ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4315.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 4315/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně ČEZ Distribuce, a. s. , se sídlem v Děčíně – Děčín IV-Podmokly, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8 – Karlín, Prvního pluku 206/7, proti žalované ALFRESCO s.r.o., se sídlem v Praze 9, Ocelkova 643/20, identifikační číslo osoby 27838161, zastoupené JUDr. Pavlem Lasákem, advokátem se sídlem v Opavě, Englišova 1901/47, o zaplacení částky 408.202 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 210/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2016, č. j. 8 Cmo 19/2016-322, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.390,40 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 4. 2015, č. j. 17 Cm 210/2011-260, uložil žalované uhradit žalobkyni částku 408.202 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. a III. výroku).
K odvolání žalované Vrchní soud jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 3. 2016, č. j. 8 Cmo 19/2016-322, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý bod výroku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když v obdobných případech objektivní odpovědnosti a v situaci oslabené ochrany vlastnického práva žalované samotnou zákonnou úpravou, je třeba klást zvýšené nároky na přesvědčivost důkazů prokazujících, že k poškození elektroměru došlo skutečně ve sféře odpovědné osoby. Dle dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena otázka hmotného práva, zda objektivní odpovědnost žalované platí i v případě řádného nezabezpečení měřícího zařízení umístěného na veřejném místě. Dále dle dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena otázka procesního práva, zda může odvolací soud jednat ve věci v případě, kdy advokát neodmítl klienta zastupovat, přestože neměl dostatek prostoru pro přípravu jednání. Dovolatelka konstatuje naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.)
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Především je třeba uvést, že otázkou předpokladů náhrady škody za neoprávněný odběr el. energie a její výše se dovolací soud opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3606/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 229/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2412/2009, a další rozhodnutí zde citovaná, uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), nejedná se tedy o otázku dosud neřešenou, ani řešenou rozdílně a nejde ani o případ, že by se v dané věci odvolací soud při právním posouzení uplatněného nároku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Mylně proto dovolatelka uvádí, že se odvolací soud při posouzení objektivní odpovědnosti náhrady škody za neoprávněný odběr el. energie odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Z obsahu dovolání není navíc patrno, od které ustálené rozhodovací praxe při řešení otázky předpokladů odpovědnosti za neoprávněný odběr by se rozhodnutí odvolacího soudu mělo odchylovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
K tomu lze dodat, že aplikací vyhlášky 51/2006 Sb. po změně znění §51 zák. č. 458/2000 Sb., energetického zákona, se ve svém plenárním usnesení ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13, zabýval Ústavní soud, který uvedl, že energetický zákon v §51 odst. 2 stanoví, že se neoprávněný odběr elektřiny z elektrizační soustavy zakazuje, a ustanovením §98a odst. 1 písm. a) přenechává způsob výpočtu škody, způsobené neoprávněným odběrem, prováděcímu předpisu, jímž je konkretizován způsob náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny s tím, že vyhláška o způsobu stanovení náhrady škody nemá být aplikována mechanicky, nýbrž je třeba zohledňovat specifické okolnosti případu a v odůvodněných případech nemusí být způsob výpočtu dle vyhlášky paušálně akceptován; neshledal však neústavním stanovení výše náhrady škody za neoprávněný odběr podle právní úpravy účinné do 3. 7. 2009 (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2476/2014).
Dále dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázku, zda objektivní odpovědnost platí i v případě řádného nezabezpečení měřícího zařízení umístěného na veřejném místě. Taková otázka nemůže zakládat přípustnost dovolání, neboť dovolací soud opakovaně zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.) V projednávané věci však zřejmě ze skutkových zjištění odvolacího soudu plyne, že k nedovolené manipulaci s plombami na elektroměru v odběrném místě žalované muselo dojít nejpozději v době do 13. 2. 2009 (tedy před tvrzeným „nezabezpečením“), a že lze odmítnout tvrzení žalované, že nedovolenou manipulaci umožňující neoprávněný odběr elektrické energie umožnil zaměstnanec žalobkyně. Otázka „nezabezpečeného měřícího zařízení“ proto nemůže být pro právní posouzení věci rozhodná.
K tomu dovolací soud připomíná, že námitkami dovolatelky do skutkových zjištění odvolacího soudu se dovolací soud nezabýval, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Přípustnost dovolání nemohou zakládat ani námitky dovolatelky, která odvolacímu soudu vyčítá, že odmítl odročit k jejímu návrhu jednání. V této části dovolání, ve které je namítán nesprávný postup odvolacího soudu, není dovolání přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné řešení otázky právní, není naplněn (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu