ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4654.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 4654/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně West Bohemia Invest s.r.o. , se sídlem v Plzni, Na Roudné 400/13, PSČ 301 00, IČO 27977641, zastoupené JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem, se sídlem v Plzni – Severním Předměstí, Na Roudné 18, PSČ 301 00, proti žalované MAFIA PROMO s. r. o. , se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách, Šafránkova 1238/1, PSČ 155 00, IČO 28103319, zastoupené Mgr. Václavem Láskou, advokátem, se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Štefánikova 1/65, PSČ 150 00, o zaplacení částky 65 962 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 55/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2016, č. j. 91 Co 287/2015–137, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. února 2016, č. j. 91 Co 287/2015-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 10. června 2015, č. j. 5 C 55/2013-96, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 65 962 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2016, č. j. 91 Co 287/2015-137, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. února 2016, č. j. 91 Co 287/2015-138, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 24 838 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 7. května 2013 do zaplacení; ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost spatřovala v naplnění §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.). Dovolatelka má za to, že právní otázka mající význam pro spravedlivé posouzení případu byla odvolacím soudem rozhodnuta odlišně od ustálené praxe dovolacího soudu, a současně nebyla dovolacím soudem dostatečně řešena.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen “Nejvyšší soud”) jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanskému soudnímu řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod.
Jak již Nejvyšší soud v minulosti judikoval (např. usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.“
Požadavku, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, dovolatelka nedostála. V dovolání pouze odkázala na ustanovení §237 o. s. ř. a sdělila, že je toho názoru, že odvolací soud zaujal nesprávný právní názor. Nesouhlasila s argumentací soudu o tom, že by na vztahy účastníků z nepojmenované smlouvy neměla dopadat obecná ustanovení obchodního zákoníku a dalších předpisů, ale tyto vztahy by se měly řídit výhradně tím, co je uvedeno ve smlouvě. Dovolatelka nesouhlasila s právním posouzením otázek týkajících se uplatnění liberačního důvodu dle §374 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“), ani s právním závěrem soudu o tom, že nedošlo k dohodě o změně smlouvy. Dovolatelka dále zpochybňovala správnost hodnocení některých důkazů.
Dovolatelka však nevymezila právní otázku, která by měla zakládat přípustnost dovolání, ani neuvedla, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil, a to ani odkazem na spisovou značku rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani odkazem na právní závěry judikatury Nejvyššího soudu.To, že má dovolatelka jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř., ani v režimu §237 o. s. ř.
Nad rámec výše uvedeného je třeba poukázat na skutečnost, že dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, byť jí bylo z části vyhověno. V rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, je tedy dovolání subjektivně nepřípustné, neboť v tomto rozsahu bylo žalované plně vyhověno, resp. rozhodnutím odvolacího soudu jí nebyla způsobena žádná újma na jejích právech.
Ve zbývajícím rozsahu pak žalovaná napadá výrok, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2016
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu