ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5371.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 5371/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně GURMAN S s. r. o. , se sídlem v Praze 4, U Habrovky 247/11, identifikační číslo osoby 28253027, a vedlejšího účastníka na straně žalobkyně J. M., obou zastoupených Mgr. Tomášem Bobkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 1972/158, proti žalovaným: 1) Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, identifikační číslo osoby 63998530, zastoupené Mgr. Davidem Belhou, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, 2) FAUSTi s. r. o. , se sídlem v Šumperku, Dr. E. Beneše 2871/5, identifikační číslo osoby 28588274, zastoupené Mgr. Martinou Pešákovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Kozinova 21/2, o zaplacení částky 12.000.000 Kč s úroky z prodlení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 131/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2015, č. j. 6 Cmo 312/2014-302, takto:
I. Dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka na straně žalobkyně se odmítají .
II. Žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalobkyně jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 59.774 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
III. Žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalobkyně jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 59.774 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 2014, č. j. 33 Cm 131/2013-204, zamítl žalobu o zaplacení 12.000.000 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. a III. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, jakož i vedlejší účastník na straně žalobkyně, s tím, že je považují za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíce dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovoláním žalobkyně a vedlejšího účastníka na straně žalobkyně se druhá žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustná. Stejně tak se vyjádřila i první žalovaná.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými (pokud jde o legitimaci vedlejšího účastníka k podání dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení, viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod číslem 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Nejdříve se dovolací soud zabýval přípustností dovolání vedlejšího účastníka na straně žalobkyně.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Vedlejší účastník na straně žalobkyně nicméně žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat na přípustnost jeho dovolání do výroků o nákladech řízení, neoznačil. Vedlejší účastník přípustnost svého dovolání výslovně spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soud. Nicméně žádnou takovou konkrétní právní otázku ve svém dovolání nespecifikoval, ani neuvedl žádnou konkrétní judikaturu, se kterou by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci v rozporu.
Nejvyšší soud tedy dovolání vedlejšího účastníka na straně žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pokud jde o dovolání žalobkyně, pak Nejvyšší soud konstatuje, že toto dovolání rovněž není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné. Protože dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (založeném na nesprávně řešené právní otázce hmotného nebo procesního práva, případně obou takovýchto v dovolání specifikovaných otázek), je z toho zřejmé, že v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, a nelze ani přezkoumávat hodnocení důkazů, jež bylo učiněno soudem prvního či druhého stupně, ledaže by takové hodnocení bylo v rozporu s pravidly logického myšlení. Proto k té části dovolací argumentace, v níž žalobkyně polemizuje se skutkovými zjištěními či s hodnocením důkazů, jež nebylo zatíženo nelogičností, a na jehož podkladě soud prvního stupně (odvolací soud) zjistil skutkový stav věci, jenž podrobil právnímu posouzení, nemohl dovolací soud z hlediska posuzování přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. přihlédnout.
Poukazuje-li dovolatelka na rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž konkrétně uvádí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 25 Cdo 1097/2002, pak touto svojí argumentací přípustnost dovolání nezakládá. Odkaz dovolatelky na toto rozhodnutí je nepřípadný, neboť v tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval otázkou odpovědnosti toho, komu lze přičíst zavinění na způsobení neplatnosti smlouvy, za škodu, která v důsledku neplatnosti vznikla. V projednávané věci však tuto otázkou odvolací soud neřešil, nebyla pro něj rozhodná.
Co se týče části dovolání do nákladových výroků rozhodnutí odvolacího soudu, pak shodně platí uvedené shora ohledně přípustnosti dovolání vedlejšího účastníka na straně žalobkyně.
Z výše vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podané dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Protože dovolání není přípustné, nebylo možné přihlédnout ani k případným (jiným) vadám řízení podle §242 odst. 3, či k vadám řízení, na které poukazovala v dovolání žalobkyně, jež však nemohly založit přípustnost dovolání podle ustanovení§237 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu