ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4766.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 4766/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně ALVET s.r.o., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 25, PSČ 186 00, IČO 27767841, zastoupené JUDr. Petrem Pustinou, advokátem, se sídlem v Říčanech, Olivova 116/7, PSČ 251 01, proti žalované M. T. , se sídlem v Praze – Stodůlkách, Borovanského 2219/9, PSČ 155 00, IČO 73851906, zastoupené JUDr. Františkem Šístkem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Sportovní 826/8, PSČ 101 00, o zaplacení částky 455 515 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 ECm 9/2012 o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 2015, č. j. 6 Cmo 125/2015-190, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 632 Kč k rukám JUDr. Františka Šístka, advokáta, se sídlem v Praze 10, Sportovní 826/8, PSČ 101 00.
Stručné odůvodnění :
(§243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu)
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), postupoval v dovolacím řízení a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 2015, č. j. 6 Cmo 125/2015-190, není přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 až 238a o. s. ř.
Žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, když by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Jak již Nejvyšší soud v minulosti judikoval (např. v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky procesního práva odvolacím soudem odchyluje.“ Totéž samozřejmě platí u otázky hmotného práva.
Pouze z tohoto hlediska bylo tedy možno posuzovat přípustnost dovolání.
Odvolací soud rozhodl o žalobkyní uplatněném nároku na zaplacení ceny zboží (zlatých šperků), které měla žalovaná odebrat od žalobkyně na základě písemné smlouvy o komisním prodeji. Žalobkyně pro účely posouzení přípustnosti dovolání odkázala na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jehož právních závěrů se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit. Jedná se o rozsudek ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, a rozsudek ze dne 28. března 2002, sp. zn. 33 Odo 2212/2000.
V prvém citovaném rozsudku ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, se dovolací soud zabýval otázkou platnosti právního úkonu učiněného zmocněncem společnosti s ručením omezeným na základě plné moci spočívající v uzavření smlouvy o prodeji podniku. Závěry, které Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí přijal, jsou však nerozhodné pro posouzení nároku na zaplacení ceny zboží, který je uplatněn ve stávajícím řízení. V nyní posuzované věci odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze skutkového zjištění, že předmětnou smlouvu o komisním prodeji nepodepsala žalovaná, nýbrž svědek M. G., který nebyl zaměstnancem žalované, a že zboží neodebrala žalovaná, nýbrž tento svědek. Žalobkyně v dovolání také podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž vycházely nalézací soudy při svém rozhodování. Jestliže dovolatelka v dovolání tvrdí, že žalovaná obdržela prostřednictvím zmocnitele (dovolatelka má zřejmě na mysli „zmocněnce“) M. G. zboží žalobkyně v květnu, resp. v červnu roku 2009, pak vychází z vlastního skutkového stavu odlišného od skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem. Dovolacímu soudu však nepřísluší přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. Dovolací soud k tomu poznamenává, že již ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, přijal závěr, podle něhož uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s druhým rozhodnutím dovolacího soudu, na které dovolatelka odkázala – rozsudkem ze dne 28. března 2002, sp. zn. 33 Odo 2212/2000. V tomto případě se dovolací soud zabýval vadami řízení na základě dovolání, které bylo shledáno přípustným podle §238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění platném do 31. prosince 2000. V nyní posuzované věci však dovolací soud postupoval, jak shora uvedeno, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013, podle něhož přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Dovolací soud je oprávněn zabývat se eventuálními vadami řízení pouze u přípustného dovolání.
Žalobkyně napadla dovoláním celý výrok rozsudku odvolacího soudu, tedy včetně výroku pod bodem II, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 až 238a o. s. ř. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Tomuto požadavku však dovolatelka v rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem II nevyhověla, přičemž v tomto rozsahu nelze v dovolacím řízení pro uvedenou vadu pokračovat.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu