ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4235.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 4235/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. B. E. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Pštrossova 189/16, proti žalované Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, identifikační číslo osoby 63998530, o zaplacení částky 85.786 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 218/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2015, č. j. 12 Co 7/2015-111, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2015, č. j. 12 Co 7/2015-111, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 19. srpna 2014, č. j. 27 C 218/2013-72, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 86.786 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uzavřela dne 30. ledna 2012 s cestovní kanceláří GLOBALTOUR s. r. o. cestovní smlouvu o zájezdu do Turecka a zaplatila cenu zájezdu ve výši 91.740 Kč. Zájezd se následně neuskutečnil z důvodu úpadku cestovní kanceláře (dále také „CK“). Žalobkyně oznámila žalované vznik škodné události, neboť CK měla s žalovanou uzavřenou pojistnou smlouvu o povinném pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře ze dne 29. dubna 2009 se sjednaným limitem pojistného plnění ve výši 360.000 Kč, jenž byl postupně navyšován až do výše 1.078.000 Kč. Žalovaná vyplatila žalobkyni dne 16. července 2013 pojistné plnění ve výši 5,4 % zaplacené ceny zájezdu, tedy částku 4.954 Kč. Předmětem sporu mezi účastnicemi je rozdíl mezi cenou zájezdu a částkou, kterou žalovaná vyplatila žalobkyni jako pojistné plnění, tedy zbylých 86.786 Kč.
Soud cestovní smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a CK posoudil jako smlouvu spotřebitelskou ve smyslu §52 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), jež byla sjednána dle §852a a násl. obč. zák., a aplikoval na daný případ čl. 7 směrnice Rady 90/314/EHS z 13. června 1990, o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (dále také „Směrnice“). Výkladem Směrnice dospěl soud k právnímu názoru, že tato má být interpretována v tom smyslu, že v případě úpadku CK, musí být spotřebiteli garantováno vrácení všech peněžních prostředků, jenž jako zákazník CK na základě uzavřené smlouvy poskytl. Eurokonformě – v souladu se Směrnicí – mají být interpretována ustanovení §6 až 8 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, jimiž byla do českého právního řádu Směrnice implementována. Právo zákazníka na výplatu pojistného plnění ve výši zaplacené částky zájezdu nemůže být omezena pojistným limitem, jelikož smluvní ujednání nemohou omezit nároky zákazníka jako spotřebitele plynoucí mu ze zákona, a také z toho důvodu, že zákazník není účastníkem pojistné smlouvy, jež by ho zavazovala. Rovněž ust. §28 odst. 1 zák. č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, se na zákazníka CK nevztahuje, a nemůže být proto důvodem pro snížení pojistného plnění. Jako neakceptovatelné soud také shledal nerovné postavení jednotlivých klientů CK odrážející se v poměrném krácení výše vypláceného pojistného plnění zákazníkům, kteří již nestačili odcestovat, oproti těm, kteří byli v době úpadku CK v zahraničí a jejichž odškodnění bylo privilegováno.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně a přitakal námitkám žalované, že ve vztahu k žalobkyni plnila v souladu se svou zákonnou povinností a plnění nad rámec sjednané hranice pojistného plnění, vyplývající z pojistné smlouvy, by bylo plněním bez právního důvodu. Odvolací soud se přiklonil k názoru, že princip limitu pojistného plnění je obecnou zásadou zakotvenou zákonem, jež je respektována každým povinným pojištěním a že otázka výše pojistného je plně na vůli smluvních stran pojistné smlouvy. Česká republika předmětnou Směrnici implementovala do vnitrostátního práva tím, že ji promítla do ustanovení §8 odst. 2 zák. č. 159/1999 Sb., v níž je explicitně zakotvena povinnost CK sjednat pojištění záruky v minimální hranici pojistné částky, jak stanoví §6 téhož zákona. Dle odvolacího soudu tak byla zcela jasně stanovena hranice minimální pojistné částky a rámec pro smluvní ujednání mezi CK a žalovanou. V případě nedostatečné či chybné implementace Směrnice je to členský stát, kterému vzniká odpovědnost za škodu způsobenou jednotlivci tím, že nedosáhl cíle, jenž je Směrnicí sledován. V tomto případě, kdy je vnitrostátním právem stanoven minimální limit pojistné částky, který nepostačuje na pokrytí rizik v takovém rozsahu, jaký stanoví Směrnice, lze dle odvolacího soudu přisvědčit, že Směrnice nebyla dostatečně a správně implementována do vnitrostátního práva, avšak nelze za této situace činit odpovědnou žalovanou, jakožto soukromoprávní subjekt.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Žalobkyně ve svém dovolání namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, jelikož odvolací soud chybně vyložil znění §6 a §8 zákona č. 159/1999 Sb., zatímco s právním hodnocením soudu prvního stupně se dovolatelka plně ztotožňuje, jelikož namítá, že zákon č. 159/1999 Sb. měl být odvolacím soudem interpretován dle obsahu a smyslu Směrnice, což by vedlo k uložení povinnosti žalované uhradit dovolatelce plnou výši ceny zájezdu.
Dovolatelka rovněž ve své argumentaci odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13, jenž je ve shodě s rozhodnutím prvoinstančního soudu a taktéž plně koresponduje s dovolatelčiným míněním.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila v tom smyslu, že je navrhuje jako zcela nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného práva, která byla odvolacím soudem řešena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudkem ze dne 3. května 2016, sp. zn. 23 Cdo 2221/2015. Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí zabýval shodnou otázkou, zda je výše pojistného plnění vypláceného pojišťovnou limitována sjednaným limitem pojistné částky a v jakém rozsahu je pojišťovna povinna plnit klientům CK v případě jejího úpadku za neuskutečněný zájezd.
Dovolací soud se ve svém rozhodnutí ztotožňuje s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu ze dne 16. července 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13, v němž Ústavní soud konstatoval, že limit pojistného plnění, který byl sjednán v pojistné smlouvě mezi CK a pojišťovnou, nemůže omezovat spotřebitelovo právo na zaplacení celé částky uhrazené za zájezd. Ustanovení §6 až §8 zákona č. 159/1999 Sb. je nutno vykládat eurokonformě a ústavněkonformě ve smyslu čl. 7 a 8 Směrnice, neboť žádné soukromoprávní ujednání pojišťovny s CK nemůže omezit zákonné právo spotřebitele zaručené právem Evropské unie na plnou náhradu, respektive je vůči spotřebiteli – jakožto subjektu stojícím mimo uzavřenou smlouvu – neúčinné a nezávazné. Neposkytnutí plné náhrady by tak znamenalo porušení závazků, které plynou České republice z členství v Evropské unii.
Nadto dle podle ustanovení §8 odst. 5 zákona č. 159/1999 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření cestovní smlouvy, tj. ke dni 12. dubna 2012, všeobecné pojistné podmínky mohou omezit případy a výši pojistného plnění pouze v rozsahu, v jakém jsou omezeny povinnosti cestovní kanceláře vůči zákazníkovi zvláštním právním předpisem, tj. částí osmou zákona č. 40/1964 Sb. občanským zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů.
Podle ustanovení §852k odst. 2 obč. zák. jestliže po zahájení zájezdu cestovní kancelář neposkytne zákazníkovi služby cestovního ruchu nebo jejich podstatnou část řádně a včas nebo zjistí, že mu všechny služby cestovního ruchu nebo jejich podstatnou část nebude moci řádně a včas poskytnout, třebaže se k tomu cestovní smlouvou zavázala, je povinna bez zbytečného odkladu a bezplatně provést taková opatření, aby mohl zájezd pokračovat.
Podle ustanovení §852k odst. 4 obč. zák. jestliže opatření podle odstavce 2 nelze učinit nebo je zákazník nepřijme, musí cestovní kancelář bez zbytečného odkladu vrátit zákazníkovi rozdíl v ceně. V případě, že součástí zájezdu je i doprava, je cestovní kancelář povinna poskytnout zákazníkovi dopravu zpět na místo odjezdu nebo na jiné místo návratu, s nímž zákazník souhlasil, včetně nezbytného náhradního ubytování a stravování. Pokud je doprava uskutečněna jiným dopravním prostředkem, než kterým měla být uskutečněna podle cestovní smlouvy, je cestovní kancelář v případě, že a) doprava je uskutečněna za nižší náklady, povinna vrátit rozdíl v ceně, nebo b) doprava je uskutečněna za vyšší náklady, povinna rozdíl v ceně uhradit z vlastních prostředků. Z uvedeného tedy vyplývá, že pojišťovna musí poskytnout pojistné plnění nejméně v tomto rozsahu.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, a proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, včetně výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu