ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4282.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 4282/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně EuroDeveloping spol. s r.o. , se sídlem Praha 4, U družstva Práce 950/34, PSČ 14000, identifikační číslo osoby 27568172, zastoupené Mgr. Martinem Pokorným, advokátem se sídlem Praha 1, Jakubská 2, proti žalovanému M. P. , se sídlem U Haltýře 284, 257 26, Divišov, identifikační číslo osoby 69365717, o zaplacení 3 566 104 Kč a 2 428 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 201/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2015, č. j. 6 Cmo 429/2014-678, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2015, č. j. 6 Cmo 429/2014-678, není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka v dovolání nevymezila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., namítá pouze nesprávné, resp. neúplné právní posouzení věci, vady řízení spočívající v nesprávném procesním postupu soudu a nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem. Jestliže žalobkyně v dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, týkajících se provádění a hodnocení svědeckých výpovědí s tím, že mají být ve smyslu §237 o. s. ř. dovolacím soudem posouzeny jinak, nevymezila tím přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pokud by bylo možno z obsahu dovolání dovodit, že dovolatelka mínila vymezit přípustnost dovolání tím, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, je nutno konstatovat, že o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jde tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Z dovolání však nevyplývá, od kterého svého řešení otázek procesního práva se měl (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit. Dovolatelka nevymezila přípustnost dovolání ani tím, že by se měl odvolací soud při řešení uvedených procesních otázek týkajících se procesního postupu soudu při hodnocení důkazů odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má-li být totiž dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno nejen o kterou otázku procesního práva jde, ale zároveň od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Dovolatelka v dovolání nevymezila přípustnost dovolání ani tím, že by se u nastolených procesních otázek mělo jednat o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (opět srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014).
Dovolatelka nevymezila přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. ani tím, uvedla-li v dovolání otázku hmotného práva ohledně dokončení díla, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí podle dovolatelky závisí, avšak již neuvedla, v čemž spatřuje přípustnost dovolání, tedy zda se při jejím řešení odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od kterého jeho rozhodnutí, neuvedla ani, že přípustnost dovolání spatřuje v tom, že v rozhodování dovolacího soudu dosud tato otázka nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, není-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného práva se má dovolací soud odchýlit. Samotná formulace otázek hmotného nebo práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, není způsobilé k vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014).
Námitka k neúplnému právnímu posouzení věci s ohledem na skutková zjištění nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Namítá-li dovolatelka, mimo nesprávného právního posouzení věci, že rozsudek odvolacího soudu trpí vadami řízení, které mají spočívat v nesprávném procesním postupu odvolacího soudu, je nutno připomenout, že podle §237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ).
Rovněž námitky k hodnocení důkazů odvolacím soudem nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Navíc samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. dubna 2016
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu