ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5204.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 5204/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně MIGO, s.r.o. , se sídlem Kazín č. ev. 482, Lipence, 155 31, Praha 5, identifikační číslo osoby 64939235, zastoupené JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Šutkou 1811/12, proti žalované K. S. , podnikatelce se sídlem U Mlýna 8, 267 29, Zadní Třebaň, identifikační číslo osoby 16165357, zastoupené JUDr. Dagmar Friedlovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Werichova 1145/29, o zaplacení 569 937 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 154/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. července 2015, č. j. 4 Cmo 251/2014-164, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. července 2015, č. j. 4 Cmo 251/2014-164, potvrdil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. září 2014, č. j. 46 Cm 154/2011-148, kterým bylo žalobkyni přiznáno částečné osvobození od povinnosti zaplatit soudní poplatek za odvolání v napadené věci ve výši jedné poloviny.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, se ztotožnil se závěrem Krajského soudu v Praze (soudu prvního stupně), který dospěl k závěru, že s přihlédnutím k majetkovým poměrům žalobkyně, která není v likvidaci, není proti ní vedeno insolvenční řízení a je schopna splácet své závazky, je natolik solventní, že je schopna zaplatit polovinu vyměřeného soudního poplatku ve výši 14 248 Kč. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyní předložené listiny osvědčují správnost zjištění soudu prvního stupně, že společnost žalobkyně se v období let 2011 až 2013 nacházela v účetní ztrátě, že nevlastní žádný nemovitý majetek a relevantní finanční prostředky, a že má pohledávky vůči třetím osobám ve výši cca 700 000 Kč. Vrchní soud přihlédl zároveň i k tomu, že žalobkyně neobjasnila financování sídla společnosti v objektu, který nevlastní, jak financuje jiné nutné výdaje společnosti, když ze zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že v době, kdy žalobkyně tvrdila, že nedisponuje žádnou hotovostí, platila v jiných soudních sporech vyměřené soudní poplatky a náklady znalečného v desítkách tisíc korun. Vrchní soud konstatoval, že žalobkyně ani v odvolacím řízení neuvedla a nedoložila své finanční a jiné poměry (jako zdravotní stav jednatele) k prokázání skutečností směrodatných pro úvahu o osvobození od soudních poplatků v rozsahu, jak v odvolání požadovala, a neunesla tak v tomto směru důkazní břemeno. Odvolací soud rovněž uvedl, že k osvobození od zaplacení soudního poplatku přistupuje soud zcela výjimečně a bere též zřetel na to, že jsou příjmem státního rozpočtu, a že benevolentním hodnocením poměrů účastníka nelze snižovat příjem státního rozpočtu na úkor daňového zatížení ostatních poplatníků. Smyslem osvobození není řešení sociální situace účastníka soudního řízení, ale umožnit přístup k soudu účastníkům, jejichž majetkové poměry a jiné osobní poměry zaplatit poplatek v zákonem stanovené výši neumožňují. V daném případě však zákonné předpoklady pro osvobození nad rámec již přiznaného osvobození soudy neshledaly.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s odkazem na §237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť je přesvědčena, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a řešil otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a má být posouzena jinak. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, v němž se uvádí, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu. Poukazuje na to, že doložil své majetkové poměry jako nulové a odvolací soud měl respektovat zásadu, že objektivní nedostatek finančních prostředků fyzické nebo právnické osoby se nesmí stát překážkou této osoby k soudu. Pokud odvolací soud uvedl, že žalobkyně nedoložila informace o dlouhodobé nemoci jednatele žalobkyně, dovolatelka namítá, že soudy toto tvrzení nepožadovaly doložit. Soudy však o jeho zdravotním stavu byly informovány (dne 18. 12. 2013 měl přiznán částečný invalidní důchod a od 6. 11. 2014 se stal plně invalidní). Namítá rovněž, že odvolací soud se zcela mimo rámec obvyklé rozhodovací praxe zabýval i majetkovými poměry třetích osob, a to konkrétně vlastnictvím nemovitosti, v němž má dovolatelka sídlo. Nesouhlasí s tím, že by soudu nevyjevila informace o vlastnictví nemovitosti, v níž má sídlo a nezodpověděla otázky týkající se jejího sídla, přičemž zdůraznila, že soudy ji nikdy nevyzvaly, aby doložila nájemní smlouvu či další podrobnosti ohledně využívání sídla společností žalobkyně.
Dovolatelka navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, neboť je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání. Dospěl k závěru, že odvolací soud při přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně o částečném osvobození od zaplacení soudního poplatku za odvolání plně respektoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud vyložil, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných).
Shora uvedená kritéria odvolací soud při posuzování předpokladů pro osvobození dovolatele od soudních poplatků plně respektoval, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu, když s ohledem na výši soudního poplatku sníženou soudem prvního stupně na jednu polovinu, tj. na částku 14 248 Kč, a zároveň na majetkové poměry žalobkyně, které vyplynuly ze skutkových zjištění, správně dovodil, že celkové majetkové poměry žalobkyně nejsou takové, že by znemožňovaly uplatnění jejích práv u soudu. Bylo na žalobkyni, aby prokázala skutečnosti směrodatné pro úvahu soudu o osvobození od zaplacení soudních poplatků v rozsahu, jak v odvolání požadovala. Pokud však v tomto směru důkazní břemeno žalobkyně neunesla, nelze soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci. Svým rozhodnutím se odvolací soud ani soud prvního stupně od poukazované judikatury dovolacího soudu neodchýlily, jestliže hodnotily majetkové poměry žadatele o osvobození od soudního poplatku, avšak výsledkem zjišťování majetkových poměrů žalobkyně bylo zjištění, že v době, kdy žalobkyně tvrdila, že nedisponuje žádnou hotovostí, platila v jiných soudních sporech vyměřené soudní poplatky a náklady znalečného v desítkách tisíc korun, a že má pohledávky vůči třetím osobám ve výši cca 700 000 Kč. Odvolacímu soudu nelze vytýkat, když při hodnocení majetkových poměrů žalobkyně přihlédl i k tomu, že žalobkyně neobjasnila financování sídla společnosti v objektu, který nevlastní a jak financuje jiné nutné výdaje společnosti, jak vyplynulo ze zjištění soudu prvního stupně, ač tvrdí, že její majetkové poměry jsou nulové. Bylo na žalobkyni, aby svá tvrzení prokázala. Je namístě rovněž konstatovat, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jej odmítl.
O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť ve smyslu §151 odst. 1 o. s. ř. nebylo přezkoumáváno konečné rozhodnutí ve věci samé.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. dubna 2016
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu