhodné znění, do 31. prosince 2013, se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka dovozovala přípustnost svého dovolání z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s napadeným rozsudkem.
Dovolatelka v dovolání uvedla, že „otázka přerušení řízení vedeného dle ust. §51 zákona o ochranných známkách v případě ztráty starší národní známky nebyla dosud řešena“. Z toho, a s ohledem na další obsah dovolání, na který je při formulaci otázky odkazováno, vyplývá otázka, zda v řízení o zákazu užívání ochranné známky Společenství podle §51 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), dále jen „OchrZ“, v situaci, kdy bylo Úřadem průmyslového vlastnictví (dále též jen „ÚPV“) pravomocně rozhodnuto o neplatnosti starší národní ochranné známky, je nutno přerušit řízení a vyčkat rozhodnutí o správní žalobě proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, resp. O rozhodnutí o návrhu na obnovu správního řízení vedeného u Úřadu průmyslového vlastnictví o prohlášení ochranné známky č. 165917 za neplatnou.
Jak však již judikoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, „ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Nelze pominout ani první větu §100 odst. 1 o. s. ř., podle které ‘jakmile bylo řízení zahájeno, postupuje v něm soud i bez dalších návrhů tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta‘.
Jinak řečeno, postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní). Není věcí soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro významné právní otázky, aby v konkrétních věcech zkoumal úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv.“
Za situace, kdy existuje pravomocné rozhodnutí prohlašující ochrannou známku, o níž žalobkyně opírá svoji žalobu, za neplatnou, nelze usoudit, že by odvolací soud postupoval nepřiměřeně. Na tuto skutečnost nemá vliv ani podaná správní žaloba, neboť samotné podání žaloby nenapovídá nic o její případné důvodnosti. Totéž se týká návrhu na obnovu správního řízení vedeného u Úřadu průmyslového vlastnictví o prohlášení ochranné známky č. 165917 za neplatnou. Rozvíjí-li dovolatelka uvedenou otázku námitkou nesouladu rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2012, sp. zn. 21 Cdo 3945/2011, jedná se o námitku lichou, neboť v odkazovaném rozhodnutí byla zcela odlišná skutková i právní situace [věc se týkala vkladu do katastru nemovitostí a jak uvedl soud v uvedeném rozhodnutí „V řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí před katastrálním úřadem nebo v řízení o žalobě podané ve věci vkladu práva do katastru nemovitosti, která se projednává u soudu a o níž soud rozhoduje podle části páté občanského soudního řádu, je však třeba vzít v úvahu, že proti rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí není přípustný žádný (řádný i mimořádný) opravný prostředek podle správního řádu“ – naopak v posuzované věci řádný opravný prostředek k dispozici je a byl v řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví využit].
Nelze přisvědčit ani argumentu dovolatelky časovou omezeností možnosti podání návrhu podle §51 OchrZ. Toto ustanovení žádnou časovou omezenost nestanoví. Měla-li dovolatelka na mysli omezení podle §12 OchrZ, tak toto omezení je vázáno na pětiletou nečinnost (strpení užívání jiné ochranné známky), tudíž je v situaci, kdy toto ustanovení být aplikováno nemůže, neboť v uvedené lhůtě zahájila a aktivně vedla řízení, kterým se snažila užívání dotčené ochranné známky zabránit. Pokud by tedy došlo ke změně rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, nic by žalobkyni nebránilo v tom, aby podala novou žalobu, v níž by se domáhala zákazu užívání předmětné ochranné známky Společenství. Vzhledem ke změněnému skutkovému stavu by nebyla dána ani překážka věci rozsouzené.
Výše citovaná otázka proto nevyvolává přípustnost dovolání.
Dovolatelka v dovolání dále uvedla, že „rovněž otázky možné obnovy řízení lhůt pro podání žalob, jakož i spekulativních přihlášek komunitárních ochranných známek v době před vstupem ČR do Evropské unie, dosud nebyly dovolacím soudem řešeny“.
Takto formulované „otázky“ ovšem nevyjadřují žádný konkrétní právní problém (právní otázku), který by měl dovolací soud řešit.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Vzhledem k tomu, že ani při posouzení dovolání podle obsahu nebylo možno konkrétní právní otázku dovodit (resp. nebylo možno dovodit právní otázku, která by se lišila od první otázky formulované dovolatelkou), nezbývá než konstatovat, že v této části trpí dovolání vadou, když není naplněn požadavek ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., aby dovolatelka uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu je totiž ke splnění této obligatorní náležitosti dovolání třeba, aby z dovolání bylo patrno, kterou právní otázku práva má dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (k předpokladům přípustnosti dovolání srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14).
Vzhledem k tomu, že je dovolání zčásti nepřípustné a zčásti vadné, přičemž tato vada nebyla ve lhůtě odstraněna a nelze pro ni v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. března 2016
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu