ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5406.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 5406/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Proces Production s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Pod Bruskou 132/2, identifikační číslo osoby 26747812, zastoupené Mgr. et Mgr. Rudolfem Leškou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalované Česká výrobní, s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Na Žertvách 24/132, identifikační číslo osoby 28225805, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Kaprova 52/6, o zaplacení částky 946.264 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 ECm 108/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. července 2015, č. j. 4 Cmo 239/2014-102, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud usnesením ze dne 1. srpna 2014, č. j. 25 ECm 108/2013-89, rozhodl, že se přerušuje řízení do pravomocného rozhodnutí věci Městského soudu v Praze sp. zn. 28 ECm 228/2013.
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že rozhodl, že se řízení nepřerušuje do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 ECm 228/2013.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nemůže založit argumentace žalované, že v poměrech dané věci odvolací soud v napadeném usnesení nesprávně posoudil právní otázku předpokladů a zákonných hledisek rozhodných pro přerušení řízení v souladu s ustanovením §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka totiž vychází z předpokladu, že otázky řešené v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 ECm 228/2013 mají podstatný význam pro řešení daného případu. Pro rozhodnutí odvolacího soudu však naopak bylo určující, že v předmětné věci „není opory pro závěr, že v řízení sp. zn. 28 ECm 228/2013, jehož výsledku má býti vyčkáno, je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v probíhajícím řízení“. V této souvislosti je třeba podotknout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že není naplněna základní (nutná) podmínka stanovená v ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., tudíž odvoláním napadené usnesení změnil tak, že řízení v dané věci nepřerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 ECm 228/2013, pak je jeho postup v souladu se zákonem i judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu dne 12. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013, ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. 28 Cdo 3724/2013 či ze dne 6. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013). Zabývat se v takové situaci dalšími podmínkami (okolnostmi) fakultativního přerušení řízení dle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., jako je hospodárnost řízení, pokročilost obou řízení či otázkou, zda lze v řízení učinit jiná vhodná opatření, by již bylo nadbytečné.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o (ne)přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (viz shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014).
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu