ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5014.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 5014/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně MORAVA INSURANCE s. r. o. , se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 1451/11, identifikační číslo osoby 25325159, zastoupené JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 492/18, proti žalované ČSAD MHD Kladno a. s. , se sídlem v Kladně-Kročehlavy, Železničářů 885, identifikační číslo osoby 27229131, zastoupené JUDr. Petrem Dítě, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 12/19, o náhradu škody ve výši 558.815 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 110 C 49/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 21 Co 117/2016-275, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 4. 1. 2016, č. j. 110 C 49/2015-238, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 558.815 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky posouzení jednání žalované, spočívajícího ve výpovědi plné moci žalobkyni, jako úmyslného jednání v rozporu s dobrými mravy. Dále dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázku, „zda je skutečnost existence vzájemných sporných práv mezi ovládajícími osobami stran bez dalšího důvodem pro učinění závěru o ukončení závazkových vztahů stran, a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že nebýt těchto sporných práv, bylo by ukončení těchto závazkových vztahů v rozporu s dobrými mravy.“
Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v rozsahu všech jeho výroků, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když rozhodl, že se žalovaná nedopustila jednání v rozporu s dobrými mravy a že neměla v úmyslu svým jednáním poškodit žalobkyni. Ohledně posouzení jednání jako jednání v rozporu s dobrými mravy již Nejvyšší soud judikoval (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 460/2012), že posouzení otázky, zda výkon určitého práva je v rozporu s dobrými mravy, přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěru o použití ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), v konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99). Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, nebo ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 222/2009).
V projednávané věci odvolací soud z těchto obecně přijímaných právních názorů vycházel. Nelze ničeho vytýkat závěrům odvolacího soudu, podle nichž žalovaná v řízení prokázala, že účelem výpovědi plné moci byla skutečnost, že již dále nechtěla se žalobkyní spolupracovat, a to na základě ztráty důvěry, když mezi nimi byly různé spory. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že žalovaná nejednala v rozporu s dobrými mravy a neměla v úmyslu poškodit žalobkyni, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Odkazy dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96) jsou proto nepřípadné a přípustnost dovolání v této části založit nemohou.
Jestliže dále dovolatelka předkládá k řešení otázku, „zda je skutečnost existence vzájemných sporných práv mezi ovládajícími osobami stran bez dalšího důvodem pro učinění závěru o ukončení závazkových vztahů stran, a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že nebýt těchto sporných práv, bylo by ukončení těchto závazkových vztahů v rozporu s dobrými mravy“, pak je dovolací soud nucen konstatovat, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné na webových stránkách www.nsoud.cz ). Rozhodnutí odvolacího soudu totiž spočívá na závěru, že nedošlo k naplnění tří předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za škodu. Žalovaná neporušila právní povinnost, není dána ani příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením dobrých mravů a vzniklou škodou. Výpovědí plné moci žalovaná vykonala své právo. Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani polemika dovolatelky se skutkovými zjištěními soudů (o neexistenci sporů mezi účastníky). Nejvyšší soud konečně poznamenává, že dovolatelkou namítanými nedostatky odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se nemohl zabývat, neboť jde o vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná vada řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu