ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4369.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 4369/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně sykoizol s.r.o., se sídlem v Příšově č.p. 86, PSČ 330 11, IČO 29072727, zastoupené Mgr. Janem Mrázkem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Řehořova 992/10, PSČ 130 00, proti žalovanému J. K. H. , se sídlem v Plzni – Bolevci, Komenského 1080/89, PSČ 323 00, IČO 72290366, zastoupenému Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 202/28, PSČ 301 00, o zaplacení částky 342 008 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 30 C 90/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. března 2016, č. j. 25 Co 336/2015-365, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 100 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Mrázka, advokáta, se sídlem v Praze 3, Řehořova 992/10, PSČ 130 00.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 6. března 2015, č. j. 30 C 90/2013-290, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 342 008 Kč s úrokem z prodlení ve výši vymezené ve výroku pod bodem I toho rozsudku (výrok pod bodem I), rozhodl o povinnosti k úhradě soudního poplatku žalobkyní (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. března 2016, č. j. 25 Co 336/2015-365, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích pod body I a III potvrdil (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně jako prodávající a žalovaný jako kupující uzavřeli ve smyslu §409 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) v době od listopadu 2009 do srpna 2010 mj. devět dílčích kupních smluv na dodávku jednotlivého stavebního materiálu. Uzavření kupních smluv vždy předcházela telefonická konzultace žalovaného s jednatelem žalobkyně, kdy byla ověřena dostupnost zboží i dohodnuta jeho kupní cena. Zboží přebíral na prodejně žalobkyně sám žalovaný, event. J. K., V. H. a M. J., spolupracovníci žalovaného, kteří byli k takovému právnímu jednání zmocněni ze strany žalovaného. Jednalo se o praxi, kterou strany mezi sebou při uzavírání kupních smluv a následném odběru stavebního materiálu zavedly.
Odvolací soud nepřijal obranu žalovaného spočívající v tvrzeném zániku pohledávky žalobkyně v důsledku jednostranného započtení pohledávky žalovaného ve výši 269 274 Kč představující cenu díla, jehož předmětem byly sádrokartonové práce provedené v souvislosti s rekonstrukcí penzionu v K., P., a dále pohledávky ve výši 50 000 Kč představující provizi za zprostředkování prodeje většího množství zateplovacího materiálu podnikající fyzické osobě V. H. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně započtení nepřiznal účinky s ohledem na to, že k započtení nebyly použity splatné pohledávky. Uzavřel, s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), že nelze jednostranně započítat nesplatnou pohledávku vůči splatné pohledávce.
Dále vysvětlil, že je nutno rozlišovat vznik povinnosti samé, tj. okamžik vzniku určité povinnosti, a dobu, kdy má být tato povinnost splněna, tj. splatnost dluhu. Pokud doba plnění není určena smlouvou a smlouva ani neurčila určitý postup a způsob jejího stanovení, určuje ji věřitel tím, že plnění požaduje. Vznikem práva na plnění zásadně nenastává jeho splatnost. Ta je určena dobou, ve které je dlužník povinen splnit závazek podle smlouvy nebo právního předpisu nebo rozhodnutí. Pokud není takto určena, vyvolá ji věřitel tím, že dlužníka ve smyslu §340 odst. 2 obch. zák. o plnění požádá. Nebylo by proto možno přisvědčit žalovanému, že i kdyby prokázal, že dílo na základě tvrzené smlouvy o dílo řádně provedl a žalobkyni předal, že předáním a převzetím nastala se vznikem práva na za zaplacení ceny díla současně jeho splatnost. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud uzavřel, že neprokázal-li žalovaný, že vyzval žalobkyni k zaplacení pohledávky ve výši 269 274 Kč a pohledávky ve výši 50 000 Kč, nenastala splatnost těchto pohledávek a žalovaný nemohl učinit jednostranný právní úkon vedoucí k započtení své pohledávky na žalovanou pohledávku s příslušnými právními účinky.
Odvolací soud nepřiznal účinky započtení ani dalšímu úkonu započtení, který žalovaný provedl v doplnění odůvodnění odvolání ze dne 7. března 2016, v němž opakovaně započetl svoji pohledávku ze smlouvy o dílo vyúčtovanou fakturou č. 17/2010 ze 14. února 2010 na částku 269 274 Kč oproti žalované pohledávce, neboť žalovaný i v tomto případě započítává proti pohledávce žalobkyně svoji nesplatnou pohledávku. Pohledávka žalovaného ve výši 269 274 Kč se nestala splatnou ani doručením „Oznámení o jednostranném započtení vzájemných pohledávek“ ze dne 18. března 2011.
Odvolací soud dále zkoumal následky postoupení pohledávek žalobkyně smlouvou ze dne 14. března 2011 na společnost PROFI-CZ, spol s r.o. a dohodu těchto účastníků ze dne 2. května 2012 o ukončení smlouvy o postoupení pohledávky. Žalovaný následně dne 18. března 2011 učinil jednostranný úkon směřující k započtení pohledávky přímo proti postupníku – společnosti PROFI-CZ, spol. s r.o. Jestliže však žalovaný neprokázal, že by žalobkyni jako původního věřitele k zaplacení pohledávky ve výši 269 174 Kč ve smyslu §340 odst. 2 obch. zák. vyzval, nebyla jeho pohledávka splatná a takovouto pohledávku nemohl započíst. Pokud žalovaný zaslal společnosti PROFI-CZ, spol. s r.o., spolu s oznámením o jednostranném započtení vzájemných pohledávek i fakturu č. 17/2010 ze 14. února 2010 na částku 269 274 Kč, kterou by event. bylo možno považovat za výzvu k plnění, pak k plnění vzájemné pohledávky vůči původnímu věřiteli vyzýval nikoliv původního věřitele (žalobkyni), ale věřitele nového – postupníka; postupník však žalovanému z titulu jím tvrzené smlouvy o dílo ničeho nedlužil.
Úkony žalovaného směřující k započtení pohledávek shledal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neplatnými pro jejich neurčitost. Podle judikatury dovolacího soudu platí, že pokud má jedna strana více pohledávek a jejich souhrnná výše přesahuje výši pohledávky druhé strany, musí být obsahem právního úkonu též určení, v jakém rozsahu se jednotlivé pohledávky ruší, a která pohledávka a v jakém rozsahu má nadále trvat. Jestliže započtení takové určení neobsahuje, je neurčité a tudíž podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neplatné. Další pokus žalovaného o započtení, který učinil v doplnění odvolání ze dne 7. března 2016 tak, že uvedl, že „ ...započítává proti pohledávkám žalobkyně, které jsou předmětem tohoto řízení, konkrétně pak jistiny těchto pohledávek, a to počínaje pohledávkou nejdříve splatnou, svoji pohledávku ze smlouvy o díly vyúčtovanou žalobkyni fakturou č. 17/2010 ze dne 14. února 2010 znějící na částku 269 274 Kč“, shledal odvolací soud absolutně neplatným, neboť z tohoto úkonu nelze s určitostí dovodit, které z dílčích pohledávek vyúčtovaných jednotlivými fakturami mají provedeným zápočtem zaniknout. K absolutně neplatnému započtení nelze přihlížet.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která vyplývá zejména z jeho rozsudku ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010, a rozhodnutí ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, a dále napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu vyřešena.
Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu týkajícím se otázky splatnosti jeho pohledávky na zaplacení ceny díla, které pro žalobkyni provedl. Poukázal na ustanovení §548 odst. 1 obch. zák. podle něhož, není-li mezi stranami dohodnuto jinak, vzniká nárok na cenu provedením díla. Dílo bylo provedeno ke dni 20. listopadu 2010, následně byla vystavena faktura č. 17/2010 na částku 269 274 Kč, která byla žalobkyni osobně doručena; nesprávným se mu jeví názor odvolacího soudu, že doručení faktury se žalovanému nepodařilo prokázat. Z obsahu spisu podle dovolatele vyplývá, že žalobkyni byla výše pohledávky žalovaného známa. O vystavení faktury hovořila žalobkyně i v řízení, když uvedla, že s výší ceny díla nesouhlasila a předtím v rámci e-mailové komunikace mezi účastníky dne 10. února 2011 licitovala ohledně ceny díla. Otázkou, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena, je, zda pro závěr o platnosti zápočtu postačí, že je v řízení prokázáno, že věřiteli je k okamžiku zápočtu známa výše závazku, či zda je třeba formalisticky trvat na prokázání přesného okamžiku splatnosti, resp. výzvy věřitele učiněné vůči dlužníku. Dovolatel je přesvědčen, že se jeho pohledávka stala splatnou doručením Oznámení o jednostranném započtení vzájemných pohledávek ze dne 18. března 2011, jehož přílohou byla předmětná faktura č. 17/2010.
Námitku nesprávného právního posouzení věci vznesl dovolatel také vůči závěrům odvolacího soudu ke druhému zápočtu, který dovolatel učinil v průběhu řízení – v doplnění odvolání ze dne 7. března 2016. Za výzvu k plnění ve smyslu §340 odst. 2 obch. zák. lze podle názoru dovolatele považovat jeho vyjádření ve věci. Kompenzační úkon žalovaného ze dne 7. března 2016 byl učiněn až poté, co byla žalovaným v rámci řízení před soudem prvního stupně opakovaně jeho pohledávka ze smlouvy o dílo vyčíslena, její podstata vysvětlena a žalovaný opakovaně uváděl, že na této pohledávce trvá; byla tudíž podle dovolatele k okamžiku druhého zápočtu splatná. Dovolatel odkázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010, jeho rozsudek ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, a rozsudek ze dne 25. února 2006, sp. zn. 33 Odo 1642/2006.
Odvolací soud se podle názoru žalovaného odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu i v jeho závěru o nedostatečné určitosti kompenzačních úkonů žalovaného. Ustanovení o neplatnosti právních úkonů je třeba vykládat spíše restriktivně a nikoliv extenzivně, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. února 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/12, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942. Oba kompenzační úkony žalovaného učiněné v přípisu ze dne 18. března 2011 a v řízení dne 7. března 2016 hodnotí dovolatel jako dostatečně srozumitelné a určité, když nedostatky v podobě přesného vymezení faktur, vůči nimž kompenzační úkon směřuje, je možno odstranit výkladem. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudů obou stupňů. Jejich rozhodnutí jsou podle jejího názoru plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu vážící se ke splatnosti pohledávky. Žádný zápočet žalovaného neobsahuje přesné určení pohledávek a jejich výše, které jsou určeny k započtení, a určení v jakém rozsahu se jednotlivé pohledávky ruší, a které mají trvat, což je nezbytnou náležitostí zápočtu více pohledávek, jak vyplývá z judikatury dovolacího soudu. Pohledávka žalovaného spočívající v ceně díla podle žalobkyně neexistuje, neboť objednateli montáže sádrokartonů na penzionu v P. byli manželé S., nikoliv žalovaný. Žalobkyně navrhla odmítnutí, event. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další související zákony (dále jen opět „o. s. ř.“).
V dané věci žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 342 008 Kč s příslušenstvím. Tato částka se sestává z devíti samostatných nároků vyplývajících z devíti kupních smluv, z nichž každá smlouva má svůj samostatný skutkový základ. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto nutno zkoumat u každého výroku odděleně bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem. Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Již v usnesení ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněném pod č. 9/2000 časopisu Soudní judikatura, zaujal Nejvyšší soud názor, že přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu [po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.] proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. pozdější usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 193/2016 aj.). V nyní posuzované věci pouze čtyři nároky na zaplacení kupní ceny zboží přesahují uvedenou hranici 50 000 Kč. U zbývajících pěti nároků proto není dána přípustnost dovolání.
Dovolatel vymezil otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, takto: Zda pro závěr o platnosti zápočtu postačí, že je v řízení prokázáno, že je věřiteli k okamžiku zápočtu výše závazku známa, či zda je třeba formalisticky trvat na prokázání přesného okamžiku splatnosti, resp. výzvy věřitele vůči dlužníku.
Na této otázce však není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemůže proto založit přípustnost dovolání.
Soud prvního stupně a odvolací soud, jenž vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, totiž dospěly k závěru, že žalovaný neprokázal, že by fakturu na částku 269 274 Kč doručil žalobkyni dříve než úkon započtení a dále, že v případě částky 50 000 Kč nebylo prokázáno, kdy došlo k výzvě k úhradě této částky. Dovolání žalovaného v této části směřuje do skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybněním právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posuzování věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Námitka žalovaného uvedená pod bodem V dovolání rovněž nezakládá přípustnost dovolání, neboť závěr odvolacího soudu není v rozporu s judikáty dovolatelem zde citovanými. Vyjádření žalovaného ze dne 7. března 2016 označené jako „Doplnění odůvodnění odvolání žalovaného …“, v němž žalovaný učinil druhý úkon započtení jeho pohledávky ve výši 269 274 Kč vůči pohledávkám, které jsou předmětem tohoto řízení, a v němž specifikoval pohledávku, která byla předmětem jeho zápočtu, nelze považovat za výzvu k plnění podle ustanovení §340 odst. 2 obch. zák.
Vzhledem ke shora uvedenému již nebylo nutné zabývat námitkami dovolatele zařazenými pod bodem VI dovolání vztahujícími se k určitosti kompenzačního úkonu.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu