ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5035.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 5035/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně GATLING HOLDING S.A. , se sídlem Třída Samuela Lewise 58, Ulice P.H. Torre, ADR, Kancelář 600-A, Panama, Panamská republika, reg. č. veřejného rejstříku 789810-2300233, zastoupené Mgr. Svatoplukem Šplechtnou, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 18, proti žalované Městské části Praha 1 , Praha 1, Vodičkova 18, identifikační číslo osoby 00063410, zastoupené JUDr. Irenou Helmovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Kořenského 1055/1, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 97/2013, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2015, č. j. 19 Co 39/2015-212, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. března 2015, č. j. 19 Co 39/2015-212, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. listopadu 2014, č. j. 65 C 97/2013-177, kterým soud připustil, aby na místo žalobkyně Severní nemovitostní s.r.o., se sídlem Praha 3, Vinohradská 1698/194, PSČ 13000, identifikační číslo osoby 25463497, vstoupila do řízení nabyvatelka práva společnost GATLING HOLDING S.A., se sídlem Třída Samuela Lewise 58, Ulice P.H. Torre, ADR, Kancelář 600-A, Panama, Panamská republika, reg. č. veřejného rejstříku 789810-2300233.
Oba soudy vyšly z návrhu společnosti Severní nemovitostní s.r.o. ze dne 22. 10. 2014, jímž žádala, aby do řízení vstoupila na místo ní - na straně žalobkyně - společnost GATLING HOLDING S.A., které byla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. 12. 2013 postoupena pohledávka, o níž bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem, který předmětnou žalobou žalobkyně navrhla zrušit. V podání žalobkyně společnost GATLING HOLDING S.A. projevila se svým vstupem do řízení na místo žalobkyně souhlas.
Soud prvního stupně návrhu žalobkyně podle §107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) usnesením vyhověl, neboť dospěl k závěru, že předloženou smlouvou o postoupení pohledávky bylo prokázáno, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva účastníka řízení, o které v řízení jde, a ten, kdo má do řízení vstoupit namísto žalobkyně, se svým vstupem vyslovil souhlas.
Usnesení soudu prvního stupně napadla žalovaná odvoláním, v němž namítala, že postupní smlouva je neplatným právním úkonem, tedy že k postoupení pohledávky nemohlo dojít. V doplnění odvolání ze dne 24. 11. 2014 tvrdila, že jí bylo postoupení pohledávky záměrně oznámeno až po deseti měsících vzhledem k jinému projednávanému sporu, v němž se žalovaná po žalobkyni domáhá vydání bezdůvodného obohacení. Namítla rovněž, že předmětem řízení není pohledávka, ale zrušení pravomocného rozhodnutí a právo vést spor o zrušení rozhodčího nálezu nebylo postoupeno. V dalším doplnění odvolání ze dne 29. 1. 2015 namítala zneužívání singulární sukcese žalobkyní k tomu, aby zůstala zavázána zaplatit jí částku podle rozhodnutí v jiném sporu a tvrdila, že podmínkou úspěšnosti návrhu žalobkyně by mělo být zaplacení jistoty na náklady řízení, neboť postupník nemá sídlo a území v České republice a ani v Evropské unii.
Odvolací soud k námitkám odvolatelky uvedl, že smlouvou o postoupení na postupníka přechází nejen právo na soudní uplatnění pohledávky, ale i právo na uplatnění těch procesních institutů, které jsou s pohledávkou spojeny, proto je postupník oprávněn, stal-li se držitelem pohledávky, domáhat se zrušení rozhodčího nálezu, stejně jako je oprávněn vstoupit do řízení, které se o zrušení rozhodčího nálezu vede. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že při rozhodnutí o procesním nástupnictví při singulární sukcesi soud zkoumá, zda skutečně nastala taková právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva, zda se týká práv a povinností dosavadního účastníka řízení, ale nezabývá se již tím, zda je skutečně nositelem tvrzeného práva, zda k postoupení pohledávky skutečně došlo, ani zda bylo postoupení platné. Pokud žalovaná namítala, že postoupení pohledávky mělo za cíl účelové zneužití procesní úpravy za účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšné žalobkyni nedobytnou, odvolací soud konstatoval, že prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, nestačí k závěru o zneužití procesní úpravy. Namítala-li odvolatelka, že podmínkou úspěšnosti návrhu dosavadní žalobkyně by mělo být zaplacení jistoty na nákladech řízení, neboť postupník nemá sídlo na území České republiky a ani v Evropské unii, odvolací soud uvedl, že o povinnosti složit jistotu nemůže rozhodovat ve smyslu §11 odst. 1 zákona č. 91/2011 Sb., o mezinárodním právu soukromém, (stejně jako podle §51 odst. 1 dříve platného zákona č. 97/1963 Sb.) z úřední povinnosti nebo vlastní iniciativy, ale jen na návrh žalovaného jen do určité fáze řízení, a takový návrh v dané věci podán nebyl. Odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť byly splněny všechny zákonné podmínky pro připuštění vstupu společnosti GATLING HOLDING S.A. do řízení na místo dosavadní žalobkyně Severní nemovitostní s.r.o.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že dovolání považuje ve smyslu §237 o. s. ř. za přípustné, neboť je přesvědčena, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013 a usnesení ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013, jestliže se odvolací soud nedostatečně vypořádal s argumentací žalované ohledně možného zneužití singulární sukcese v této věci. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil i od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5112/2014 a ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, když nepřihlédl ke kritériím, jež se mají podle uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu při posuzování možného zneužití návrhu podle §107a o. s. ř. zohlednit, kdy takovým kritériem je jednak délka a složitost soudního sporu. Namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu, že série rozhodčích a soudních sporů v této věci trvá již více jak 11 let a po jejichž uplynutí dosavadní žalobkyně nečekaně převádí svou pohledávku. Podle dovolatelky bylo třeba rovněž vzít v úvahu povahu a charakteristiku subjektu, který má do řízení vstoupit. Dovolatelka zdůrazňuje, že nová žalobkyně sídlí v Panamské republice a není volně přístupný obchodní rejstřík, v němž má být nově přistupující společnost namísto žalobkyně zapsána, není tak nic známo o statutárních orgánech této společnosti, jaký je její základní kapitál, předmět podnikání, zda společnost není v insolvenčním řízení nebo v likvidaci, což vzbuzuje důvodné pochybnosti o čistotě úmyslu obou stran postupní smlouvy.
Dovolatelka má rovněž za to, že odvolací soud se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1088/2010 a usnesení ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2298/2012, jestliže odvolací soud neuložil žalobkyni před vstupem nové společnosti do řízení namísto žalobkyně ve smyslu §107a o. s. ř. povinnosti složit soudem určenou jistotu na náklady řízení, jak v poukazovaném rozhodnutí bylo rozhodnuto podle §51 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Zdůraznila, že v doplnění odůvodnění odvolání ze dne 29. 1. 2015 (str. 4, druhý odstavec zdola) navrhla, aby úspěšnost singulární sukcese byla podmíněna zaplacením jistoty na náklady řízení, avšak tento návrh nebyl ze strany odvolacího soudu reflektován, a naopak odvolací soud uvedl, že žádný takový návrh podán nebyl. Dovolatelka připomíná, že návrh učinila při nejbližší příležitosti, kterou bylo odvolání do usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. listopadu 2014, č. j. 65 C 97/2013-177. Namítá rovněž, že odvolací soud v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1088/2010, dospěl k závěru, že nemůže o povinnosti složit jistotu rozhodnout, jestliže společnost GATLING HOLDING S.A. dosud účastníkem řízení není, stane-li se jím až po právní moci rozhodnutí o připuštění vstupu nového účastníka na straně žalobkyně do řízení namísto dosavadní žalobkyně.
Dovolatelka proto navrhla, aby napadené usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně týkající v dané věci byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné, protože odvolací soud se od poukazované judikatury Nejvyššího soudu při posouzení připuštění nového účastníka do řízení namísto žalobkyně neodchýlil. Žalobkyně má za to, že všechny zákonem požadované náležitosti k rozhodnutí soudu o připuštění nového účastníka do řízení byly splněny. Soud podle žalované správně dovodil, že při posuzování procesního nástupnictví nelze přezkoumávat platnost smlouvy o postoupení pohledávky. Žalobkyně nesouhlasí s námitkou dovolatelky, že se odvolací soud nevypořádal s případným zneužitím právní úpravy procesního nástupnictví. Tvrzení dovolatelky, že spor je veden 11 let neodpovídá skutečnosti, když žaloba v dané věci byla podána 19. 4. 2013 a v řízení se v roce 2014 konalo jedno jednání po podaném návrhu na vstup nové společnosti do řízení namísto žalobkyně. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaná se změnou účastníka na straně žalobkyně nedostane do horšího postavení, jestliže původní žalobkyně je zcela nemajetná. Nesouhlasí ani s tvrzením, že by nová společnost, která má vstoupit do řízení namísto žalobkyně byla netransparentní společností. Oponuje též tvrzení žalované, že podala návrh, aby bylo žalobkyni uloženo složit jistotu na náklady řízení, a to v souladu s §11 ve spojení s §123 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, na základě něhož by mohl soud rozhodnout o uložení jistoty. Řízení o procesním nástupnictví bylo zahájeno 22. 10. 2014 a žalovaná návrh podala až 11. 6. 2015, kdy již předtím činila procesní úkony, byť věděla, že žalobkyně převedla pohledávku na společnost se sídlem mimo Evropskou unii. Pokud v doplnění svého odvolání dne 29. 1. 2015 uvedla, že má za to: „ že v tomto konkrétním případě by podmínkou úspěšnosti návrhu žalobkyně měla být i povinnost složení jistoty na náklady řízení ze strany postupníka – účastníka, jehož sídlo není na území ČR a ani v Evropské unii“, jedná se o pouhou úvahu žalované , nikoliv o její návrh. Žalobkyně navíc považuje postup žalované jako další obstrukci s cílem dosáhnout prodloužení řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelce nelze přisvědčit, že by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud respektoval judikaturu Nejvyššího soudu v podobě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010 (potažmo i závěry v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013, ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013 a ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5112/2014, odkazující na rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3013/2010), uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 46/2012, na jehož závěry ve svém rozhodnutí i odkázal, a nelze přisvědčit dovolatelce, že se odvolací soud nezabýval dostatečně posuzováním, zda v daném případě nedošlo ke zneužití procesní úpravy procesního nástupnictví, když rozebíral argumentaci žalované o zneužití procesního nástupnictví, které má podle žalované spočívat ve snaze žalobkyně zbavit se povinnosti vydat ji bezdůvodné obohacení. Pokud dovolatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, které dovodil ze skutkových zjištění, je třeba konstatovat, že ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá, že by procesní nástupnictví ve sporu, ve kterém žalobkyně požaduje zrušení rozhodčího nálezu, došlo ke zhoršení postavení žalované. Nutno dodat, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Odvolací soud se rovněž neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, jestliže tvrzení žalované o majetkových sporech nepovažoval za významné k danému předmětu řízení. Nelze proto dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od dalšího poukazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, které řešilo jinou situaci, tj. kdy byla postoupena pohledávka, která byla předmětem dlouhotrvajícího a složitého soudního sporu. Z takového zjištění odvolací soud v dané věci nevyšel.
Nejvyšší soud nepřisvědčil též námitce dovolatelky, že by se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1088/2010 a usnesení ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2298/2012, řešící otázku zamítnutí vstupu nového účastníka do řízení namísto dosavadního účastníka na jeho straně, neboť v poukazovaných rozhodnutích byla řešena situace, kdy procesní nástupce nevyhoví výzvě soudu na zaplacení jistoty na náklady řízení, kterou soud uložil zaplatit, ale v dané věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná návrh v souladu s ustanovením §11 zákona č. 91/2012 Sb. nepodala.
Podle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, platném v rozhodné době podání návrhu na přistoupení nové společnosti do řízení namísto žalobkyně, platí, že cizinci, který má obvyklý pobyt v cizině, a zahraniční právnické osobě, kteří se domáhají rozhodnutí o majetkovém právu, může soud uložit na návrh žalovaného, aby složili jistotu určenou soudem na náklady řízení. Nesloží-li jistotu do stanovené lhůty, nebude soud proti vůli žalovaného v řízení pokračovat a řízení zastaví. O tom je třeba žalobce poučit.
Podle §11 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona č. 91/2012 Sb. nelze složení jistoty uložit, jestliže návrh na její složení byl podán teprve, když žalovaný ve věci již jednal nebo vykonal procesní úkon, ačkoliv již věděl, že žalobce není státním občanem České republiky nebo českou právnickou osobou.
V dané věci z obsahu spisu a ze závěru odvolacího soudu vyplývá, že žalovaná nepodala návrh soudu na složení jistoty ve smyslu uvedeného ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém, ač již věděla, že dosavadní žalobkyně postoupila pohledávku na společnost GATLING HOLDING S.A., přičemž konala procesní úkony (č. l. 165, 166 a č. l. 172-175 spisu), kdy dne 24. 10. 2014 podala žádost o odročení jednání a návrh na zastavení řízení ve věci o zrušení rozhodčího nálezu, v níž sděluje soudu, že jí bylo oznámeno postoupení pohledávky žalobkyní na nový subjekt GATLING HOLDING S.A., z opatrnosti namítla neplatnost tohoto postoupení a žádala soud, aby zastavil dané řízení pro nedostatek aktivní legitimace na straně žalobkyně; dne 3. 11. 2014 (č. l. 176 spisu) doručila soudu vyjádření ze dne 20. 10. 2014 k podání žalobkyně (č. l. 172-175 spisu), v němž opětovně zmiňuje jí oznámené postoupení pohledávky žalobkyní na nový subjekt GATLING HOLDING S.A. a mimo jiné odkazuje na své podání ze dne 24. 10. 2014.
Dovolatelka však staví nesouhlas s právním posouzením věci na vlastním tvrzení, že nebyla splněna podmínka úspěšnosti návrhu podle §107a o. s. ř. – složení jistoty na náklady řízení, když návrh na složení jistoty podala v doplnění odůvodnění odvolání ze dne 29. 1. 2015, tedy v nejbližší příležitosti po vydání usnesení na č. l. 177. Z takového zjištění však odvolací soud nevyšel, přijal-li závěr, že návrh na uložení povinnosti složit jistotu na náklady řízení, který lze podat podle §11 zákona č. 91/2012 Sb. jen do určité fáze řízení, podán nebyl. Nelze proto dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení nastolené právní otázky složení jistoty na náklady řízení, jako podmínky pro úspěšnost návrhu podle §107a o. s. ř., a že by tím byly naplněny předpoklady pro vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalované jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. dubna 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu