ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4584.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 4584/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně AGROFERT, a.s. , se sídlem v Praze 4, Pyšelská 2327/2, IČ 26185610, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované Polski Koncern Naftowy ORLEN S.A. , KRS 0000028860, Chemików 7, 09-411 Plock, Polsko, zastoupené Mgr. Miroslavem Dubovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Perlová 371/5, o zrušení rozhodčího nálezu Rsp 1003/06 vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 15/2011, o dovolání žalobkyně proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2015, č. j. 3 Cmo 209/2014-744, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna na náhradě nákladů řízení zaplatit žalované částku 2 178 Kč k rukám Mgr. Miroslava Dubovského, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. ledna 2014, č. j. 37 Cm 15/2011-555, zamítl návrh na zrušení rozhodčího nálezu ze dne 21. října 2010 vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR pod sp. zn. Rsp 1003/06 a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobkyně se žalobou dožadovala zrušení rozhodčího nálezu z důvodů uvedených v §31 písm. e) a f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jako „zákon o rozhodčím řízení“).
Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Obě strany měly záměr účastnit se privatizace společnosti UNIPETROL, a.s., vstoupily do smluvních vztahů, které zakotvily ve smlouvě o spolupráci ze dne 19. listopadu 2003 a rámcové smlouvě o smluvních podmínkách budoucí smlouvy o koupi akcií s datem 7. dubna 2004. Součástí dohod byla i rámcová dohoda z května roku 2003. V rámci smluvních vztahů se strany dohodly, že veškeré spory budou řešit v arbitrážním řízení v Praze, a to Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (dále jen „Tribunál“). Tribunál řešil celkem 4 spory mezi stranami, všechny byly projednány Tribunálem ve stejném složení. Dne 20. října 2006 žalobkyně podala žalobu na zaplacení částky 17 352 000 550 Kč s příslušenstvím. Tribunál v řízení vydal celkem 6 procesních příkazů. Kromě toho komunikoval se stranami formou dopisů, e-mailů, usnesení. Ve dnech 21. až 23. července 2009 proběhla jednání a dne 21. října 2010 byl vydán rozhodčí nález ve věci Rsp 1003/06. Strany v průběhu celého řízení, až do vydání rozhodčího nálezu, podávaly písemná vyjádření ke sporu a námitky k postupu rozhodčího soudu.
Námitku žalobkyně, že tribunál se při své rozhodovací činnosti neřídil hmotným právem a nález byl vydán v rozporu s §25 odst. 3 a §8 Řádu rozhodčího soudu pro mezinárodní spory, soud prvního stupně odmítl. Dovodil, že institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu rozhodně nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu, jelikož civilní soud nemůže přezkoumávat napadený rozhodčí nález po věcné stránce.
Žalobkyně odůvodňovala návrh na zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení následujícími pochybeními rozhodčího soudu:
a) Tribunál se nedostatečně zabýval návrhem na výslech znalců.
Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že výslech svědků a znalců byl proveden formou záznamu svědeckých a znaleckých důkazů, což Tribunál provedl v souladu s §19 zákona o rozhodčím řízení i v souladu dohodou stran.
b) Porušení rovnosti stran dle žalobkyně spočívající v tom, že žalované bylo umožněno předložit Rebuttal ve lhůtě o 25 delší než byla lhůta, kterou měla k dispozici žalobkyně.
Soud prvního stupně neshledal v postupu rozhodčího soudu porušení rovnosti stran rozhodčího řízení. Posun termínu pro předložení Rebuttalu žalovanou byl způsoben tím, že Tribunál kladně rozhodl o žádosti žalobkyně přijmout nové důkazy. Toto rozhodnutí bylo zcela v souladu s principem rovnosti stran.
c) Tribunál se nedostatečně zabýval návrhem na provedení důkazu trestním usnesením. Ohledně usnesení se vyjádřil až v nálezu, nevypořádal se s otázkami, které byly řešeny v trestním usnesení. S odkazem na §135 odst. 2 o. s. ř. měl Tribunál vycházet z trestního usnesení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že Útvar odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování 30. června 2010 vydal usnesení pod č. j. OKFK-71-121/TČ-2008-29, kterým odložil podezření z trestného činu nekalé soutěže podle §149 trestního zákona, neboť stíhání je promlčeno.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dle ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán pravomocnými výroky o tom, zda byl spáchán trestný čin. V daném případě nebylo vydáno žádné pravomocné rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin. Nebylo ani prokázáno, že by se strana žalovaná mohla v trestním řízení právně a skutkově vyjádřit. S ohledem na to nelze považovat výše uvedené rozhodnutí za závazné pro Tribunál. I přesto se jím v článku 319-324 nálezu Tribunál zabýval.
d) Soud se nezabýval návrhem na provedení důkazů dokumenty žalované.
Po provedeném dokazování soud prvního stupně nezjistil, že by se v průběhu řízení žalobkyně obrátila na Tribunál, aby žalované byla uložena povinnost k předložení konkrétního důkazů, proto soud prvního stupně neshledal pochybení Tribunálu ani v této otázce.
e) Postup Tribunálu byl nepředvídatelný, jelikož Tribunál strany nepoučil ve smyslu §118a o. s. ř. o tom, že nehodlá provést důkaz výslechem znalců a svědků během jednání.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí Tribunálu ohledně výslechu svědků nebylo překvapivé. Tribunál v průběhu řízení rozhodl, že nebude měnit postup stanovený od začátku v rozhodčím řízení a dohodnutý stranami, který byl uplatňován ve třech předchozích rozhodčích řízeních. Strany si mezi sebou v rozhodčím řízení dohodly postup ve smyslu §19 zákona o rozhodčím řízení, který pro ně tím pádem nemohl být nepředvídatelný. Žalobkyně až po třech letech od podání žaloby k rozhodčímu soudu, kdy předkládala písemné výpovědi svědků a znalců, navrhla výslech svědků. Poučovací povinnost podle §118a odst. 1 o. s. ř. neznamená, že je povinností rozhodčího soudu, aby strany poučoval v tom směru, jak doplnit další skutková tvrzení, příp. důkazy, aby byly úspěšné ve sporu. Pokud by tak soud učinil, porušil by princip rovnosti stran v řízení.
f) V odůvodnění nálezu nejsou vyspecifikovány veškeré důkazy, které strany předložily.
To bylo prokázáno a strany toto nesporovaly. Neznamená to ale, že by Tribunálem nebyly vzaty v potaz při rozhodování ve věci, případně že neuvedení důkazů v odůvodnění nálezu mělo za následek neúspěch žalobkyně ve sporu. Soud prvního stupně je toho názoru, že žalobkyně mohla navrhnout, aby odůvodnění nálezu bylo opraveno za podmínky, že nemá podklad ve zjištěném skutkovém stavu. Jinak mohla navrhnout opravu zřejmých nesprávností. To, že Tribunál neuvedl veškeré důkazy v odůvodnění, není důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu zákona o rozhodčím řízení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. dubna 2015, č. j. 3 Cmo 209/2014-744, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a výrok o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 69 514,50 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil pro své rozhodnutí skutková zjištění v potřebném rozsahu. Ztotožnil se i s výsledným hodnocením skutkovým i právním, tj. že žalobkyní uplatněný zákonný důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení není dán.
Ke zrušovacímu důvodu podle ustanovení §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení odvolací soud uvedl, že tento důvod míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v §18 zákona o rozhodčím řízení. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Všechny námitky podle tohoto ustanovení musí být nutně procesního charakteru.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, vyplývá, že strany měly v průběhu celého rozhodčího řízení rovné postavení. Tribunál pro ně vytvořil dostatečně rovné možnosti jak po stránce formální, tak i po stránce materiální.
Co se týče důvodu ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. f) zákona o rozhodčím řízení, odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, když se tímto návrhem nezabýval, neboť žalobkyně svůj návrh rozšířila o tento důvod po lhůtě stanovené v §118b odst. 1 o. s. ř. Nadto odvolací soud žalobkyní tvrzený důvod podle §31 písm. f) zákona o rozhodčím řízení i přes jeho opožděnost posoudil a uvedl, že tvrzené pochybení Tribunálu není významné, postavení účastníků a jejich poměry neovlivňuje a samo o sobě ani důvodem ke zrušení nálezu být nemůže.
K námitce žalobkyně, že jí Tribunál neposkytl poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., odvolací soud uvedl, že žaloba nebyla zamítnuta Tribunálem pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, ale proto, že k tvrzenému porušení práv žalobkyně nedošlo. Odvolací soud shrnul, že rozhodnutí tribunálu rozhodně není překvapivé a nepředvídatelné, jelikož v celém průběhu rozhodčího řízení je patrná snaha Tribunálu o maximálně korektní přístup ke stranám řízení a k zachování jejich rovnosti. V každém okamžiku řízení bylo známo, jak bude Tribunál postupovat, kdy lze předkládat podání a jaký je obsah spisu.
Odvolací soud dále uzavřel, že nedošlo ani k tvrzenému pochybení Tribunálu ohledně provádění důkazů (údajné nepřipuštění výslechu svědků, znalců) a neprovedením důkazu usnesením Policie České republiky. Podle §135 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin. Z odůvodnění usnesení, kterým se odkládá věc podezření z trestného činu nekalé soutěže pro promlčení, není soud, resp. rozhodčí soud povinen vycházet.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. zakládá žalobkyně na tom, že odvolací soud se při řešení otázek procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolatelka je toho názoru, že jakékoli vyloučení či snížení standardů ochrany práva stran v rozhodčím řízení oproti ochraně, jaké by se stranám dostalo v občanském soudním řízení, je důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 zákona o rozhodčím řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn I. ÚS 3227/2010).
Dovolatelka dále namítala, že obecné soudy nesprávně právně posoudily poučovací povinnost rozhodců ve smyslu §118a o. s. ř. a zásady předvídatelnosti postupu rozhodců, neboť se při posuzování této povinnosti a zásady odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ohledně přiměřeného použití ustanovení §118a o. s. ř. v rozhodčím řízení. Rozhodčí senát učinil závěry o neunesení důkazního břemene žalobkyně až v rozhodčím nálezu, dle názoru dovolatelky tedy zcela překvapivě a nepředvídatelně, neboť předtím ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. rozhodčí senát nevyzval žalobkyni k tvrzení, resp. označení důkazů potřebných k prokázání jejích stěžejních tvrzení, a nepoučil ji o důsledcích nesplnění této výzvy.
Dovolatelka je dále přesvědčena o tom, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázek týkajících se provádění a hodnocení trestního usnesení Policie ČR. Neexistoval jediný důvod pro zamítnutí návrhu na provedení důkazu trestním usnesením Policie ČR. Dovolatelka je toho názoru, že trestní usnesení Policie ČR je veřejnou listinou ve smyslu §134 o. s. ř., ze které byl rozhodčí senát povinen vycházet.
Dále dovolatelka namítá nesprávné posouzení otázek týkajících se výslechu svědků a znalců, jejichž výslech na ústním jednání konaném v rozhodčím řízení navrhla v souladu se stranami dohodnutými procesními pravidly. Tyto důkazy na ústním jednání v rozporu se zásadou přímosti a ústnosti provádění důkazů vyjádřenou v §122 odst. 1 o. s. ř. a zásadou nenahraditelnosti důkazu výslechem svědka a znalce provedeny nebyly.
Další pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v tom, že z rozhodčího nálezu není žádným způsobem zřejmé, zda a jakým způsobem rozhodčí senát při svém rozhodování přihlédl k důkazům č. C339 a C383, které v rozhodčím řízení předložila žalobkyně, a rovněž k důkazům č. R572 až R579, které v rozhodčím řízení přiložila žalovaná. Namítá, že rozhodčí senát výše uvedené důkazy zcela opomenul.
V řízení před odvolacím soudem namítala žalobkyně nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, jelikož v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu týkající se problematiky koncentrace řízení ve smyslu §118b odst. 1 o. s. ř. dospěl k závěru, že žalobkyně uplatnila zrušovací důvod pod §31 písm. f) zákona o rozhodčím řízení opožděně. Dovolatelka namítá, že na žádném ze tří ústních jednání soud prvního stupně účastníky řádně nepoučil o koncentraci řízení a jejích účincích. První jednání v předmětné věci tak neskončilo dne 10. ledna 2013, ale v důsledku postupu soudu prvního stupně v rozporu s ustanovením §118 odst. 1 a 2 o. s. ř. až dne 16. ledna 2014.
Dovolatelka namítá i nesprávné právní posouzení zařazení určovacích návrhů žalované do výrokové části rozhodčího nálezu. Je toho názoru, že rozhodčí senát nebyl oprávněn o určovacích návrzích žalované rozhodovat, a pokud snad ano, nemohl a neměl tyto převzít do výroku rozhodčího nálezu pro jejich zjevnou neurčitost. Toto tvrzené pochybení rozhodčího senátu představovalo dle dovolatelky důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. f) zákona o rozhodčím řízení. Na podporu své argumentace odkázala dovolatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahující se k otázce vázanosti soudu návrhem na zahájení řízení.
Dovolatelka tedy navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, a to tak, že v plném rozsahu žalobkyni vyhoví.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Dovolání žalobkyně považuje za nepřípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu se nikterak neodchyluje od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a není založeno na posouzení právní otázky, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Žalovaná se dále k dovolacím námitkám žalobkyně podrobně vyjádřila ve smyslu svých předchozích podání. Žalovaná závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně pro nepřípustnost odmítl, případně jej zamítl pro nedůvodnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval, zda je v dané věci dovolání přípustné, zejména zda jsou splněny náležitosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolací soud se u každé jednotlivé námitky dovolatelky zabýval nejprve tím, zda ve vztahu ke konkrétní námitce dovolatelka vymezila, v čem shledává přípustnost dovolání, tedy zda dovolání netrpí neodstranitelnými vadami spočívajícími v nevymezení jeho přípustnosti. Poté dovolací soud u jednotlivých námitek zkoumal, zda mohou založit přípustnost dovolání. Dovolací soud ohledně přípustnosti konkrétních námitek dospěl k následujícím závěrům.
Jestliže dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení otázky týkající se úrovně ochrany práv stran v rozhodčím řízení a procesní rovnosti stran, přičemž odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, nelze jí v tomto přisvědčit. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu při posuzování toho, zda v rozhodčím řízení byla porušena procesní práva stran a snížena tak úroveň ochrany jejich práv. Dle rozhodnutí citovaných v dovolání (např. nález Ústavního soudu ze dne 16. července 2013, sp. zn. I. ÚS 1794/10) nemůže být výsledkem rozhodčího řízení snížení úrovně ochrany, které by se stranám dostalo v řízení před soudem. Odvolací soud se však posuzováním tvrzených procesních pochybení pečlivě zabýval a při svých závěrech nepochybil, neboť z obsahu spisu vyplývá, že v průběhu rozhodčího řízení přistupoval Tribunál ke stranám rovným korektním způsobem, snažil se o maximální zachování rovnosti stran a vytvářel rovné podmínky k uplatnění jejich práv. Dovolatelka tedy vymezila přípustnost této námitky, když formulovala otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud dle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, avšak dovolací soud se s jejím názorem neztotožnil a uzavřel, že v tomto ohledu odvolací soud nepochybil a rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Tvrzeného porušení procesních práv stran, konkrétně rovnosti zbraní v rozhodčím řízení, se týká také námitka dovolatelky ohledně důkazů, které Tribunál dle názoru žalobkyně opomenul, když neuvedl v odůvodnění rozhodčího nálezu, jakým způsobem přihlížel k důkazům č. C339 až C383 předložených žalobcem a také k důkazům č. R572 až R579 předložených žalovaným. Dovolatelka v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, jehož závěry však není možné vztáhnout na projednávanou věc. V dovolatelkou citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že strany neměly stejnou možnost k uplatnění svých práv, neboť žalobce rozšířil svůj návrh v takovém stadiu rozhodčího řízení, že žalovaná měla možnost vyjádřit se k rozšíření návrhu žalobce pouze v rámci svého závěrečného návrhu. Projednávaná věc je však skutkově odlišná a dovolatelkou citované rozhodnutí na ni nelze použít. Dovolatelka tedy vymezila, jaké právní otázky se týká výše uvedená námitka opomenutých důkazů a uvedla, od jakého rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud dle jejího mínění odchýlil, avšak nelze jí přisvědčit v tom, že by tato námitka byla způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť dovolatelkou citovaná judikatura nedopadá na řešenou věc a odvolací soud se tak od ní z povahy věci nemohl odchýlit.
K porušení procesních práv stran se vztahuje také další námitka dovolatelky ohledně nesprávného právního posouzení otázky tvrzeného pochybení Tribunálu při výslechu svědků, které dovolatelka spatřuje v tom, že Tribunál nepřipustil výslech navržených svědků. Ani v tomto dovolatelce nelze přisvědčit, neboť opět na podporu svého právního názoru uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu, která na danou věc nedopadají. Právní závěry dovolatelkou citovaných rozhodnutí (konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2011, sp. zn. 32 Cdo 2795/2009 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2006, sp. zn. 21 Cdo 731/2006) se vztahují k výslechu svědků v civilním soudním řízení a nelze je bez dalšího vztáhnout na rozhodčí řízení, zvlášť když si strany dohodly pravidla pro vedení rozhodčího řízení v souladu s §19 zákona o rozhodčím řízení. Tribunál v rozhodčím řízení postupoval korektně, a to dle pravidel dohodnutých stranami sporu v souladu s §19 zákona o rozhodčím řízení. Ani tato námitka dovolatelky nemůže založit přípustnost dovolání z důvodu dovolatelčiny argumentace judikaturou Nejvyššího soudu, jejíž závěry na řešenou věc nelze vztáhnout.
Další námitka dovolatelky se vztahovala k otázce přiměřeného použití poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř. v rozhodčím řízení. Dle názoru dovolatelky Tribunál nepoučil strany ve smyslu §118a o. s. ř. a jeho rozhodčí nález byl v důsledku toho překvapivý. Soudy pak dle dovolatelky pochybily při právním posouzení překvapivosti rozhodčího nálezu a odchýlily se tak od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, podle jehož závěru „je překvapivým takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu například tehdy, pokud odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzuje skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky.“ Dovolatelčině právnímu názoru ohledně překvapivosti rozhodčího nálezu nelze ve světle závěru citovaného rozsudku přisvědčit. Rozhodčí nález nemohl být pro strany překvapivý, jelikož strany dostaly dostatečný prostor k prokázání svých skutkových tvrzení. Nadto rozhodnutí Tribunálu ve věci nebylo založeno na tom, že by žalobkyně ke svým tvrzením doložila nedostatek důkazů, ale na tom, že z nich vyplývající skutková zjištění nepotvrdila právní závěry žalobkyně. Ani při řešení právní otázky překvapivosti rozhodčího nálezu a poučovací povinnosti v rozhodčím řízení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, tedy ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
Co se týče námitek proti nesprávnému právnímu posouzení otázky týkající se hodnocení trestního usnesení Policie ČR jakožto důkazu v rozhodčím řízení, dovolatelka má za to, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 32 Cdo 4968/2010. Závěry uvedeného rozsudku se vztahují k nemožnosti předložit důkazy v rozhodčím řízení, k níž došlo postupem rozhodčího soudu, kvůli kterému se strana rozhodčího řízení dozvěděla až z rozhodčího nálezu, že jejímu návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem rozhodčí soud nevyhověl, neboť měl za to, že si měla znalecký posudek obstarat sama, čímž bylo straně rozhodčího řízení znemožněno znalecký posudek předložit. Dovolatelkou citovaný judikát však na řešenou věc nedopadá. V řízení před Tribunálem nebylo dovolatelce znemožněno předložit usnesení Policie ČR jakožto důkaz, nadto se Tribunál tímto usnesením i zabýval, přestože toto trestní usnesení nelze považovat za rozhodnutí, ze kterého by byl obecný soud či rozhodčí Tribunál povinen vycházet při svém rozhodování ve smyslu §135 o. s. ř., neboť pro účastníky řízení a pro všechny orgány je zásadně závazný pouze výrok odsuzujícího pravomocného rozsudku. Dovolatelka ve vztahu k námitce vymezila, v čem shledává její přípustnost, avšak s jejími závěry nelze souhlasit, neboť odkazuje na nepřiléhavá rozhodnutí Nejvyššího soudu, které nelze na řešený případ vztáhnout a odvolací soud se tak od nich nemohl odchýlit.
Dovolací soud se dále nezabýval námitkou tvrzeného rozporu napadeného rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem Velkého senátu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, který se vztahuje ke koncentraci řízení. Dovolatelka v tomto směru namítala, že nedošlo k účinkům koncentrace řízení z důvodu nedostatečného poučení o koncentraci řízení a tudíž důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. f) zákona o rozhodčím řízení uplatnila řádně a včas. Tato námitka dovolatelky není případná a posuzování toho, zda v daném řízení před soudem prvního stupně došlo ke koncentraci řízení či nikoli, je bez významu, neboť odvolací soud, přestože dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně k uplatněnému důvodu nepřihlížel, neboť byl podán opožděně, se tímto návrhem i přes jeho opožděnost věcně zabýval a uzavřel, že v řešené věci není důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle §31 písm. f) zákona o rozhodčím řízení naplněn.
Dovolatelka pak namítá nesprávnost právního názoru odvolacího soudu vztahujícího se k posouzení důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu dle §31 písm. e) a f) zákona o rozhodčím řízení, avšak ani tyto námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť dovolatelka namítá rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, která ovšem na danou věc nedopadá. Judikatura uvedená dovolatelkou se totiž zabývá podmínkami, za kterých může být vydán soudem určovací výrok, dále se vztahuje k vázanosti soudu návrhem na zahájení řízení a k požadavku určitosti výroků soudu. Odvolací soud však otázky řešené v dovolatelkou citovaných judikátech ve vztahu k rozhodčímu nálezu neposuzoval a ani je nemohl posuzovat, neboť by tím došlo k věcnému přezkumu rozhodčího nálezu. Žádné další právní otázky vztahující se k aplikaci §31 písm. e) a f) zákona o rozhodčím řízení nebyly dovolatelkou formulovány. Ani v této části tedy dovolání nelze shledat přípustným.
Závěrem dovolací soud podotýká, že již mnohokrát judikoval, že institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu. Soud v řízení o zrušení rozhodčího nálezu pouze zkoumá, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejich procesních práv a zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna strana nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 23 Cdo 2950/2010). Odvolací soud se pečlivě zabýval zkoumáním postupu Tribunálu v rozhodčím řízení a dovolací soud se ztotožňuje s jeho právním názorem, že v rozhodčím řízení byla zachována rovnost stran a nedošlo k porušení procesních práv.
S ohledem na výše uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání odmítnout pro nepřípustnost (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §234f odst. 3 věta poslední o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. srpna 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu