ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4596.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 4596/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Správa železniční dopravní cesty, státní organizace , se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 70994234, proti žalovaným 1) EUROVIA CS, a. s. , se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45274924, 2) OHL ŽS, a. s. , se sídlem v Brně, Burešova 938/17, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 46342796, 3) AŽD Praha s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Žirovnická 2/3146, PSČ 106 17, identifikační číslo osoby 48029483, 4) Metrostav a. s. , se sídlem v Praze 8, Koželužská 2450/4, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 00014915, 5) České dráhy, a. s. , se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, PSČ 110 15, identifikační číslo osoby 70994226, za vedlejšího účastenství České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, na straně žalované 3), o zaplacení částky 9 799 171,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 338/2011, o dovolání žalované 5) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2015, č. j. 1 Cmo 318/2014-315, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“)
Krajský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 5. 11. 2014, č. j. 59 Cm 338/2011-286, stanovil žalované 5) povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 899 585,60 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 18. 1. 2011 do zaplacení, a to ve výši reposazby stanovené ČNB, zvýšené o 7 procentních bodů, pro každé kalendářní pololetí, v němž trvá prodlení žalované a dále částku 244 980 Kč na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalované 5) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2015, č. j. 1 Cmo 318/2014-315, rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku, v níž byla žalovaná 5) zavázána k zaplacení jistiny ve výši 4 899 585,60 Kč a k náhradě nákladů řízení, potvrdil (výrok pod bodem I), v části výroku o úrocích z prodlení změnil tak, že žalovaná 5) je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení jdoucí z uvedené částky od 18. 1. 2011 do zaplacení ve výši 7,75% p. a. (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná 5) dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. a za důvodné proto, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Odvolací soud neměl potvrzovat rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť skutkový stav byl zjištěn neúplně a nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem navrhovaný dovolatelkou. Dovolatelka poukazuje na to, že soudy nesprávně posoudily prevenční povinnost a míru odpovědnosti zaměstnance dovolatelky.
Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila tak, že navrhuje, aby bylo odmítnuto pro nepřípustnost, popřípadě zamítnuto pro nedůvodnost. Nejsou naplněny podmínky přípustnosti dovolání. Preventivní kontroly byly prováděny řádně. Znalecký posudek by byl zcela nadbytečný, neboť by směřoval nad rozsah projednávané prevenční povinnosti a nepomohl by osvětlit skutkový stav věci, protože původní zabezpečovací zařízení bylo nahrazeno modernějším zařízením. Závěrem žalobkyně upozornila na dohodu o započtení pohledávek uzavřenou mezi dovolatelkou a žalobkyní, kterou byla předmětná pohledávka započtena vůči pohledávce dovolatelky.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastnicí řízení), za něhož jedná osoba s doloženým právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b) ve spojení s §21 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje stanovené náležitosti.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek na vymezení přípustnosti je obligatorní náležitostí dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013) může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Dovolatelka požadavku na vymezení přípustnosti dovolání nedostála, vytýká-li odvolacímu soudu neúplné zjištění skutkového stavu. Dovolací soud připomíná, že jediným způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. je nesprávné právní posouzení věci. Skutkový stav nemůže být dovolacím soudem přezkoumáván.
Přípustnost dovolání není dána ani tím, že dovolatelka vytýká neprovedení důkazu znaleckým posudkem. Neprovedení navrženého důkazu dovolací soud posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení této vady řízení však samo o sobě přípustnost dovolání nezakládá.
Podle první věty §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované 5) podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. dubna 2016
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu