ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4363.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 4363/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně J & Co., s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Zubatého 11, identifikační číslo osoby 61062774, zastoupené Mgr. Radkem Jamborem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Benešova 36, proti žalovanému JUDr. V. K. , zastoupenému JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Kroftova 1, o zaplacení 722.890 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 134/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2015, č. j. 19 Co 101/2015-545, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem, v pořadí čtvrtým, ze dne 11. prosince 2014, č. j. 5 C 134/2011-514, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 722.890 Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku). Dále stanovil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na státem zálohovaném svědečném 332,10 Kč (bod III. výroku) a žalovanému 1.328,40 Kč (bod IV. výroku).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalovaného se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelem uvedené námitky (převážně skutkového charakteru) neobstojí z důvodu nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jež je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatel je v této souvislosti povinen uvést, která z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněná, a to ve vztahu k jednotlivým námitkám a nikoli pouze tyto námitky bez dalšího vyjmenovat, aniž by vymezil právní otázky, jejichž přezkoumání dovolacím soudem se domáhá, a o kterou z alternativ stanovených v §237 o. s. ř. se jedná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže dovolatel v závěru svého dovolání vytýká, že odvolací soud ve svém napadeném rozhodnutí nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho předchozím zrušovacím rozhodnutí v této věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 32 Odo 1596/2006), nespecifikuje blíže, v čem konkrétně by se měl odvolací soud od tohoto rozhodnutí odchýlit. Dovolací soud se přitom v uvedeném rozsudku vyslovil k otázce promlčení práva žalovaného (mandatáře) na úplatu za poskytnuté právní služby, kterou se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nezabýval.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu